III. ÚS 2592/14

25. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky B - MERCURY CENTER, a.s., se sídlem v Českých Budějovicích, Nádražní 1759, zastoupené JUDr. Jindřiškou Kořínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 823/33, proti výzvám k vydání věci Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Odboru hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 24. dubna 2014, 12. června 2014 a 23. června 2014 č. j. KRPC-44673-145/TČ-2013-020080 a žádosti Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 5. června 2014 č. j. KZN 556/2013-72, a proti postupu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Odboru hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, spočívajícím v odnětí deseti akcií na majitele ve jmenovité hodnotě a 100 000 Kč z dispozice stěžovatelky, emitovaných stěžovatelkou, a v odnětí deseti akcií na jméno Milan Kožíšek ve jmenovité hodnotě a 100 000 Kč, emitovaných stěžovatelkou, z dispozice České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu

1. Ústavní soud obdržel dne 5. srpna 2014 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených výzev Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Odboru hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") a žádosti Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích (dále jen "státní zastupitelství"), jimiž mělo být dle jejího tvrzení porušeno její ústavně zaručené právo na uplatňování státní moci pouze v případech, mezích a způsoby stanovených zákonem ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále se stěžovatelka domáhala toho, aby Ústavní soud prohlásil, že výše popsaný postup policejního orgánu, spočívající v odnětí stěžovatelkou emitovaných akcií, představuje porušení stejného ústavního práva. Z toho důvodu stěžovatelka rovněž navrhla, aby Ústavní soud vyzval policejní orgán k obnovení stavu před uvedeným porušením, tedy zejména navrácením odňatých akcií.

2. Z obsahu napadených výzev a dalších dokumentů, přiložených k ústavní stížnosti, vyplývá, že listinné akcie na majitele, pořadové č. 000001 - 000010, o jmenovité hodnotě a 100 000 Kč, vydané stěžovatelkou za účelem zajištění úvěru zástavním právem banky k nim, byly policejním orgánem podle ustanovení § 78 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") vyžádány a následně převzaty jako věci důležité pro trestní řízení z důvodu podezření ze spáchání zločinu podvodu a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí. Samotnému převzetí požadovaných cenných papírů předcházely úřední výzvy k vydání věci podle citovaného ustanovení, adresované jak příslušné bankovní instituci, tak samotné stěžovatelce. Předmětné akcie byly zadrženy dne 23. června 2014, v prostorách banky, kde na základě povinnosti stanovené zákonem č. 134/2013 Sb., o některých opatřeních ke zvýšení transparentnosti akciových společností, ve znění pozdějších předpisů právě probíhala výměna požadovaných akcií z akcií na majitele na akcie na jméno. Policejnímu orgánu tak byly vydány nejen původně vyžadované akcie na majitele, které měly být po transformaci zneplatněny stěžovatelkou, ale taktéž akcie na jméno, které měly být v souladu s protokolem o předání listinných cenných papírů po dokončení výměny předány zpět do držení banky jakožto zástavního věřitele oprávněného k jejich držení. Stěžovatelka podala žádost o přezkoumání zákonnosti postupu policejního orgánu ke státnímu zastupitelství, které ale označilo postup policejního orgánu za postup souladný se zákonem.

II.
Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka spatřuje v napadených aktech orgánů činných v trestním řízení porušení jejích základních práv, jelikož dle jejího názoru především policejní orgán postupoval v rozporu se zákonem, a tím se dopustil porušení čl. 2 odst. 2 Listiny. Předně stěžovatelka namítá, že policejní orgán porušil zákonem požadovaný postup zakotvený v ust. § 78 odst. 1 trestního řádu, když jí předem nevyzval k vydání akcií na majitele a uchýlil se rovnou k jejich odnětí, když po jejich výměně v bance byly předmětné akcie na majitele opět v dispozici stěžovatelky, která byla odpovědná za jejich následné znehodnocení a zneplatnění. Tuto povinnost tak stěžovatelka nemohla v důsledku policejního zásahu splnit. Nadto policejní orgán nepostupoval v souladu se zákonem ani při odnětí nově vydaných akcií na jméno, neboť v situaci, kdy proti stěžovatelce dosud nebylo zahájeno trestní stíhání, měl policejní orgán postupovat také podle § 160 odst. 3 a 4 trestního řádu, dle nichž je před zahájením trestního stíhání možné použít postup dle ust. § 78 trestního řádu jedině tehdy, pokud se jedná o tzv. neodkladné či neopakovatelné úkony sloužící k zajištění důkazů potřebných pro trestní řízení ještě před zahájením trestního stíhání. Nejenže tedy podle stěžovatelky policejní orgán porušil právní předpis nepostupováním podle § 160 odst. 3 a 4 trestního řádu, ale i v případě respektování tohoto ustanovení by nepochybně zasáhl do stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv, neboť v posuzovaném případě se o takto neodkladný úkon zcela jistě nejednalo, jelikož nově převedené akcie na jméno měly být opět uložené u banky jako zástavního věřitele a připraveny k případnému vydání na základě policejní výzvy. Konečně, policejní orgán nepostupoval řádně ani v rámci vydávání jednotlivých výzev a následného vyhotovování protokolů o vydání věci, v nichž se dopouštěl věcných i formálních pochybení, často neodpovídajících faktickému stavu. Jednotlivé výzvy byly např. adresovány nesprávným osobám, u vyžadovaných akcií byla chybně označena jejich jmenovitá hodnota a jeden z protokolů o předání akcií na majitele byl v objektivním rozporu se skutečným stavem. Policejní orgán výše popsaným jednáním tak dle názoru stěžovatelky zcela rezignoval na základní zásady trestního řízení a postupem vybočujícím z mezí zákona se dopustil svévole porušující čl. 2 odst. 2 Listiny, a přivodil tak stěžovatelce újmu spočívající v ohrožení jejího úvěru, jelikož hrozí, že banka nebude nadále považovat zajištění úvěru za dostatečné. Z výše uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhla Ústavnímu soudu, aby zrušil v záhlaví uvedené výzvy policejního orgánu a žádost státního zastupitelství, a dále prohlásil uvedený postup policejního orgánu za porušení stěžovatelčiných ústavních práv a přikázal mu obnovit stav před tímto porušením.

4. Přípisem, doručeným Ústavnímu soudu dne 10. září 2014, doplnila stěžovatelka argumentací, obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, o námitku, že v mezidobí bylo státním zastupitelstvím zrušeno usnesení o zahájení trestního stíhání. Tato skutečnost potvrzuje dle stěžovatelky její tvrzení, že postup policejního orgánu nebyl v předmětném trestním řízení souladný se zákonem. Odňaté akcie navíc v současné chvíli nemohou být věcí důležitou pro trestní řízení, když dle státního zástupce nebylo ani potvrzeno to, že byl spáchán jakýkoliv trestný čin. Odnětí akcií je tak třeba tím spíše chápat jako zásah do základních práv a svobod stěžovatelky.

III.
Formální předpoklady projednání návrhu

5. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. V prvé řadě Ústavní soud považuje za důležité připomenout jím dlouhodobě zastávanou a judikovanou tezi, dle níž je jakožto orgán ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů, popř. jiných orgánů veřejné moci, toliko v případech nepřípustných porušení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod, nikoli v případech porušení podústavních právních norem, které svojí podstatou či intenzitou nepředstavují porušení ústavních práv. Vzhledem k posuzovanému případu Ústavní soud dále podotýká, že čl. 2 odst. 2 Listiny (obdobně rovněž čl. 2 odst. 3 Ústavy) nezakládá samostatné základní právo. Jedná se pouze o obecné ustanovení, kterého se lze v rámci řízení o ústavní stížnosti dovolávat pouze nepřímo a v souvislosti s jiným konkretizovaným subjektivním základním právem (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 318/14 ze dne 5. 6. 2014 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 699/07 ze dne 21. 5. 2007, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ač je tedy daný článek, zakotvující ústavní limit činnosti veřejné moci, odrazem jednoho ze základních postulátů právního státu, na jehož dodržování je třeba klást značný důraz, nezakotvuje ústavní pořádek České republiky pravomoc Ústavního soudu, jejímž prostřednictvím by mohl zasahovat do činnosti ostatních orgánů veřejné moci toliko na základě jeho závěru o porušení jakékoliv zákonné normy. Stěžovatelka sama porušení jakéhokoliv jiného ústavního práva nenamítala, přesto však Ústavní soud zvážil, zda k významnému porušení jejích základních práv mohlo napadenou činností orgánů činných v trestním řízení dojít. Výše uvedený skutkový stav napovídá, že potenciálně ohroženými stěžovatelčinými právy mohlo být právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny a právo na svobodné, nerušené podnikání ve smyslu čl. 26 Listiny. Po zvážení všech okolností tohoto případu však dospěl k závěru, že žádné stěžovatelčino ústavní právo nebylo porušeno způsobem, který by dával Ústavnímu soudu prostor pro vyhovění petitu ústavní stížnosti.

8. Stěžovatelka sama spatřuje v odnětí akcií ohrožení svých práv, vyplývajících z úvěrového vztahu s bankou. Policejním zásahem se tak údajně dostává do situace porušující své povinnosti vůči zástavnímu věřiteli, a poskytnutý úvěr by tak banka nemusela v současné situaci považovat za dostatečně zajištěný, což by dle stěžovatelky mohlo vést až k předčasnému zesplatnění úvěru bankou, a tím i ke stěžovatelčině likvidaci. Tato stěžovatelčina obava je však dle Ústavního soudu nereálná a nemůže tedy založit opodstatněnost podané ústavní stížnosti. V tomto směru je vhodné poznamenat, že z pouhého dočasného odnětí kusů akcií za účelem vyšetřování nemůže nikdo legitimně dovozovat faktický úbytek stěžovatelčina majetku. Přihlédnout je rovněž třeba k tomu, že celkový počáteční úvěr stěžovatelky činil 870 milionů korun a předmětnými akciemi byl zajištěn toliko v hodnotě jednoho milionu korun. Vedle toho byl pak daný úvěr zajištěn zástavními právy k pozemkům, budovám a několika dalšími pohledávkami. Ze všech těchto okolností je možné mít důvodné pochybnosti o oprávněnosti případných kroků banky, směřujících toliko v důsledku odnětí předmětných akcií k zesplatnění celého dluhu. Na budoucí ohrožení stěžovatelčiných ústavních práv lze proto v tomto směru nahlížet nanejvýš jako na hypotetické. Sluší se přitom doplnit, že ústavní stížnost musí směřovat jen proti aktuálnímu a reálnému porušení základních práv a svobod. Samotné odnětí akcií, jež byly navíc z větší části v držení banky, nelze pak považovat za jakkoliv významný zásah do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.

9. Pro současné posouzení oprávněnosti postupu orgánů činných v trestním řízení hraje pak z pohledu Ústavního soudu tu roli zásada minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů činných v trestním řízení. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že vlastní zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných (např. pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce), za nepřípustné, případně nežádoucí (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení již nikterak odstranit (srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Taková situace však v daném případě nenastala. Nakonec jak nasvědčuje i stěžovatelčino doplnění ústavní stížnosti, probíhá trestní řízení standardně, s fungujícími zárukami jeho zákonnosti. Zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání ze strany státního zastupitelství tak v žádném případě nesvědčí pro vyhovění ústavní stížnosti, ale spíše naopak ukazuje, že zásah Ústavního soudu by v tuto chvíli byl přehnaně aktivistickým krokem.

10. Ústavní soud se pak z výše uvedených důvodů již nepovažoval za nutné hlouběji se zabývat ostatními námitkami. Zčásti tyto nedosahují potřebné ústavněprávní relevance, a především s ohledem na výše uvedené nedostatečné ohrožení stěžovatelčiných práv a pro předčasnost úvah o protiústavnosti jednotlivých úkonů provedených v rámci probíhajícího trestního řízení není Ústavní soud příslušný k zodpovězení s těmito námitkami souvisejících otázek. To se týká především námitek stran samotného postupu policejního orgánu při odnětí akcií, otázek souvisejících s tzv. neodkladností a neopakovatelností provedených úkonů, jakož i údajných skutkových nepřesností, obsažených v listinách vydaných orgány činnými v trestním řízení.

11. S ohledem na výše uvedené a skutečnost, že nedošlo k porušení stěžovatelčiných základních práv a svobod, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

12. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 2592/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies