II. ÚS 1987/14

30. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Smilkov, a. s., adresa Smilkov 26, 257 89 Smilkov, zastoupeného Mgr. Bc. Radimem Hanke, advokátem, se sídlem Masarykova 1250/50, 289 22 Lysá nad Labem, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, č. j. 33 Cdo 1167/2013-145, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i k porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.

2. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. března 2014, č. j. 33 Cdo 1167/2013-145, zrušil předchozí rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jimiž bylo řízení, v němž se žalobkyně (Česká republika - Ministerstvo životního prostředí) domáhala po žalovaném (stěžovateli) zaplacení částky ve výši 106.584 Kč, zastaveno a věc postoupena Ministerstvu životního prostředí jako příslušnému orgánu [viz § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Soudy nižších stupňů dovodily, že není dána jejich pravomoc rozhodnout, neboť řízení podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 100/2001 Sb."), je veřejnoprávním řízením vykonávaným příslušným správním úřadem. Pohledávka úřadu (státu) na náhradu jím placených nákladů řízení vynaložených v tzv. procesu EIA vůči oznamovateli (v dané věci tedy žalovaném), je veřejnoprávní povahy, a proto o povinnosti oznamovatele rozhoduje úřad (v projednávaném případě Ministerstvo životního prostředí), neboť jde o součást výkonu pravomoci vést určité řízení svěřené správnímu orgánu. Naproti tomu dovolací soud shledal pravomoc soudů k rozhodnutí, přičemž vyšel z toho, že právní vztah orgánu státní správy v oblasti posuzování vlivů na životní prostředí (státu) vůči oznamovateli, jehož obsahem je právo na úhradu částky, kterou příslušný úřad zaplatil jako odměnu zpracovateli posudku, je vztahem občanskoprávním, resp. závazkovým, který vznikl na základě skutečností vymezených v § 18 odst. 3 zákona č. 100/2001 Sb. [srov. § 489 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")], pročež orgánem povolaným k ochraně vymezeného práva je soud (§ 4 obč. zák.), jehož pravomoc je založena § 7 odst. 1 o. s. ř. Protože soudy nižších stupňů při řešení otázky pravomoci nevycházely z výše uvedeného, Nejvyšší soud jejich rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).

II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapituluje dosavadní průběh řízení a podává vylíčení rozhodujících skutečností. Má za to, že vyčerpal veškeré dostupné prostředky, které mu právní řád k ochraně práva poskytuje, z čehož dovozuje přípustnost ústavní stížnosti. Vyslovuje přesvědčení, že v dané věci nebyl příslušný rozhodnout Nejvyšší soud, nýbrž, s ohledem na existenci negativního kompetenčního konfliktu (pravomoc rozhodnout popírá jak správní orgán, tak i obecné soudy s výjimkou soudu Nejvyššího), věc měla být předložena podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodování kompetenčních sporů"), k rozhodnutí zvláštnímu senátu určenému pro řešení kompetenčních sporů. Pokud rozhodoval Nejvyšší soud a nikoliv tento zvláštní senát složený ze 3 soudců Nejvyššího soudu a 3 soudců Nejvyššího správního soudu, porušil tím Nejvyšší soud § 1 a § 2 zákona o rozhodování kompetenčních sporů a v důsledku toho i právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 Listiny.

III.
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

5. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je ke standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.

6. Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že stěžovatel procesní prostředky uplatnil a řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty prostředky, které mu obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být následně vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z vyloženého principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že je již vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím (napadeném) rozhodnutí vyslovil dovolací soud.

7. Ve světle výše naznačených úvah Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva. V daném případě dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Stěžovatel napadl rozsudek dovolacího soudu, který je sice formálně pravomocný, avšak není rozhodnutím meritorním; nebylo jím rozhodnuto o uplatněném žalobním nároku. Rozhodnutí dovolacího soudu proto není tedy takovým rozhodnutím, proti němuž by stěžovatel mohl podat ústavní stížnost. I když jsou soudy obecně vázány právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho rozhodnutí, nelze automaticky předpokládat, že rozhodnou v souladu se závěry dovolacího soudu, resp. že výsledné rozhodnutí bude v rozporu s představou stěžovatele. V dané věci mají navíc možnost jak soudy jako strany kompetenčního sporu, tak i stěžovatel jako účastník řízení, obrátit se na zvláštní senát s návrhem na vyřešení kompetenčního sporu. Toto právo vyplývá z § 3 odst. 2 zákona o rozhodování kompetenčních sporů. Teprve v okamžiku, až bude řízení definitivně ukončeno (s výjimkami stanovenými v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), bude stěžovatel moci k ochraně svých ústavně zaručených práv a svobod podat ústavní stížnost, dojde-li v další fázi řízení před obecnými soudy k jejich porušení, a Ústavní soud se pak bude moci s ohledem na zásadu subsidiarity touto ústavní stížností zabývat meritorně.

8. S ohledem na výše uvedené je třeba ústavní stížnost považovat za předčasně podanou a proto soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 30. září 2014


Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 1987/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies