I. ÚS 1963/13 #2 - Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů při rozhodování o majetkových poměrech otce pro určení výše jeho výživného

30. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Soudy obou stupňů opřely svůj závěr o majetkových poměrech stěžovatele, jež jsou rozhodné pro určení výše jeho vyživovací povinnosti k jeho nezletilým dcerám, o skutková zjištění, že stěžovatel je jediným společníkem obchodní společnosti, a tudíž je třeba při posouzení jeho majetkových poměrů přihlédnout i k uvažovaným ziskům této společnosti, že hradí leasingové splátky na dva luxusní automobily a že má konkrétní nemovitost. Učinily tak přesto, že bylo provedeno dokazování, z něhož vyplývá, že stěžovatel svůj podíl ve společnosti převedl na třetí subjekty, že již leasingové splátky na uvedené automobily nehradí a předmětné automobily ani nemovitost již nevlastní. Rozhodnutí tedy nemají oporu v provedeném dokazování a vedou Ústavní soud k závěru, že v posuzovaném případě existují výrazné rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Tento extrémní rozpor Ústavní soud chápe jako zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces, které je garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 23.10.2014 sp. zn. I. ÚS 1963/13 #2)

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) - ze dne 30. září 2014 sp. zn. I. ÚS 1963/13 ve věci ústavní stížnosti M. M., zastoupeného JUDr. Markétou Ulmanovou, advokátkou, se sídlem Mladá Boleslav, Starofarní 132, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013 č. j. 30 Co 563/2012-644 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 9. 2012 č. j. 0 P 273/2010-566, jimiž bylo rozhodnuto o svěření nezletilých dětí do střídavé péče obou rodičů a o výživném nezletilých dětí, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení, M. M., zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem Praha 7, Přístavní 321/14, a nezletilé A. M., nezletilé B. M. a nezletilé M. M., zastoupených opatrovníkem Úřadem městské části Praha 4, jako vedlejších účastnic řízení.

I. Výrokem I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013 č. j. 30 Co 563/2012-644 v části, v níž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 9. 2012 č. j. 0 P 273/2010-566 ve výrocích pod body V a VI, výroky II, III a IV rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013 č. j. 30 Co 563/2012-644 a výroky III, IV, V, VI a VII rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 9. 2012 č. j. 0 P 273/2010-566 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Výrok I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013 č. j. 30 Co 563/2012-644 se v části, v níž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 9. 2012 č. j. 0 P 273/2010-566 ve výrocích pod body V a VI, a dále výroky II, III a IV rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013 č. j. 30 Co 563/2012-644 se zrušují.

III. Výroky III, IV, V, VI a VII rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 9. 2012 č. j. 0 P 273/2010-566 se zrušují.

IV. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.


Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 6. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013 č. j. 30 Co 563/2012-644 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 9. 2012 č. j. 0 P 273/2010-566 s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), právo na ochranu rodičovství, rodiny, dětí a mladistvých ve smyslu čl. 32 Listiny, právo na rovnost účastníků řízení před soudem dle čl. 96 odst. 1 Ústavy a princip zakotvený v čl. 90 Ústavy.

2. Stěžovatel obecným soudům především vytýkal, že tyto se při stanovení výše vyživovací povinnosti obou rodičů dostatečně nezabývaly majetkovými poměry stěžovatele i matky nezletilých (zde vedlejší účastnice). V této souvislosti uvedl, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nesprávně uvedl, že stěžovatel "má nemovitost, kterou si aktuálně cení na 29 000 000 Kč", a to přesto, že stěžovatel v řízení před soudy opakovaně uváděl, že předmětná nemovitost byla prodána za částku ve výši 20 000 000 Kč. Odvolací soud ve svém rozhodnutí dle stěžovatele též chybně uvedl, že stěžovatel "má dva luxusní automobily, za které platí leasingové splátky ve výši 100 000 Kč měsíčně", a to přestože stěžovatel před soudem uvedl, že osobní automobil značky BMW prodal v červenci 2010 a osobní automobil značky Mercedes vzhledem k nedostatku finančních prostředků přestal splácet tři splátky před koncem leasingu. Stěžovatel se dále ohradil proti závěru odvolacího soudu, jenž dospěl k tomu, že stěžovatel by mohl mít zisk ve výši 7 250 000 Kč z projektu prodeje pozemků v obci Čistá, který realizuje obchodní společnost HillPro, s. r. o. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na to, že odvolací soud dospěl k posledně uvedenému závěru přesto, že stěžovatel opakovaně před soudy obou stupňů uváděl, že nadále není společníkem obchodní společnosti HillPro, s. r. o., ale pouze jejím jednatelem. Stěžovatel dále brojil proti "naprosto zkresleným a nepravdivým" údajům o jeho příjmech od obchodní společnosti HillPro, s. r. o., jakož i proti tomu, že soud prvního stupně neprovedl důkaz nezávislým ekonomickým auditem této společnosti, ačkoli to stěžovatel navrhoval. Protože tedy obecné soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci, porušily dle názoru stěžovatele jeho shora uvedená ústavně garantovaná práva, jakož i práva jeho čtvrté nezletilé dcery, k níž je stěžovatel rovněž povinen výživou. Právo stěžovatele na spravedlivý proces mělo být porušeno též tím, že předmětné řízení probíhalo po dobu téměř čtyř let.

II.

3. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 0 P 273/2010, z něhož zjistil následující skutečnosti.

4. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 24. 6. 2008 č. j. 12 Nc 77/2008-22 byla schválena dohoda rodičů, na základě které byly nezletilé dcery stěžovatele pro dobu po rozvodu svěřeny do výchovy matky (vedlejší účastnice) a stěžovatel se zavázal měsíčně přispívat částkou ve výši 8 000 Kč na výživu každé z nich (celkem tedy částkou ve výši 24 000 Kč).

5. Stěžovatel se následně svým návrhem domáhal změny výchovy nezletilých, když navrhl, aby nezletilé byly svěřeny do střídavé výchovy obou rodičů. V průběhu řízení stěžovatel navrhl snížení výživného na nezletilé tak, aby jeho vyživovací povinnost k nezletilým byla stanovena v celkové výši 10 800 Kč měsíčně. Stěžovatel podal dále návrh na uhrazení a dorovnání výživného, kdy žádal, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost vrátit mu část jím vyplaceného výživného za období od 1. 5. 2009 do 1. 4. 2012 ve výši 176 000 Kč. Dále žádal, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost uhradit mu na výživném částku 44 000 Kč, a to za období od 1. 1. 2009 do 1. 4. 2010, a povinnost k vrácení části jím zaplaceného výživného ve výši 8 000 Kč měsíčně za období od 1. 4. 2012 do vynesení rozsudku.

6. O těchto návrzích bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 9. 2012 č. j. 0 P 273/2010-566 tak, že nezletilé byly svěřeny do střídavé péče obou rodičů (výroky I a II), stěžovateli byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilých počínaje dnem 1. 10. 2012 částkou v celkové výši 9 000 Kč měsíčně k rukám matky (výrok III) a vedlejší účastnici byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilých počínaje dnem 1. 10. 2012 částkou v celkové výši 5 000 Kč měsíčně k rukám stěžovatele (výrok IV). Návrhy stěžovatele na snížení výživného a na uhrazení a dorovnání výživného byly zamítnuty (výroky V a VI). Konečně bylo rozhodnuto též o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII). Ve vztahu k návrhu otce na úpravu výživného pro nezletilé soud prvního stupně uvedl, že stěžovatel sice nadále nemá takové příjmy jako v době, kdy o výživném bylo rozhodováno naposledy, přesto byl jeho návrh na snížení výživného jako nedůvodný zamítnut. Stěžovatel je dle soudu mj. jediným společníkem společnosti HillPro, s. r. o., která realizuje prodej nemovitostí s předpokládaným ziskem 7 000 000 Kč. Přestože se jedná o zisk pro společnost, je třeba dle názoru soudu prvního stupně vzít v úvahu, že stěžovatel je jejím jediným majitelem, a tudíž může rozhodovat o výši své odměny a zisku. Návrh stěžovatele na uhrazení a dorovnání výživného byl zamítnut z důvodu, že výživné spotřebované nezletilým dítětem se nevrací.

7. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013 č. j. 30 Co 563/2012-644 byl rozsudek soudu prvního stupně v otázce výchovy nezletilých změněn jen tak, že účinnost úpravy nového výchovného modelu se stanoví od právní moci rozsudku odvolacího soudu a že se tímto rozsudkem mění rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 24. 6. 2008 č. j. 12 Nc 77/2008-22, jinak byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, V a VI potvrzen (výrok I). Výrok III rozsudku soudu prvního stupně byl změněn tak, že stěžovatel je povinen platit na výživu nezletilých s účinností od právní moci tohoto rozsudku k rukám vedlejší účastnice částku v celkové výši 12 000 Kč (výrok II). Dále bylo rozhodnuto, že výrok IV rozsudku soudu prvního stupně se mění tak, že vedlejší účastnice je povinna platit na výživu nezletilých s účinností od právní moci tohoto rozsudku k rukám stěžovatele částku v celkové výši 3 000 Kč (výrok III). Výrokem IV bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

8. V odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně vyhodnotil podmínky pro svěření nezletilých do střídavé výchovy obou rodičů. Pokud však jde o uložení povinnosti oběma rodičům platit na výživu nezletilých, vyjádřil odvolací soud názor, že soud prvního stupně při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů obou rodičů poněkud podcenil poměry stěžovatele a naopak přecenil poměry vedlejší účastnice. Odvolací soud proto přistoupil ke zvýšení částky, kterou je stěžovatel povinen na výživu nezletilých přispívat, na částku 12 000 Kč měsíčně (částka stanovená soudem prvního stupně činila 9 000 Kč měsíčně). Odvolací soud při tomto zvýšení dle svých slov přihlédl k tomu, že stěžovatel má nemovitost, kterou si aktuálně cení na 29 000 000 Kč, a dále dva luxusní automobily, za které platí leasingové splátky ve výši 100 000 Kč měsíčně. Za zmínku dle názoru odvolacího soudu stojí též to, že obchodní společnost HillPro, s. r. o., kam stěžovatel nasměroval všechny své podnikatelské aktivity, má rozpracován projekt, který by mohl přinést zisk ve výši 7 250 000 Kč. Dle odvolacího soudu tak bylo možno uzavřít, že žádná zásadní změna, která by byla důvodem pro snížení výživného a dorovnání výživného v poměrech stěžovatele nenastala.

III.

9. K posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.

10. Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 23. 6. 2014 poukázal na to, že prodal-li stěžovatel svůj rodinný dům za částku 20 000 000 Kč, jejíž podstatnou část použil mj. na nákup pozemků v obci Čistá, které jsou aktuálně prodávány, pak je třeba přihlížet i k výnosu z prodeje těchto pozemků, byť jejich vlastníkem je (zřejmě) formálně obchodní společnost HillPro, s. r. o. Ve vztahu k námitce stěžovatele, že nelze slučovat jeho osobu s obchodní společností HillPro, s. r. o., jejímž je stěžovatel jednatelem, nikoli společníkem, odvolací soud uvedl, že pakliže stěžovatel převedl podstatnou část svých majetkových hodnot do této společnosti, potom je třeba při zvažování majetkových poměrů stěžovatele přihlížet i k uvažovaným ziskům této společnosti. V závěru svého vyjádření odvolací soud navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

11. Obvodní soud pro Prahu 4 se přes výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti nevyjádřil.

12. Zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí ve svém vyjádření navrhla též matka nezletilých (byť tak učinila z jiného důvodu než stěžovatel). Uvedla, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nepřezkoumatelná v důsledku nedostatečně provedeného dokazování. V odůvodnění napadených rozhodnutí pak dle názoru vedlejší účastnice absentuje vztah mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, resp. zde lze vysledovat vnitřní rozpor mezi dílčími skutkovými zjištěními a zjištěným skutkovým stavem. Vedlejší účastnice zde poukázala na to, že stěžovatel jak v ústavní stížnosti, tak i v řízení před obecnými soudy namítal, že v mezidobí od vydání rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 24. 6. 2008 č. j. 12 Nc 77/2008-22, jímž bylo původně rozhodnuto o vyživovací povinnosti stěžovatele k jeho nezletilým dcerám, došlo v důsledku nepříznivého ekonomického vývoje a nedostatku výnosných podnikatelských příležitostí ke změně majetkové situace stěžovatele, když stěžovatel dle svého tvrzení nadále nedosahuje příjmů v takové výši, aby byl schopen plnit svou vyživovací povinnost v původně stanoveném rozsahu. K tomu stěžovatelka uvedla, že již v řízení před obecnými soudy předkládala soudům důkazy vyvracející tvrzení stěžovatele o jeho nemajetnosti a naopak upozorňovala na to, že změna poměrů stěžovatele byla způsobena cíleně, když stěžovatel (ve vyjádření vedlejší účastnice blíže specifikovanými převody) převedl svůj majetek na svou současnou manželku a její rodiče. Otázkou, zda se stěžovatel jako povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, se však obecné soudy dle názoru vedlejší účastnice vůbec nezabývaly, a to přesto, že tato skutečnost byla vedlejší účastnicí tvrzena.

13. Za nezletilé coby vedlejší účastnice se vyjádřil Ústavním soudem ustanovený opatrovník - Úřad městské části Praha 4, a to prostřednictvím zvoleného právního zástupce. Ten ve vztahu k obsahu ústavní stížnosti upozornil především na to, že sám stěžovatel již od počátku řízení požadoval nejen zakotvení střídavé výchovy, ale také snížení výživného na nezletilé, přičemž navrhoval částky 4 200 Kč, 3 300 Kč a 3 300 Kč, tj. celkově částku ve výši 10 800 Kč. Odvolací soud pak svým rozhodnutím uložil stěžovateli povinnost platit na výživném pro jeho nezletilé dcery částky ve výši 5 000 Kč, 4 000 Kč a 3 000 Kč, tedy celkově částku ve výši 12 000 Kč. V této souvislosti je dle opatrovníka nezletilých třeba podtrhnout, že částka ve výši 10 800 Kč byla stěžovatelem navrhována opakovaně v průběhu celého řízení, tedy i v době, kdy stěžovatel poukazoval na to, že došlo k zásadní změně jeho majetkových poměrů. Opatrovník nezletilých dále vyjádřil názor, že obecné soudy se majetkovými poměry stěžovatele dostatečně podrobně zabývaly, přičemž stěžovatel měl možnost v řízení bránit svá práva. Soudy dle názoru opatrovníka nezletilých zjistily relativně vysokou životní úroveň stěžovatele, na níž mají jeho nezletilé dcery právo se podílet. V této souvislosti opatrovník nezletilých označil soudy stanovené výživné pro nezletilé za minimální. K námitce stěžovatele týkající se délky předmětného řízení pak uvedl, že to byl především stěžovatel, kdo svými podáními a návrhy řízení prodlužoval. Pro výše uvedené opatrovník nezletilých navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

14. Na výše uvedená vyjádření stěžovatel reagoval svou replikou, v níž v zásadě zopakoval svou argumentaci předestřenou již v ústavní stížnosti. Ve vztahu k vyjádření opatrovníka nezletilých uvedl, že měsíční výživné v celkové výši 10 800 Kč v řízení navrhoval pro případ, že nezletilé budou svěřeny do výlučné péče matky, nikoli pro případ, že budou svěřeny do střídavé péče obou rodičů. Stěžovatel dále uvedl, že setrvává na podané ústavní stížnosti.

IV.

15. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím soudu porušena stěžovatelova základní práva chráněná ústavním pořádkem České republiky.

16. Ústavní soud již v minulosti opakovaně uzavřel, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy České republiky) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit [§ 157 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád")], a to způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 občanského soudního řádu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy existují výrazné rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1604/13 ze dne 7. 5. 2014 (N 78/73 SbNU 387), dostupné též na http://nalus.usoud.cz].

17. V nyní posuzované věci, v níž bylo mj. rozhodováno o vyživovací povinnosti stěžovatele a vedlejší účastnice k jejich nezletilým dcerám, dospěly obecné soudy po provedení poměrně rozsáhlého dokazování k v jejich rozhodnutích blíže specifikovanému závěru o majetkových poměrech stěžovatele [§ 96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013]. Ve vztahu k těmto majetkovým poměrům učinil soud prvního stupně závěr, že stěžovatel je jediným společníkem a majitelem obchodního podílu společnosti HillPro, s. r. o. Z rozhodnutí soudu prvního stupně dále vyplývá, že tento při hodnocení majetkových poměrů stěžovatele uvažuje i s předpokládaným ziskem právě uvedené společnosti, kterého by tato mohla v souvislosti s jí realizovanými projekty dosáhnout. Takový postup soud prvního stupně odůvodňuje právě tím, že ačkoli se jedná o předpokládaný zisk společnosti, je stěžovatel jejím jediným majitelem, a tudíž může zcela sám rozhodovat o výši své odměny a zisku.

18. Rovněž odvolací soud zakládá svůj závěr o majetkových poměrech stěžovatele mj. na skutkovém zjištění, že obchodní společnost HillPro, s. r. o., kam stěžovatel nasměroval všechny své podnikatelské aktivity, má rozpracován projekt, který by mohl přinést zisk ve výši 7 250 000 Kč. Stěžovatel má dle odvolacího soudu též nemovitost, kterou si aktuálně cení na částku ve výši 29 000 000 Kč, a dále dva luxusní automobily, za které platí leasingové splátky ve výši 100 000 Kč měsíčně. S přihlédnutím k uvedeným skutkovým zjištěním činí odvolací soud závěr, že žádná zásadní změna, která by byla důvodem pro snížení výživného a dorovnání výživného, v poměrech stěžovatele nenastala.

19. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojil proti právě uvedeným závěrům soudů obou stupňů, přičemž poukazoval na to, že tyto závěry jsou v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud pak po prostudování příslušného spisového materiálu dospěl k závěru, že tato námitka stěžovatele je důvodná.

20. Jak vyplývá z výše uvedeného, soudy obou stupňů opřely svůj závěr o majetkových poměrech stěžovatele, jež jsou rozhodné pro určení výše jeho vyživovací povinnosti k jeho nezletilým dcerám, o skutkové zjištění, že stěžovatel je jediným společníkem obchodní společnosti HillPro, s. r. o., (a tudíž je třeba při posouzení jeho majetkových poměrů přihlédnout i k uvažovaným ziskům této společnosti). Učinily tak přesto, že při jednání před soudem prvního stupně dne 6. 8. 2012 bylo provedeno dokazování smlouvou o převodu obchodního podílu ve společnosti s ručeným omezeným ze dne 28. 11. 2011, jež je založena v soudním spisu na č. listů 474-477 a z níž vyplývá, že stěžovatel svůj podíl ve společnosti převedl na třetí subjekty. Na skutečnost, že stěžovatel nadále není vlastníkem obchodního podílu ve společnosti HillPro, s. r. o., (byť je stále jedním z jednatelů této společnosti), byly obecné soudy opakovaně v řízení upozorňovány, a to jak ze strany stěžovatele, tak vedlejší účastnice (viz např. č. listů 454, 458, 460, 556 a další). Přesto však učinily závěr uvedený shora, který nemá oporu v provedeném dokazování.

21. Oporu v provedeném dokazování nemá ani závěr odvolacího soudu, dle něhož stěžovatel měsíčně hradí leasingové splátky na dva luxusní automobily ve výši 100 000 Kč. Jak vyplývá ze spisového materiálu, uvedl stěžovatel při jednání dne 9. 5. 2011 při svém výslechu před soudem prvního stupně, že nadále leasingové splátky na uvedené automobily nehradí a předmětné automobily nevlastní (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 9. 5. 2011, č. listů 234-237). Další dokazování ve vztahu k předmětným automobilům v řízení provedeno nebylo.

22. Neobstojí konečně ani závěr odvolacího soudu, že stěžovatel má nemovitost, již si aktuálně cení na částku 29 000 000 Kč, a to s přihlédnutím ke skutečnosti, že při jednání před soudem prvního stupně dne 6. 8. 2012 bylo provedeno dokazování kupní smlouvou ze dne 6. 10. 2011, která je založena v soudním spisu na č. listů 465-473 a jíž stěžovatel prodal předmětnou nemovitost třetí osobě, a to za kupní cenu ve výši 20 000 000 Kč. Rovněž na tuto skutečnost bylo účastníky řízení opakovaně poukazováno (viz např. odvolání vedlejší účastnice ze dne 9. 11. 2012, č. listů 589-611).

23. Shora uvedené skutečnosti vedou Ústavní soud k závěru, že v posuzovaném případě existují výrazné rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Tento extrémní rozpor Ústavní soud chápe jako zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces, které je garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 84/09 ze dne 17. 8. 2009 (N 184/54 SbNU 287), nález sp. zn. IV. ÚS 776/05 ze dne 22. 5. 2006 (N 103/41 SbNU 309) nebo nález sp. zn. I. ÚS 218/09 ze dne 15. 10. 2009 (N 216/55 SbNU 33)].

24. Ústavní soud zvažoval využití principu procesní ekonomie a zrušení pouze ve výroku tohoto nálezu specifikovaných bodů rozhodnutí odvolacího soudu. Dospěl však k závěru, že je namístě zrušit též příslušné výroky rozhodnutí soudu prvního stupně, a to s přihlédnutím k tomu, že zásah do základních práv stěžovatele byl způsoben nedostatky v dokazování, kdy obecné soudy při posuzování majetkových poměrů stěžovatele nepřihlédly k výše specifikovaným převodům jeho majetku, přestože na ně bylo ze strany stěžovatele poukazováno. Protože obecné soudy k těmto převodům nepřihlédly, nezabývaly se ani námitkou vedlejší účastnice, že stěžovatel těmito transakcemi převedl svůj majetek účelově do vlastnictví jiných osob. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že je namístě, aby věc byla vrácena soudu prvního stupně. Ústavní soud však tímto rozhodnutím nijak nepředjímá výsledek dalšího řízení, neboť je zcela na soudu prvního stupně, jak věc po případném doplnění či zopakování dokazování posoudí.

25. Ve zbytku, tj. v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti té části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013 č. j. 30 Co 563/2012-644, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně pod body I a II tak, že účinnost úpravy těmito výroky provedené se stanoví od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu a že se tímto rozsudkem mění rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 24. 6. 2008 č. j. 12 Nc 77/2008-22, a dále proti výrokům I a II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 9. 2012 č. j. 0 P 273/2010-566 byla ústavní stížnost posouzena jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To proto, že ve vztahu k těmto výrokům rozhodnutí soudu odvolacího i soudu prvního stupně, jimiž bylo rozhodnuto o tom, že se nezletilé vedlejší účastnice svěřují do střídavé péče obou rodičů, nebyla stěžovatelem uplatněna žádná argumentace, jíž by stěžovatel proti těmto výrokům brojil (byť formálně stěžovatel jejich zrušení v petitu ústavní stížnosti také navrhoval). Rovněž Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu neshledal ve vztahu k těmto výrokům nic, co by odůvodňovalo jeho kasační zásah.

V.

26. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že výrokem I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013 č. j. 30 Co 563/2012-644 v části, v níž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 9. 2012 č. j. 0 P 273/2010-566 ve výrocích pod body V a VI, výroky II, III a IV rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013 č. j. 30 Co 563/2012-644 a výroky III, IV, V, VI a VII rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 9. 2012 č. j. 0 P 273/2010-566 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v této části ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí v těchto částech podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ve zbytku Ústavní soud návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.


Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 1963/13 #2, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies