III. ÚS 2619/14

25. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti B. R., zastoupené JUDr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Havlíčkova 29, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. 5 Tdo 601/2014, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 67 To 278/2013 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 8. 2013 sp. zn. 6 T 74/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její trestněprávní věci.

Obvodní soud pro Prahu 2 výše uvedeným rozsudkem uznal stěžovatelku vinnou přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle ustanovení § 254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku, a odsoudil ji dle ustanovení § 254 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl dle ustanovení § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Odvolání, které proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala, Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením podle ustanovení § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné a následné dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že rozhodující soudy dospěly k závěru o její vině jen na základě nepřímých důkazů, a navíc na podkladě chybného závěru, že jediný, kdo měl zájem na zfalšování inkriminovaného podpisu, byla ona, zatímco podle jejího názoru takovou osobou byl jednatel L. R., o jehož výmaz z obchodního rejstříku šlo. V trestním řízení nebylo ostatně ani hodnověrně prokázáno, že tento podpis skutečně není pravý, resp. že příslušný dokument podepsala ona, a revizní posudek z oboru grafologie přesto nalézací soud nařídit odmítl. Stěžovatelka se poté zamýšlí nad tím, jak (údajným) zfalšováním abdikační listiny mohla L. R. vůbec vzniknout nějaká újma, pakliže měl v úmyslu na následující valné hromadě na funkci jednatele rezignovat.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Přes poukaz na konkrétní ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatelka pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

Co do posouzení stěžovatelkou tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadeného rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Přijaté skutkové závěry mají v dokazování věcné i logické zakotvení, a k závěru, že jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze; výhradami stěžovatelky k posouzení stíhaného jednání se obecné soudy - z hledisek ústavního práva adekvátně - již vypořádaly.

V podrobnostech k jednotlivým námitkám stěžovatelky - o nedostatku spolehlivého důkazu, že předmětnou listinu zfalšovala a že měla, resp. mohla mít vědomost o tom, že listina byla zfalšovaná, postačí odkázat zejména na usnesení dovolacího soudu, který se již s nimi adekvátně vypořádal.

Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení § 43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.

Tak je tomu i v dané věci; na základě výše řečeného je totiž namístě závěr, že se stěžovatelce zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.

Smyslem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto podle tohoto zákona o Ústavním soudu bez jednání ústavní stížnost usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 2619/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies