II. ÚS 3020/14

30. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti Aleše Hnídka, zastoupeného JUDr. Pavlem Trnkou, advokátem, se sídlem Apolinářská 445/6, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 36 Co 105/2013 ze dne 6. 5. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 9. 2014 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterými měla být porušena jeho základní ústavní práva garantovaná čl. 10 odst. 2, čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 se stěžovatel domáhal vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady nemajetkové újmy a škody, která mu vznikla v souvislosti s řízením vedeným u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. P 576/99. Napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 18/2013-90 ze dne 18. 7. 2013 ve vyhovujícím výroku, a v zamítavém výroku byl co do částky 403 530 Kč potvrzen a co do částky 25 838,50 Kč změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli částku 25 838,50 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Současně bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 58 800 Kč.

Jak Ústavní soud zjistil dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 2, stěžovatel podal proti napadenému rozsudku odvolacího soudu souběžně s ústavní stížností dne 16. 9. 2014 dovolání.

Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V daném případě k takovému závěru nedospěl, neboť stěžovatel brojí proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ústavní stížností, přestože proti němu podal souběžně dovolání. Tato okolnost je pro posouzení ústavní stížnosti určující.

Ústavní stížnost je totiž podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, který o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Ústavní stížnost se tak vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).

Povinností stěžovatele je tedy využít - od účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. vždy - i toho opravného prostředku, jímž je v občanskoprávním řízení dovolání, upravené v ustanovení § 236 a násl. o. s. ř.

Požadavek vyčerpání "všech procesních prostředků" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li dovolací soud rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stádium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.

Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž posoudit, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. To platí logicky i tehdy, jestliže stěžovatel podal dovolání, čímž zahájil řízení, které je nadáno potenciálem vyvolat meritorní rozhodnutí, případně s kasačními účinky, a tím - v obecné rovině - i způsobilostí dosáhnout obdobné nápravy, kterou stěžovatel sleduje souběžně podanou ústavní stížností.

Jinak řečeno, jelikož podání ústavní stížnosti směřuje k meritornímu rozhodnutí o ní (a nikoliv k "vyčkávání výsledku dovolacího řízení"), je souběžným zahájením dovolacího řízení založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek neakceptovatelný.

Výše zmíněný princip subsidiarity tohoto přezkumu se prosazuje i v nyní projednávané věci a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno i řízení dovolací, je návrhem podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným.

Bude-li posléze dovolání odmítnuto, běží stěžovateli nová lhůta k ústavní stížnosti od doručení takového usnesení, což platí i v případě, že dovolací soud o dovolání rozhodne věcně a zamítne je. Nelze sice vyloučit, že se v dovolacím řízení ukáže, že stěžovatelovo dovolání nebylo efektivním opravným prostředkem, např. proto, že bylo objektivně nepřípustné; takovou situaci je nutno interpretovat tak, že je tím zpochybněn - a to dodatečně - předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud o nepřípustnosti původní ústavní stížnosti rozhodl, totiž že podané dovolání je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním. Ústavní stížnost, nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu, proto Ústavní soud projedná, neboť není přijatelné, aby prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou jako "opožděnou". Jiné řešení k dispozici není, neboť splnění procesních podmínek, jež otevírá prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, Ústavní soud sám posuzovat nemůže (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2004/14 ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 2400/14 ze dne 30. 7. 2014, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2014


Jiří Zemánek
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 3020/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies