I. ÚS 1123/14 - Rozhodování Nejvyššího soudu o vazbě po zrušení výroku o trestu; náležité odůvodnění vazebních rozhodnutí; důvodnost dalšího trvání vazby; osobní slyšení obviněného při rozhodování soudu o vzetí do vazby

30. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Rozhodnutí soudu o vzetí obviněného do vazby musí být založeno na dostatečných důvodech a musí být řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněno; jinak soud poruší právo obviněného na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod.

U rozhodování Nejvyššího soudu podle § 265l odst. 4 tr. ř. je třeba trvat na požadavku osobního slyšení obviněného soudem, pokud se rozhoduje o jeho vzetí do vazby.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 07.10.2014 sp. zn. I. ÚS 1123/14)

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Milady Tomkové (soudce zpravodaj) - ze dne 30. září 2014 sp. zn. I. ÚS 1123/14 ve věci ústavní stížnosti D. V. Q., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, advokátní kancelář se sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2014 č. j. 7 Tdo 1159/2013-I.-82 o vzetí stěžovatele do vazby, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení.

I. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2014 č. j. 7 Tdo 1159/2013-I.-82 se ve vztahu ke stěžovateli ruší, neboť jím byla porušena práva stěžovatele zaručená v čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod.

II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.


Odůvodnění

1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora označeného vazebního usnesení.

2. Ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 5 T 16/2012 vyplynulo, že stěžovatel a D. V. H. byli obviněni a posléze obžalováni ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (č. l. 145, 628 a násl.). Oba obvinění byli zadrženi dne 8. 6. 2012 a rozhodnutím Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 9. 6. 2012 č. j. 13 Nt 109/2012-13 a č. j. 13 Nt 110/2012-11 byli z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu vzati do vazby (č. l. 326, 367). Po provedeném dokazování Krajský soud v Plzni uznal oba jmenované vinnými zločinem podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za což jim uložil tresty odnětí svobody v trvání osmi let a tresty vyhoštění na dobu neurčitou. K odvolání obou obviněných Vrchní soud v Praze při nezměněném výroku o vině a zabrání věcí zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že obviněným uložil tresty odnětí svobody v trvání čtyř roků, trest vyhoštění uložil pouze obviněnému D. V. H. Oba odsouzení nastoupili výkon trestu dne 2. 7. 2013 ve Věznici Jiřice; podle příslušných ustanovení tr. zákoníku a tr. řádu jim byla do trestu odnětí svobody započítána vazba od 8. 6. 2012 (č. l. 988, 998).

3. Z podnětu dovolání obviněného D. V. H. (stěžovatel dovolání nepodal) Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 1. 2014 č. j. 7 Tdo 1159/2013-53 ohledně obviněného D. V. H. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a rozsudek Krajského soudu v Plzni, za přiměřeného užití § 261 tr. řádu zrušil zmíněné rozsudky i ohledně obviněného stěžovatele a přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle Nejvyššího soudu soudy obou stupňů skutek nesprávně právně kvalifikovaly jako dokonaný trestný čin, ačkoliv jednání popsané ve výroku o vině mělo znaky přípravného jednání.

4. Nejvyšší soud nerozhodl dne 22. 1. 2014 o vazbě obviněných, neboť na základě dotazu prostřednictvím informačního systému měl za to, že obvinění nejsou ve výkonu vazby, trestu ani zabezpečovací detence. Po upozornění Krajského soudu v Plzni, že oba obvinění jsou ve výkonu trestu odnětí svobody a že nebylo rozhodnuto o jejich vazbě, rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením, přijatým v neveřejném zasedání, že "podle § 265l odst. 4 tr. ř. z důvodů uvedených v § 67 písm. a) tr. ř. se obvinění D. V. H. a D. V. Q. berou do vazby". Nejvyšší soud konstatoval, že obvinění jsou stíháni pro zločin podle ustanovení § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Stran stěžovatele uvedl, že v České republice pobývá na základě povolení k dlouhodobému pobytu, dosud nebyl soudně trestán a v České republice má rodinné příslušníky a po ukončení pracovního poměru ve Škoda, a. s., Mladá Boleslav, je nezaměstnaný. Nejvyšší soud shodně jako u obviněného D. V. H. dovodil, že důvody útěkové vazby stále trvají, neboť obviněný stěžovatel "není vázán k pobytu na území České republiky a je dána důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu, přičemž obviněnému hrozí vysoký trest, neboť na zločin, pro který je stíhán, stanoví trestní zákoník trest odnětí svobody na osm až dvanáct let nebo trest propadnutí majetku. Dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že spáchal skutek, pro který je stíhán, a v době rozhodování nelze se zřetelem na povahu a závažnost trestné činnosti dosáhnout účelu vazby jiným opatřením. U obviněného trvá důvodná obava, že by mohl jednat způsobem uvedeným v § 67 písm. a) tr. řádu, tedy uprchnout z území České republiky nebo se skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu, neboť mu hrozí vysoký trest, tedy důvody útěkové vazby podle § 67 písm. a) tr. řádu."

5. V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na ustanovení § 265l odst. 4 tr. řádu, podle kterého platí, že vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že pokud Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i rozhodnutí na ně obsahově navazující, a nerozhodl o vazbě, měl být stěžovatel neprodleně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, neboť nebyl žádný právní základ pro ponechání ve výkonu trestu odnětí svobody. Krajský soud v Plzni namísto propuštění stěžovatele na svobodu informoval Nejvyšší soud, že opomenul rozhodnout o vazbě a trestní spis odeslal zpět Nejvyššímu soudu. Ten se pokusil zahladit své pochybení vydáním rozhodnutí o vazbě, k čemuž však již neměl žádné oprávnění, neboť tak učinil více než s měsíčním zpožděním po rozhodnutí o dovolání. Napadené vazební usnesení nelze označit za rozhodnutí přijaté způsobem, který stanoví zákon, nehledě k tomu, že i samotné důvody pro omezení osobní svobody stěžovatele nejsou způsobilé řádně doložit nutnost jeho ponechání ve vazbě, a rozhodnutí tak zcela postrádá základ pro zbavení osobní svobody. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil a rozhodl, že obvinění se propouští na svobodu.

6. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 16. 7. 2014 stručně zrekapituloval výsledek dovolacího řízení, ve kterém zrušil předcházející rozsudky Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze, jakož i další rozhodnutí, která na zrušená rozhodnutí obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Uvedl, že dovolání projednal v neveřejných zasedáních a před vydáním rozhodnutí učinil dne 9. 1. 2014 dotaz, kde vykonávají oba obvinění tresty odnětí svobody. Informační systém, který Nejvyšší soud využívá k těmto účelům (eLustrace) a do kterého vedoucí trestní kanceláře zapsala jména a příjmení obviněných tak, jak jsou uvedena v aplikaci ISNS a rozsudcích soudů obou stupňů, sdělil ohledně každého z obviněných, že "osoba není ve výkonu vazby, trestu ani zabezpečovací detence a nebyla dosud vězněna". Nejvyšší soud blíže osvětlil, jak funguje eLustrace - projekt Efektivního zjištění identifikace osob a předání dat v rámci OVM činných v trestním řízení - a uvedl, že nerozhodoval o vazbě obviněných dne 22. 1. 2014, neboť byl přesvědčen, že obvinění jsou na svobodě. Pokud o vazbě rozhodl neprodleně po upozornění Krajského soudu v Plzni, byl podle svého názoru oprávněn tak učinit, neboť dikci zákona "rozhodne zároveň o vazbě" je třeba vyložit tak, že je povinností Nejvyššího soudu rozhodnout o vazbě i za nastalé situace. Výtku stěžovatele o nepropuštění z výkonu trestu svobody směřovanou vůči Krajskému soudu v Plzni označil Nejvyšší soud za nesprávnou s tím, že Krajský soud v Plzni nebyl za dané situace příslušný k žádným úkonům trestního řízení. Rozhodnutí o tom, zda došlo k porušení základních práv stěžovatele, Nejvyšší soud ponechal na Ústavním soudu vědom si nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 980/14 ze dne 18. 6. 2014 (N 125/73 SbNU 887), kterým bylo rozhodnuto ve věci spoluobviněného D. V. H.

7. Vyjádření Nejvyššího soudu zaslal Ústavní soud stěžovateli k případné replice, ten však svého práva nevyužil.

8. Dříve, než Ústavní soud přikročí k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, vždy zkoumá splnění podmínek její projednatelnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávané věci Ústavní soud ověřil, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí obecného soudu předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl Ústavní soud též k závěru, že podaná ústavní stížnost je v této části důvodná. Ve věci rozhodl bez konání ústního jednání, neboť měl za to, že by žádné další objasnění nepřineslo; Ústavní soud též neprováděl ve věci dokazování, vyšel toliko ze spisu Krajského soudu v Plzni.

9. Ústavní soud předesílá, že se napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu a v podstatě i obsahově shodnými námitkami, jaké uplatnil v projednávané věci i stěžovatel, již zabýval. V řízení o ústavní stížnosti spoluobviněného D. V. H., vedené pod sp. zn. I. ÚS 980/14, podrobil totožné vazební rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavněprávnímu přezkumu a poté jej nálezem ze dne 18. 6. 2014 zrušil. Nález byl vyhlášen 4. 7. 2014 a je dostupný v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz (dále též "citovaný nález" či "nález ve věci D. V. H."). Přestože Ústavní soud zrušil napadené vazební rozhodnutí Nejvyššího soudu pouze ve vztahu ke stěžovateli D. V. H., obecné principy, ze kterých vycházel, myšlenková východiska, právní závěry i nosné rozhodovací důvody kasace rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou plně aplikovatelné i v nyní projednávané věci, ve které je řešena totožná skutková i právní problematika.

10. Ústavní soud na ně v podrobnostech odkazuje a pro účely projednávané věci je shrnuje následujícím způsobem.

11. V citovaném nálezu Ústavní soud přistoupil k jazykovému a teleologickému výkladu podústavního práva (ustanovení § 265l odst. 4 tr. řádu) za účelem posouzení zákonnosti vzetí obou obviněných do vazby, neboť zákonnost je podle čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny explicitní podmínkou ústavnosti zbavení osobní svobody. Za použití jazykového a teleologického výkladu Ústavní soud dospěl k závěru, že předmětné ustanovení trestního řádu (zejména výraz "... rozhodne zároveň ...") opravňuje Nejvyšší soud rozhodnout o vazbě pouze ve stejný den jako o dovolání. Ústavní soud však nepovažoval postup Nejvyššího soudu za projev svévole, neboť v okamžiku, kdy Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání stěžovatele D. V. H., byl zjevně příslušný rozhodnout i o jeho vazbě a tedy i o vazbě stěžovatele. Chybný postup Nejvyššího soudu spočíval v tom, že tak neučinil "zároveň", ale až více než o měsíc později, nicméně stále v situaci, kdy o vazbě nebylo přijato žádné jiné rozhodnutí. Nejvyšší soud si tedy nepřisvojil kompetenci, která by mu vůbec nepříslušela, pouze mylně interpretoval časové omezení této kompetence. Toto zjištění však nebylo důvodem, pro který Ústavní soud přistoupil ke zrušení napadeného usnesení, kasační zásah vyvolalo nedostatečné odůvodnění vazebního usnesení (srov. body 27-35 citovaného nálezu).

12. S připomenutím významu svobody jednotlivce jako jedné z nejdůležitějších hodnot v demokratickém a právním státě Ústavní soud v nálezu ve věci D. V. H. nejprve odkázal na řadu svých dřívějších nálezů, ve kterých formuloval požadavky řádného a vyčerpávajícího odůvodnění vazebních rozhodnutí a kritizoval formální odůvodnění vazby obecnými soudy používáním stereotypních formulací (body 36-38, 40). Zejména poukázal na nález sp. zn. II. ÚS 897/08 ze dne 12. 8. 2008 (N 139/50 SbNU 235), který vymezil prostor ústavně konformní interpretace ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu tak, že "důvod vyhýbání se trestnímu stíhání spočívá alternativně v důvodné obavě, že obviněný uprchne, nebo v důvodné obavě, že se bude skrývat, přičemž důvodnost této obavy musí být založena jeho jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi, jejichž demonstrativní výčet zahrnuje skutkové podstaty nemožnosti zjištění jeho totožnosti, neexistenci jeho stálého bydliště anebo hrozbu vysokého trestu, tedy každá z těchto skutkových podstat je tím jednáním, případně konkrétní skutečností, jež zakládá samo o sobě důvodnou obavu, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání" (bod 39). Dále připomněl nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013 (N 215/71 SbNU 517), který stanovil dva faktory, které musí obecné soudy zkoumat, pokud posuzují důvodnost dalšího trvání útěkové vazby. Prvním faktorem jsou případné námitky obviněného, který má právo prokazovat za těchto okolností existenci konkrétních skutečností, silných důvodů, jež eliminují důvodnou obavu z následků uvedených v § 67 písm. a) tr. řádu a aplikaci tohoto vazebního důvodu vylučují. Může jimi být zejména míra celkové uspořádanosti životních poměrů obviněného, mobilita daná jeho zdravotním stavem, rozsah jeho místně založených citových a prozatím, nejen hmotně, řádně a především dlouhodobě plněných zaopatřovacích vazeb, rámec jím dosud sdíleného společensky konformního jednání ve spojení s možnými zárukami ze strany jiných subjektů apod. Druhým faktorem klíčovým pro posouzení důvodnosti dalšího trvání vazby je plynutí času. Konkrétní skutečnosti zakládající důvodnost vazby v počáteční fázi trestního stíhání mohou během trvání vazby ztrácet na významu či přesvědčivosti a pro ospravedlnění dalšího trvání zbavení osobní svobody obviněného ve vazbě už nemusí postačovat (bod 42). Ústavní soud též neopomněl připomenout konkrétně označené rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, ve kterých dal tento soud najevo, podle jakých faktorů je třeba při rozhodování o vazbě posuzovat nebezpečí útěku dotyčné osoby, a to i pokud jde o vazbu cizinců z důvodu absence vazeb na zemi, ve které jsou trestně stíháni (body 43-44).

13. Při vlastním přezkumu napadeného vazebního usnesení Nejvyššího soudu v nálezu ve věci D. V. H. Ústavní soud předeslal, že šlo o specifickou situaci oproti běžnému rozhodování o vazbě, neboť obviněný (stejně jako stěžovatel v nyní projednávané věci) již byl pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud sice odsuzující rozsudky zrušil, avšak vinu pachatelů za spáchání trestné činnosti nezpochybnil. I když (nepravomocné) odsouzení k vysokému trestu odnětí svobody podstatně zvyšuje riziko útěku či skrývání se, v projednávané věci bylo možné očekávat překvalifikování věci z dokonaného trestného činu na jeho přípravu a též i snížení trestu; vzhledem k tomu, kolik času již stěžovatel ve vazbě a odnětí svobody strávil, efektivní hrozba představovala pouze dva roky a tři měsíce. V takové situaci nebylo možné slevit z požadavků na odůvodnění uvalení vazby D. V. H. (body 45-48). Shodně Ústavní soud konstatuje i v nyní projednávané věci.

14. Uvalení vazby na oba obviněné Nejvyšší soud shodně odůvodnil tím, že tito nejsou vázáni k pobytu na území České republiky a že jim hrozí vysoký trest, neboť na zločin, pro který jsou stíháni, stanoví trestní zákoník trest odnětí svobody na osm až dvanáct let nebo trest propadnutí majetku.

15. V nálezu ve věci D. V. H. Ústavní soud označil přístup Nejvyššího soudu za paušální, automatický a bez pečlivého posouzení věci a individuálních okolností stěžovatele, kterému v této fázi řízení již vysoký trest odnětí svobody ani trest propadnutí majetku nehrozil díky zákazu změny k horšímu ve smyslu ustanovení § 265s tr. řádu. V nyní projednávané věci stěžovatel požíval dobrodiní souvislosti (beneficium cohaesionis) a i on v novém řízení mohl být odsouzen maximálně k trestu odnětí svobody ve výši čtyř roků. Trest odnětí svobody ve výši čtyř let nelze podle judikatury Ústavního soudu pro účely vazby považovat za vysoký trest, kterým je trest ve výši nejméně osmi let [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004 (N 48/33 SbNU 3); nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353), bod 20; a nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013 (viz výše), bod 29]. Navíc stěžovateli by po započítání doby strávené v dřívější vazbě a trestu odnětí svobody hrozil fakticky trest odnětí svobody v nejvyšší míře dvou let a tří měsíců, což je značně odlišné od osmi až dvanácti let uvedených Nejvyšším soudem. Tyto měnící se podmínky způsobené plynutím času představovaly podstatný faktor při posuzování útěkové vazby, se kterým se Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí nevypořádal a zcela ho pominul.

16. Ústavní soud nepovažoval za dostatečný pro odůvodnění útěkové vazby ani druhý důvod, a to, že stěžovatel "není vázán k pobytu na území České republiky". I když obecně jde o relevantní důvod, nebyl v napadeném rozhodnutí dostatečně konkretizován. Nejvyšší soud sám v odůvodnění svého usnesení zmínil, že stěžovatel v České republice žije, má zde rodinné příslušníky a byl zde i zaměstnán; ze zrušujícího usnesení z ledna 2014 mu nepochybně bylo známo, že stěžovatel má v České republiky zázemí, trvalý pobyt má povolen do 26. 10. 2021, žije zde jeho matka a bratr, kteří mu po propuštění z pracovního poměru nabídli možnost zapojení do svých výdělečných aktivit. Z napadeného vazebního rozhodnutí tedy nebylo zřejmé, na jakém základě Nejvyšší soud učinil závěr, že stěžovatel není vázán k pobytu na území České republiky.

17. Ústavní soud uzavřel, že vzetí stěžovatele do vazby nebylo založeno na dostatečných důvodech, resp. důvody, na jejichž základě byl stěžovatel omezen na osobní svobodě, nebyly řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněny.

18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona napadené usnesení ve vztahu ke stěžovateli zrušil.

19. Návrhem stěžovatele, aby Ústavní soud přijal nález, jímž rozhodne tak, že se obvinění propouští na svobodu, se Ústavní soud věcně nezabýval. Ze spisu Krajského soudu v Plzni vyplynulo, že stěžovatel byl sice propuštěn z vazby na svobodu na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2014 č. j. 11 To 58/2014-1307, nicméně na základě rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2014 č. j. 5 T 16/2012-1234 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2014 č. j. 11 To 58/2014-1347 byl společně s D. V. H. uznán vinným přípravou zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku k § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Stěžovatel nastoupil trest dne 23. 7. 2014 (č. l. 1445 verte), odsouzený D. V. H. se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody již od 24. 6. 2014 (č. l. 1436).

20. V době rozhodnutí o ústavní stížnosti stěžovatel nebyl omezen na osobní svobodě napadeným vazebním rozhodnutím, které bylo třeba zrušit, ale nacházel se ve výkonu trestu odnětí svobody na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Plzni.

21. Za této situace Ústavní soud nebyl oprávněn rozhodnout o propuštění stěžovatele na svobodu, nehledě k tomu, že mu z předpisů, kterými je vázán (zejména Ústava a zákon o Ústavním soudu), tato kompetence neplyne. Pravomoc Ústavního soudu je vymezena jednak obecně druhem řízení (čl. 87 odst. 1 a 2 Ústavy) a jednak konkrétně jeho dílčími oprávněními, která se váží k jednotlivým typům řízení (hlava druhá zákona o Ústavním soudu). Domáhá-li se stěžovatel něčeho, k čemu Ústavní soud není oprávněn, a to tak, že vůbec není způsobilý vést řízení o takové věci (tj. zasahovat jako orgán činný v trestním řízení), nebo sice je oprávněn vést takové řízení (je-li napaden zásah orgánu veřejné moci), avšak není oprávněn rozhodnout v této věci způsobem, jak stěžovatel požaduje, jedná se o nepříslušnost Ústavního soudu k rozhodnutí o takovém návrhu (srov. též Wagnerová, E.; Dostál, M.; Langášek, T.; Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha : ASPI, a. s., 2007, s. 143).

22. Ústavní soud proto ústavní stížnost, požadující vydání příkazu k propuštění stěžovatele (resp. obou spoluobviněných) na svobodu, odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný.

23. Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (viz rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz), kdy namísto soudkyně Ivany Janů, uvedené v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti, jejíž mandát skončil dnem 16. 9. 2014, rozhodovala v souladu s rozvrhem práce soudkyně Kateřina Šimáčková (§ 9 odst. 5 a 6).

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 1123/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies