II. ÚS 510/14

30. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Hanzla, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, 110 00 Praha 1, směřující proti části rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2013, č. j. 13 Co 312/2013-227, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení části výroku I. a celého výroku II. o nákladech řízení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci (čl. 36 odst. 3 Listiny), a právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny).

2. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. října 2013, č. j. 13 Co 312/2013-227, ve výroku I. mj. změnil výrok IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. května 2012, č. j. 9 C 161/2011-123, jímž bylo v řízení o
náhradě nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení (konkrétně jednalo se o dvě řízení vedená u Obvodního soudu pro Prahu 5 a dvě řízení vedená u Městského soudu v Praze) vyhověno žalobě žalobce (stěžovatele) a žalované (České republice) byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 50.000 Kč, tak, že tuto žalobu zamítl co do částky 47.500 Kč s příslušenstvím. Výrokem II. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ústavní stížnost směřuje pouze do výše zmiňované části výroku IV. a do výroku o náhradě nákladů řízení; zbývající část rozsudku odvolacího soudu pak napadl stěžovatel dovoláním, avšak té se ústavní stížnost netýká. Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně v otázce, že v řízeních, kterých se nároky na náhradu škody týkaly, docházelo k průtahům, avšak soudu prvního stupně vytkl nesprávné posouzení rozhodných kritérií pro stanovení výše zadostiučinění. V této souvislosti poukázal na to, že účelem kompenzačního řízení je přiznání takového odškodnění, které bude způsobilé alespoň zmírnit utrpěnou újmu, neboť se jedná o prostředek reparační a nikoliv sankční. Zdůraznil přitom, že při stanovování výše odškodnění hraje roli mj. význam řízení pro poškozeného, přičemž je důležité přihlížet ke konkrétním okolnostem případu (např. o jaká práva a povinnosti se řízení vede, do jaké míry jsou součástí života jednotlivce, konkrétní osoba žalobce apod.). S přihlédnutím k výše uvedeným okolnostem, zejména pak k osobě žalobce, jakožto litigiozní osoby, považoval odvolací soud částky přiznané soudem prvního stupně za nepřiměřené, a proto pokrátil výši odškodnění přiznaného soudem prvního stupně na 1/10.

II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve poměrně obsáhle rekapituluje dosavadní průběh řízení, přičemž popisuje i řízení, ve kterých mělo k průtahům docházet. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od právního posouzení věci, aniž by přitom provedl nebo zopakoval jakékoliv důkazy a aniž by stěžovateli umožnil vyjádřit se k možnému jinému právnímu posouzení věci, takže z pohledu stěžovatele vydal překvapivé rozhodnutí. Další pochybení pak shledává v tom, že odvolací soud svoje rozhodnutí založil na notorietách (skutečnostech známých soudu z jeho rozhodovací činnosti), aniž by však stěžovatele s takovými skutečnostmi seznámil a aniž by mu umožnil vyjádřit se k nim, což je dle názoru stěžovatele v rozporu s § 213 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a zásadou ústnosti a přímosti soudního dokazování. Stěžovatel však především nesouhlasí s tvrzením soudu ohledně množství soudních sporů vedených bez zjevného opodstatnění. Přestože některé skutečnosti vnějšího světa nemusí být dokazovány, je třeba, jak opakovaně zdůrazňuje stěžovatel, aby s nimi byli účastníci řízení seznámeni. Pakliže této povinnosti odvolací soud nedostál, porušil tím pravidla soudního řízení a právo na spravedlivý proces.

4. Stěžovatel dále nesouhlasí s výší přiznaného zadostiučinění redukovanou odvolacím soudem na 1/10 původně přiznané částky, která vychází ze závěru odvolacího soudu o pouhém reparačním a nikoliv sankčním charakteru zadostiučinění. Podle názoru stěžovatele, který je opřen o judikaturu Ústavního soudu (viz sp. zn. I. ÚS 1586/09), má zadostiučinění plnit preventivně - sankční funkci, což by se mělo odrazit v jeho výši. Odvolacímu soudu vytýká svévolné hodnocení kritérií významu řízení pro poškozeného [§ 31 a odst. 3 písm. a) - e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - dále jen "zákon o odpovědnosti státu"] spočívající zejména v bagatelizaci významu řízení, v nichž docházelo k průtahům, pro osobu stěžovatele a v nesprávném vyložení pojmu dobré mravy v neprospěch stěžovatele. Přestože stěžovateli bylo přiznáno zadostiučinění v jisté (nepatrné) výši, ve skutečnosti se jedná ze strany odvolacího soudu o obcházení judikatury Ústavního soudu (např. nález sp. zn. II. ÚS 862/10, sp. zn. I. ÚS 192/11 nebo I. ÚS 1536/11), tak i ustálené judikatury Nejvyššího soudu shrnuté ve stanovisku sp. zn. Cpjn 206/2010.

5. Stěžovatel konečně rozporuje stanovení výše náhrady nákladů řízení. Poukazuje přitom na to, že byl úspěšný v základu věci (konstatování, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu a vzniku nemajetkové újmy) a způsob nápravy (výše zadostiučinění) byl dán úvahou soudu. V této souvislosti poukazuje na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, která se věnuje rozhodování o nákladech řízení v případě žalob o zadostiučinění a kterou odvolací soud nerespektoval.

III.
6. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ve své činnosti musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá nesprávný procesní postup odvolacího soudu, který svoje rozhodnutí vystavěl na oproti soudu prvního stupně odlišném právním názoru, aniž by provedl dokazování a aniž by s tímto názorem stěžovatele seznámil, čímž měl rozhodnout překvapivě. Ústavní soud tuto námitku nesdílí. Za rozhodnutí, pro které se v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým odvolací soud buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 257/98, Sb. n. u. sv. 13, str. 65, sp. zn. IV. ÚS 218/95, tamtéž, sv. 9, str. 381, sp. zn. III. ÚS 139/98, tamtéž, sv. 12, str. 93, a další). Skutková a právní situace však byla v dané věci odlišná. Odvolací soud rozhodl co do základu věci shodně se soudem prvního stupně (konstatování porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů) a odlišné bylo, při stejném skutkovém zjištění, pouze stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (s ohledem na okolnosti případu), které je ovšem závislé na úvaze soudu (samozřejmě při respektování základních kritérií stanovení zadostiučinění). Odvolací soud tedy pouze právně jinak vyhodnotil relevanci kritérií rozhodných pro přiznání zadostiučinění. Z tohoto pohledu nelze hovořit o překvapivosti rozhodnutí, jak má na mysli výše uvedená judikatura Ústavního soudu. Pokud odvolací soud rozhodl o snížení výše zadostiučinění, nemohlo se z pohledu stěžovatele jednat o překvapivý závěr navíc i z toho důvodu, že žalovaná v rámci svého odvolání přiznanou výši zpochybňovala a stěžovatel tak měl možnost se k žalovanou nastoleným námitkám vyjádřit.

8. Co se týče námitek ohledně redukce zadostiučinění na 1/10 původně přiznané částky, je argumentace stěžovatele z pohledu Ústavního soudu spíše v úrovni polemiky s podústavním právem. Obdobně jako ve věci téhož stěžovatele řešící v podstatě totožnou problematiku (viz sp. zn. III. ÚS 2241/11) lze připomenout, že v určitých výjimečných případech je akceptovatelné, aby případná morální újma, kterou stěžovatel utrpěl, byla dostatečně napravena samotným konstatováním porušení zákona, tj. že není nutné přiznávat jakoukoli náhradu v penězích (Szeloch proti Polsku, rozsudek senátu čtvrté sekce Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. května 2001, stížnost č. 33079/96 nebo Berlin proti Lucembursku, rozsudek senátu čtvrté sekce ze dne 15. července 2003, stížnost č. 44978/98). Rovněž tak je přípustné, aby výše přiměřeného zadostiučinění v penězích byla stanovena i mimo "standard" dovozovaný z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. V této souvislosti lze v bližších podrobnostech odkázat na stanovisko Nejvyšší soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, v němž se mj. výslovně uvádí:"...nastíněné možnosti procentuálního zvýšení či snížení základního odškodnění nebrání soudu, aby s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, které se vymykají standardním situacím, přistoupil ke zvýšení či snížení základního odškodnění nad či pod jejich rámec. Nelze zde vyloučit ani zhodnocení např. toho, zda byla poškozenému práva přiznána či povinnosti uloženy, zda šlo v řízení o deklaratorní či konstitutivní rozhodnutí a jaký byl osud uplatnění zjevně bezdůvodného mimořádného opravného prostředku (včetně podání ústavní stížnosti). Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, vyjádřil, že pokud Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, stanovil základní pravidla pro výpočet výše přiměřeného zadostiučinění, a to mj. určením tzv. základní částky, resp. základního rozpětí, jedná se o důležité východisko, které však obecné soudy nižších stupňů nezbavuje povinnosti individuálního posouzení každého případu a v závislosti na něm stanovení adekvátního zadostiučinění, a to (eventuálně) i mimo rozpětí, jež stanovil Nejvyšší soud." Podstatné pro danou věc je, že odvolací soud svoje úvahy, které jej vedly ke změně výše zadostiučinění, náležitě zdůvodnil a rovněž se vypořádal s otázkou, proč vybočil z obvyklého standardu náhrady nemajetkové újmy, a proto nelze v jeho postupu spatřovat porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

9. Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že přestože lze připustit, že přiznané zadostiučinění za nesprávný úřední postup nemusí mít pouze reparační funkci, jak konstatoval odvolací soud, v žádném případě by ale nemělo sloužit jako významný zdroj obohacení pro osobu poškozenou a nemělo by ani docházet ke zneužívání tohoto institutu.

10. Ústavní soud nepovažuje za opodstatněné ani námitky týkající náhrady nákladů řízení. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

11. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou zcela výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).

12. Lze dát zapravdu stěžovateli v tom, že existuje nálezová judikatura Ústavního soudu ohledně náhrady nákladů řízení ve věcech odpovědnosti státu, která však vždy vychází z konkrétních okolností každé věci. Ve stávajícím případě byl stěžovatel úspěšný co do základu věci, nicméně co do požadované částky byl jeho úspěch nepatrný. Proto odvolací soud považoval úspěch obou stran za poloviční. S ohledem na výše zmiňovaný zdrženlivý přístup Ústavního soudu k problematice nákladů řízení, nelze v postupu odvolacího soudu spatřovat takové pochybení, které by mohlo založit porušení práva na spravedlivý proces.

13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2014


Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 510/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies