III. ÚS 3785/13

25. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jakuba Doležala, zastoupeného JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 2186/15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013 č. j. 7 Tdo 861/2013-29, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 13. prosince 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý a zákonný proces.

2. Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. února 2013 sp. zn. 45 T 17/2010 bylo zastaveno trestí stíhání stěžovatele a dalších čtyř obžalovaných s odkazem na čl. II rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii ze dne 1. ledna 2013 (dále jen "rozhodnutí o amnestii"). Stěžovatelovo trestní stíhání bylo zahájeno dne 20. května 2004, avšak příslušné usnesení o jeho zahájení bylo zrušeno a nové trestní stíhání bylo zahájeno až dne 25. dubna 2005. Městský soud dospěl k závěru, že pro účely počítání doby trestního stíhání podle čl. II rozhodnutí o amnestii je rozhodné datum prvního zahájení trestního stíhání. Doba od tohoto zahájení trestního stíhání překročila již osm let, a proto bylo nutné v souladu s rozhodnutím o amnestii stěžovatelovo trestní stíhání zastavit. Tento názor následně potvrdil i Vrchní soud v Praze, který usnesením ze dne 28. března 2013 sp. zn. 12 To 15/2013 zamítl stížnosti, které proti uvedenému usnesení městského soudu podali příslušný státní zástupce a poškozená obchodní společnost. Nejvyšší státní zástupce podal následně v neprospěch stěžovatele a dalších obviněných dovolání, kterému Nejvyšší soud napadeným usnesením vyhověl a věc vrátil městskému soudu k opětovnému projednání. Nejvyšší soud odůvodnil své rozhodnutí poukazem na závěry své dřívější judikatury, dle níž je do celkové doby trestního stíhání třeba započítat i dobu prvního trestního stíhání (ve stěžovatelově případě zahájeného 20. května 2004), avšak do celkové doby se nezapočítává časový úsek mezi skončením prvního trestního stíhání, k němuž ve stěžovatelově případě došlo 14. července 2004, a druhým zahájením trestního stíhání, jež u stěžovatele nastalo 25. dubna 2005. Nejvyšší soud aplikoval tyto závěry na stěžovatelův případ a dospěl k závěru, že sporné trestní stíhání trvalo 7 let 10 měsíců, pročež v něm čl. II rozhodnutí o amnestii aplikovat nelze.

II.
Argumentace stěžovatele

3. Dle stěžovatele je napadené rozhodnutí protiústavní proto, že se opírá o excesivní výklad čl. II rozhodnutí o amnestii, který neodpovídá ani jeho jazykovému znění, ani zamýšlenému účelu tvůrce této normy. Stěžovatel v ústavní stížnosti znovu polemizuje se závěry nejvyššího státního zástupce. Nejvýznamnější námitky však směřují proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu. Výše popsaný výklad, ke kterému dospěl dovolací soud v napadeném usnesení, odporuje dle stěžovatele příslušné části rozhodnutí o amnestii, jež zní: "Nařizuji, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let." Stěžovatel uvádí, že při interpretaci spojení "trestní stíhání (...), od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let" je nutné brát za rozhodnou tu dobu, jež uplynula od zahájení trestního stíhání, a nikoliv dobu, po kterou trestní stíhání trvá. Pokud by prezident republiky měl v úmyslu vyvolat právní stav, který z jeho rozhodnutí dovozuje Nejvyšší soud, bezpochyby by rozhodnutí o amnestii formuloval v tomto směru jinak. Výklad Nejvyššího soudu tak jde přímo proti dikci rozhodnutí o amnestii, jež je pro soudy závaznou právní normou. Názoru stěžovatele navíc přisvědčuje praxe v obdobných situacích, např. při obnovení trestního stíhání při zrušení pravomocného rozhodnutí prostřednictvím mimořádných opravných prostředků. Je třeba přihlédnout rovněž k tomu, že k samotnému dočasnému "přerušení" trestního stíhání došlo pouze v důsledku chyb vyšetřujících orgánů, které však i v mezičase shromažďovaly důkazní materiály, které jsou do současnosti relevantní částí spisu, a tedy dočasné nestíhání nemělo pro stěžovatele žádný praktický dopad na jeho postavení v trestním řízení. To, že bylo trestní řízení zahajováno nadvakrát, tak je tak vlastně dáno k tíži stěžovatele. Uvedeným výkladem byla tedy porušena zásada in dubio pro reo, jakožto jedna ze základních zásad trestního práva, v němž je dle stěžovatele vždy v pochybnostech nad správným výkladem volit ten, který je nejvýhodnější pro obviněného. Ze všech uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.
Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Jádrem stěžovatelovy argumentace je námitka, že Nejvyšší soud vyložil čl. II rozhodnutí o amnestii natolik excesivním způsobem, že tím porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a zásadu zákonnosti trestního stíhání. Ústavní soud se s tímto tvrzením neztotožnil. Nejvyšší soud v situaci nejednoznačného jazykového výkladu sáhl k metodě teleologického výkladu čl. II rozhodnutí o amnestii, tedy výkladu dle jejího účelu. V tomto ohledu lze pak Nejvyššímu soudu přisvědčit, že účelem tzv. aboličního článku bylo zastavit ta trestní stíhání, která pro svou osm let přesahující délku sužovala život obviněných osob neustálým omezováním jejich subjektivních práv. V této souvislosti dospěl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. září 2013 č. j.
4 Tdo 859/2013-20 k závěru, že z hlediska zásahu do práv postižených osob existuje zcela zásadní rozdíl mezi dobou trestního stíhání a obdobím pouhého prověřování bez vznesení formálního obvinění. I Ústavní soud v minulosti několikrát zdůraznil, že již samotné trestní stíhání představuje zásah do základních práv a svobod obviněných osob a orgány činné v trestním řízení musí k uplatnění tohoto institutu přistupovat zdrženlivě. V případech, kdy by bylo trestní stíhání pro totožný skutek "obnoveno" až po několika letech, např. až na samé hranici lhůty promlčení odpovědnosti za něj, by se stěžovatelem prosazovaný výklad minul se smyslem tzv. aboličního článku zcela. Jakkoliv se může zdát nešťastným, že po tolika letech trestního stíhání rozhoduje o jeho přípustnosti stíhání (ovšem z důvodu amnestie) jen několik týdnů jeho délky, nelze vzhledem k mimořádné povaze institutu amnestie a striktním dodržováním lhůt svázaným odvětvím trestního práva přičíst tuto okolnost ku prospěchu stěžovatele, neboť při stanovení jakékoliv lhůty bude vždy existovat skupina případů, které budou jen těsně spadat na jednu či druhou stranu hranice, kterou stanovil prezident republiky v rozhodnutí o amnestii. Princip právní jistoty však takový postup vyžaduje. Výklad zvolený Nejvyšším soudem tak dle názoru Ústavního soudu neodporuje znění ani smyslu čl. II rozhodnutí o amnestii, jak jsou všeobecně chápány. V tomto směru tedy nedošlo k porušení stěžovatelových základních práv a svobod ve smyslu toho, jak se jich výše dovolává.

7. Ústavní soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatele, že Nejvyšší soud porušil ústavně chráněnou výkladovou zásadu trestního práva, dle níž je třeba v pochybnostech zvolit výklad, který je prospěšnější pro obviněného. V trestním právu taková zásada neplatí, jelikož zásada in dubio pro reo se uplatní pouze při řešení otázek skutkových, nikoliv právních (srov. např. usnesení ze dne 29. března 2006 sp. zn. 8 Tdo 373/2006). Zde naopak platí již po staletí zásada iura novit curia, tedy že soudy znají právo a jsou schopny autoritativně najít jeho jediný správný výklad. V tomto směru je tedy stěžovatelova stížnost rovněž zjevně neopodstatněná, neboť jím uvedený závěr má své místo jen při řešení otázek skutkových, přičemž o délce trvání trestního stíhání (viz sub 2) tak, jak bylo vyloženo Nejvyšším soudem, nebylo v řízení pochyb. Výklad čl. II rozhodnutí o amnestii provedený Nejvyšším soudem přitom nelze hodnotit jako stěžovateli nepříznivý, byť z jeho hlediska nevede k zastavení jeho trestního stíhání. Ústavní soud připomíná, že se v tomto směru navíc jedná o výklad podústavního práva, který jeho kognici podléhá jen v omezeném rozsahu (k možnosti přezkumu ústavnosti samotného rozhodnutí o amnestii viz usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 4/13), přičemž v tomto případě Ústavní soud důvod pro svůj výjimečný zásah do rozhodování obecných soudů neshledal.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 3785/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies