IV. ÚS 796/14

29. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. K., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Teryngel & partneři, Praha 5, Ke Klimentce 15, směřující proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. ledna 2013, č.j. 9 T 267/2011-272, a Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2013, č.j. 6 To 102/2013-302, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2013, č.j. 4 Tdo 1259/2013-33, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odstavci 1, v čl. 40 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. května 2012, č.j. 9 T 267/2011-176, byl stěžovatel zproštěn obžaloby, neboť žalovaný skutek nebyl dle soudu trestným činem. K odvolání státního zástupce Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. června 2012, č.j. 6 To 236/2012-190, zrušil rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu a věc vrátil k novému rozhodnutí. Následně byl výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odstavců 1 a 3 trestního zákoníku, a odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 10.000,- Kč, s alternativním trestem odnětí svobody v trvání dvacíti dnů, a dále mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému škodu ve výši 196.477,- Kč. K odvolání státního zástupce byl zrušen výrok o trestu a Městský soud v Praze nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k peněžitému trestu ve výši 50.000,- Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze zamítl. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že soudy nesprávně zhodnotily vztah mezi stěžovatelem (jeho společností) a poškozenou společností. Stěžovatel byl oprávněn jednat s pojišťovnou za poškozenou, a tak prostředky, které pojišťovna vyplatila na jím uvedený účet, nezpronevěřil, ale provedl zápočet k dluhu poškozené. Rozsudek nalézacího soudu je podle stěžovatele nepřezkoumatelný, neboť neobsahuje náležitosti dle ustanovení § 120 odstavce 3 trestního řádu. Z opakovaného rozhodování soudu prvého stupně pak podle stěžovatele vyplývá i nejistota soudu při rozhodování o věci. Odvolací ani dovolací soud pochybení nalézacího soudu nenapravily. Nepřihlédly ani k tomu, že pokud byla uvedena v omyl pojišťovna, byla poškozenou tato a nikoliv společnost, již takto označily soudy. Rovněž nedošlo k obohacení stěžovatele, neboť ani pojišťovna ani poškozená nezpochybnily, že šlo o oprávněné plnění, které stěžovatel započetl. Podle stěžovatele mělo být jednání stěžovatele posuzováno jako skutkový negativní omyl. Své jednání považuje stěžovatel ve světle civilního práva za jednání dovolené, byť při něm došlo k neoprávněnému započtení neexistující pohledávky. Za popsaného stavu proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 9 T 267/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Stěžovatel, jako jediný společník a jednatel zmocněné společnosti - pojišťovacího makléře, uvedl v komunikaci s pojišťovnou bankovní spojení na svůj účet. Tím se mu dostalo plnění za pojistnou událost jiné osoby, vůči které stěžovatel tuto částku započetl. Vycházel přitom z přesvědčení, že k tomuto kroku je oprávněn na základě udělené plné moci. Soudy v řízení dospěly k závěru, že k takovému kroku jej plná moc neopravňovala a že nepravdivým údajem, úmyslně sděleným pojišťovně, se dopustil trestného činu podvodu.

Argumentací stěžovatele, užitou v ústavní stížnosti, se zabývaly obecné soudy v průběhu celého řízení, neboť se jednalo o opakování jeho obhajoby. Soudy se s jeho námitkami vypořádaly a dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Stěžovatel ve faktu, že jej nalézací soud původně zprostil obžaloby, spatřoval nejistotu soudů ohledně jejich závěru o vině. Na tom založil svoji obhajobu, respektive svoje námitky v ústavní stížnosti.

Ústavní soud opakovaně konstatoval, že soudy, rozhodující o vině a trestu, hodnotí provedené důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud při tom soud respektuje podmínky stanovené v § 125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, toto hodnocení přehodnocovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný N 28 SbNU 1/219). V projednávaném případě Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy v řízení tuto zásadu porušily, ani tvrzené porušení § 120 odstavce 3 trestního řádu.

Stěžovatel neuvedl žádnou novou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Soudy se věcí náležitě zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru. Postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí patřičně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. září 2014

Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 796/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies