II. ÚS 1800/14

30. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti Ing. Evy Zobačové, zastoupené JUDr. Marií Cupalovou, advokátkou, se sídlem Nádražní 21, Žďár nad Sázavou, proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4180/2013-367 ze dne 17. 3. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 5. 2014, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, jímž měla být porušena její ústavní práva, a to právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.

Porušení práva na zákonného soudce stěžovatelka spatřuje v tom, že Nejvyšší soud o dané věci rozhodoval v senátu č. 28, přestože jde o právní vztah, který má pracovně právní povahu. Složení senátu určuje rozvrh práce Nejvyššího soudu, přičemž na dovolání žalobce podané na Nejvyšší soud dne 10. 10. 2013 se vztahoval rozvrh práce ve znění od 7. 10. 2013, který stanovil, že o dovoláních v pracovních věcech má rozhodovat senát č. 21. Právě tímto senátem (a nikoliv senátem č. 28) mělo být dovolání žalobce projednáno. Dle názoru stěžovatelky je institut zákonného soudce důležitým prvkem právní jistoty, jehož prolomení představuje postup nestandardní a zcela výjimečný, přičemž je zapotřebí toto právo chápat jako součást širšího práva na spravedlivý proces. V rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka shledává i nesoulad mezi právními závěry a vykonanými skutkovými zjištěními, neboť ze zjištěného skutkového stavu nelze dle jejího názoru dospět k závěru, že uplatněná námitka promlčení by byla v rozporu s dobrými mravy. Polemizuje se závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl výkladem ustanovení § 7 odst. 2 zákoníku práce a namítá, že se zabýval otázkou promlčení pouze v obecné rovině za použití korekce elementární spravedlnosti, čímž došlo k nedostatečnému odůvodnění jeho rozhodnutí.

K ústavní stížnosti se vyjádřil jako účastník řízení Nejvyšší soud. Ve svém vyjádření odkázal na příslušný rozvrh práce, v němž je stanoveno, že ve "věcech bezdůvodného obohacení (kromě věcí obchodních) rozhoduje senát č. 28. Jde o výjimku z pravidla, že o dovoláních v pracovních věcech (zásadně) rozhoduje senát č. 21, která se neuplatní toliko ve věcech obchodních. Nad rámec uvedeného připomněl, že právo na zákonného soudce není právem samoúčelným, ale jeho smyslem je především zajistit, aby ve věci rozhodoval nestranný soudce, přičemž o této skutečnosti nepanují v posuzované věci žádné pochybnosti, neboť u žádného z členů senátu č. 28, který o věci rozhodoval, není důvod pochybovat o jeho podjatosti, a stěžovatelka tuto skutečnost ani nenamítá. K věci samé uvedl, že důvody, pro které je třeba (prokáže-li se v dalším řízení, že "průměrná hodinová odměna vyplacená žalované za vedení účetnictví dosahovala částky 3 800 Kč nebo obdobné výše") považovat námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy, jsou podstatou odůvodnění rozhodnutí, na něž v celém rozsahu odkázal. Uvedl též, že je zjevné, že sporné vysoké částky nebyly stěžovatelce vyplaceny na základě standardního pracovněprávního vztahu, takže nelze judikaturu, na niž stěžovatelka odkazuje, mechanicky aplikovat, když nadto závěry vyslovené v napadeném rozsudku s ní nejsou ani v rozporu. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.

Na uvedené vyjádření již stěžovatelka nijak nereagovala.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že žalobce se žalobou domáhal po stěžovatelce vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 650 000 Kč s příslušenstvím, které stěžovatelce na základě dohod o provedení práce uhradila bývalá správkyně konkurzní podstaty BOS, a. s., ačkoliv k tomu neměla souhlas věřitelského výboru. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou mezitímním rozsudkem č. j. 9 C 68/2008-225 ze dne 16. 1. 2012 zamítl žalobu co do částky 880 000 Kč s příslušenstvím s tím, že o zbývající části předmětu řízení a o náhradě nákladů řízení bude rozhodováno v konečném rozsudku. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 15 Co 154/2012-289 ze dne 19. 4. 2013 rozhodnutí soudu prvního stupně v části, v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby, co do částky 817 646 Kč potvrdil a v části, v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby v částce 62 354, Kč rozhodnutí zrušil a v tomto rozsahu vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal žalobce dovolání, na základě něhož Nejvyšší soud napadeným rozsudkem rozhodl, že v částce 646 957 Kč se rozhodnutí soudů obou stupňů zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I.) a ve zbytku se dovolání žalobce odmítá (výrok II.). Soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval průměrnou hodinovou odměnou vyplacenou stěžovatelce za vedení účetnictví, neboť pokud se prokáže, že tato dosahovala částky 3 800 Kč či obdobné výše, bude třeba považovat námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy.

Za situace, kdy stěžovatelka podává ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, které není ve smyslu judikatury Ústavního soudu rozhodnutím konečným a nelze proti němu brojit ústavní stížností, se Ústavní soud v prvé řadě - jako otázkou předběžnou - zabýval námitkou (kterou stěžovatelka označuje za klíčovou), že o dovolání žalobce nerozhodoval zákonný soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Důvodnost takové námitky by totiž mohla věc posunout do ústavněprávní roviny.

Základní smysl garance ochrany institutu zákonného soudce vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 22. února 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95 (N 15/5 SbNU 101), když poukázal na to, že uvedený institut na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc" (obdobně též nález ze dne 27. května 2004 sp. zn. IV. ÚS 307/03). Podstatou práva na zákonného soudce tak je to, aby pro posouzení každého podání na soud byl příslušný jediný nezávislý soudce (resp. senát či jiný kolegiální orgán) určený podle obecných, předem stanovených kritérií.

Pravidly přidělování věcí se rámcově zabývá zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (viz jeho ustanovení § 41 - § 45) a konkrétní pravidla stanoví rozvrh práce každého soudu. Se stěžovatelkou se lze ztotožnit pouze v tom, že dle rozvrhu práce Nejvyššího soudu, platného v době přidělení její věci, rozhodoval senát č. 21 mimo jiné o dovoláních v pracovních věcech. Stěžovatelka totiž pomíjí další úpravu obsaženou v rozvrhu práce, která z tohoto pravidla stanovila výjimku, když určila, že ve věcech bezdůvodného obohacení (kromě věcí obchodních) rozhoduje senát č. 28. V daném případě není pochyb o tom, že právním titulem uplatněného nároku žalobce vůči stěžovatelce je vydání bezdůvodného obohacení, byť mu předcházel pracovněprávní vztah. Přidělením věci k rozhodnutí senátu č. 28 tak nebyla porušena pravidla stanovená platným rozvrhem práce Nejvyššího soudu, v důsledku čehož nebylo ani zasaženo do práva stěžovatelky na zákonného soudce.

Jak již bylo naznačeno výše, ústavní stížnost brojí proti rozsudku Nejvyššího soudu v části, jíž byla rozhodnutí soudů I. a II. stupně zrušena a věc vrácena nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Ústavní soud se proto dále zabýval tím, zda jsou splněny podmínky projednání takové ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky dané jeho ustanovením § 75 odst. 1, vyžadující, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita, která se projevuje po formální stránce v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Musí tedy nastat situace, kdy se stěžovatel již nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem. Ústavní stížnost sice může být zcela výjimečně připuštěna proti rozhodnutím, která uzavírají určitou část řízení (např. vazební rozhodnutí v trestním řízení) nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. v konkurzním řízení), to však pouze za předpokladu, že taková rozhodnutí jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a námitka jejich porušení by nemohla být již v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna. Takovou výjimkou by mohl být i stěžovatelkou tvrzený postup dovolacího soudu porušující její právo na zákonného soudce, pokud by byl shledán důvodným, což se však nestalo.

Požadavek "vyčerpání všech procesních prostředků" ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno. Zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o opravném prostředku. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat. V řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění ani okolnost, že nadále bude vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v napadeném rozhodnutí vyslovil dovolací soud.

Úkolem ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou též tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. II. ÚS 381/14 ze dne 7. 3. 2014, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí (srov. např. I. ÚS 1438/14 ze dne 5. 5. 2014).

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu nebyla v době podání ústavní stížnosti právní věc stěžovatelky dosud pravomocně ukončena, neboť soudní řízení dále pokračuje před Okresním soudem ve Žďáru nad Sázavou, kterému byla věc v části napadené ústavní stížností vrácena k dalšímu řízení. Rozhodnutí dovolacího soudu tak není v řízení rozhodnutím konečným, proti němuž by bylo možno podat ústavní stížnost. Teprve v okamžiku pravomocně skončeného řízení, pokud by konečné rozhodnutí ve věci zasáhlo do stěžovatelčina základního ústavně zaručeného práva, se může domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako nepřípustná.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2014


Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 1800/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies