II. ÚS 3448/12

30. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Miloslava Balcara, zastoupeného JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem, Střelecká 437, Hradec Králové, proti výrokům II. a III. rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 9 Cmo 340/2008-575 ze dne 29. 4. 2009 a výrokům III. a IV. rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 2808/2010-698 ze dne 27. 6. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Předmětem sporu před obecnými soudy byla žaloba Československé obchodní banky, a. s. vůči stěžovateli a dalším osobám z titulu jejich ručitelského závazku za zaplacení úvěrového dluhu společnosti BONATO, spol. s r. o.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvého stupně rozsudkem ze dne 26. 3. 2008 č. j. 41 Cm 255/99-525 žalobu na zaplacení 14 633 716,90 Kč zamítl.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího bylo rozhodnuto tak, že rozsudek soudu prvého stupně se ohledně částky 398.241,70 Kč zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje, přičemž ve zbývajícím rozsahu se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaní (včetně stěžovatele) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci 14.235.475,26 Kč.

Dovolací soud dovolání stěžovatele po meritorním přezkumu zamítl.

O sporném nároku rozhodoval soud prvého stupně již potřetí poté, co bylo jeho rozhodnutí dvakrát odvolacím soudem zrušeno. Předmětem sporu a dokazování byla jednak existence ručitelského závazku stěžovatele a dalších osob za úvěr poskytnutý bankou shora uvedené společnosti, jednak samotné řádné čerpání úvěru zajištěného zmíněným závazkem.

Stěžovatel tvrdí, že řízení před Vrchním soudem v Praze a Nejvyšším soudem neproběhlo v souladu s jeho ústavně chráněnými právy, že v rámci těchto řízení došlo k zásahům do ústavních práv stěžovatele a že to mělo za následek vydání nesprávných rozhodnutí, v jejichž důsledku byly stěžovateli uloženy značné platební povinnosti zcela nedůvodně, čímž došlo dále i k zásahu do ústavně chráněného práva na ochranu majetku stěžovatele.

Stěžovatel svá tvrzení zdůvodňuje tak, že oba soudy, jejichž rozhodnutí napadá, se řádně nezabývaly skutečnostmi tvrzenými stěžovatelem v rámci řízení probíhajících před nimi, a že vzaly v úvahu při svém rozhodování pouze některé rozhodné skutečnosti, a to ty, které svědčily žalobci, čímž došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Stěžovatel dále tvrdí, že jeho argumentace proti žalobě byla v rámci těchto fází řízení před obecnými soudy v podstatné části opomenuta a nebyla řádně zohledněna, a to zejména pokud se jedná o výhrady stěžovatele (a dalších žalovaných) proti skutkovým tvrzením žalobce, způsobu dokazování prováděnému odvolacím soudem, proti závěrům odvolacího soudu o skutkovém stavu a proti jeho právnímu hodnocení.

Stěžovatel v závěru stížnosti rekapituluje ústavní význam svých výhrad tak, že došlo "k porušení jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivé soudní řízení, na přezkoumání rozhodnutí v rámci opravného prostředku, na ochranu majetku atd., tj. zejména práva navrhovatele vyplývajících z Ústavy České republiky (konkrétně jde o čl. 90 zakotvující poslání soudů, které jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, čl. 95 zakotvující vázanost soudce při rozhodování zákonem a čl. 96, podle něhož všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva), z Listiny základních práv a svobod (konkrétně jde o čl. 11 zakotvující právo na ochranu majetku, čl. 36 zakotvující právo na soudní ochranu, čl. 37, podle něhož všichni účastníci jsou si v řízení rovni), ve spojení s příslušnými ustanoveními o. s. ř. a dalších závazných právních norem (např. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod - čl. 6 upravující právo účastníka soudního řízení na zákonného soudce a řádný soudní proces)".

Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, obsahu obou napadených rozhodnutí, jakož i rozhodnutí a procesních podání stěžovatele z předchozích fází řízení přiložených k ústavní stížnosti [rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 41 Cm 255/99 ze dne 21. 9. 2001, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 Cmo 52/2003 ze dne 14. 4. 2004, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 41 Cm 255/99 ze dne 9. 9. 2005, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 Cmo 388/2005 ze dne 15. 6. 2006 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 41 Cm 255/99 ze dne 26. 3. 2008, odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 41 Cm 255/99 ze dne 21. 9. 2001, odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 41 Cm 255/99 ze dne 9. 9. 2005 a dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 Cmo 340/2008 ze dne 29. 4. 2009] dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná, zčásti zjevně neopodstatněná.

První skupina námitek stěžovatele je založena na rozsáhlé polemice se závěry dokazování a jeho průběhem. Druhá skupina námitek se týká práva na zákonného soudce jak v řízení před odvolacím soudem, tak v řízení před soudem dovolacím. Dále stěžovatel namítá nedostatečné zdůvodnění obou napadených rozhodnutí.

Ve vztahu k hodnocení důkazů provedeném obecnými soudy Ústavní soud odkazuje na svou konstantní judikaturu, v níž nesčetněkrát zdůraznil, že mu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy, neboť jim není instančně nadřízen a možnost jeho ingerence je vázána výlučně na porušení ústavně zaručených práv, nikoli na kontrolu věcné správnosti rozhodnutí obecných soudů. Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41) Ústavní soud uvádí, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů; jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením § 132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.

Možnost Ústavního soudu vstupovat do procesu hodnocení důkazů je tak zcela výjimečná, přičemž ústavní rozměr věci je nutno shledat např. v hodnocení zcela svévolném, provedeném bez jakéhokoliv akceptovatelného logického základu (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377), což se však podle Ústavního soudu v nyní posuzovaném případě nenastalo.

Pokud jde o tvrzené vady řízení před odvolacím soudem spočívající v nedostatečném poučení stěžovatele, konstatuje Ústavní soud, že se jimi dostatečně zabýval již dovolací soud v rámci posuzování dovolacího důvodu, zda v řízení před odvolacím soudem nedošlo k vadám, které vedly k nesprávnému rozhodnutí (konkrétně je pak výhrada specifikována v bodě V. 1 dovolání stěžovatele). Je nutno přisvědčit závěrům soudu dovolacího, že v řízení před odvolacím soudem nenastala žádná z procesních situací, na něž míří ustanovení § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí soudu není založeno na závěru, že některý z účastníků neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno. Dovolací soud pak správně uzavírá, že otázka, zda byl úvěr dlužníku poskytnut, se stala v průběhu řízení zásadní spornou otázkou, kterou se zabýval soud prvního stupně a k níž se obě strany sporu opakovaně vyjadřovaly a předkládaly k ní důkazy. Jestliže pak odvolací soud provedl důkazy, které žalobkyně navrhla již v řízení před soudem prvního stupně a na základě doplněného dokazování dospěl k opačnému závěru než soud prvního stupně, nešlo o změnu právního náhledu na věc.

Další stěžovatelem namítané vady řízení, mají-li jít nad rámec námitky nedostatečného poučení před odvolacím soudem formulované již v dovolání (tj. obecněji formulované námitky ve vztahu k aplikaci § 213 a § 215 odst. 2 o. s. ř.), nebyly před dovolacím soudem uplatněny, tudíž nejsou s ohledem na materiální subsidiaritu ústavní stížnosti (tedy povinnost stěžovatele uplatnit svou argumentaci v opravných prostředcích, jež má v rozhodné době k dispozici), přípustné. Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná, že ne každé procesní pochybení musí vést nutně k porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. 8. 2003 (U 19/31 SbNU 327).

Pokud jde o tvrzené nedostatečné odůvodnění obou napadených rozhodnutí, ani zde neshledává Ústavní soud tvrzení stěžovatele důvodným. Rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu jsou z hlediska závěrů o existenci úvěru, jeho čerpání i o existenci ručitelského závazku stěžovatele dle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně a přezkoumatelně zdůvodněná.

Opět je nutno připomenout, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27 či ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42). Jakkoli stěžovatel citované stanovisko ve své stížnosti částečně relativizuje, je nutno v posuzovaném případě přisvědčit závěru, že z pohledu ústavních záruk spravedlivého procesu oba soudy své povinnosti rozhodnutí řádně zdůvodnit dostály.

Další argumenty stěžovatele se vztahují k tvrzenému porušení práva na zákonného soudce jak v řízení před odvolacím soudem, tak v řízení před soudem dovolacím.

Namítá-li stěžovatel, že o jeho věci měl na odvolacím soudu s ohledem na právní povahu věci rozhodovat jiný senát, jde o námitku nesprávného obsazení soudu, kterou je nutno proti rozhodnutí odvolacího soudu uplatňovat nejprve žalobou pro zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Ústavní stížnost je tak ohledně tvrzení stěžovatele týkající se porušení práva na zákonného soudce před odvolacím soudem v této části nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky nápravy, které mu právní řád poskytuje ve smyslu § 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Pokud stěžovatel žalobu pro zmatečnost podal, je nutno směřovat ústavní stížnost vůči ní.

Pokud jde o výhrady vůči obsazení dovolacího soudu, rozhodoval senát č. 32 rozhodující mj. "spory ze smlouvy o úvěru" (tedy věci dle v té době účinného znění § 9 odst. 3 písm. r) bodu 1 o. s. ř., na které odkazoval rozvrh práce dovolacího soudu při určení příslušnosti senátu č. 32); proti uvedené kvalifikaci a z ní se odvíjející příslušnosti senátu č. 32 nelze ničeho namítat, bylo-li předmětem sporu ručení za poskytnutý úvěr spojené s prokazováním řádného čerpání úvěru. Přidělením dané věci senátu č. 32 se tak dovolací soud nedopustil jakéhokoli svévolného či nelogického výkladu rozvrhu práce, který by mohl vzbuzovat pochybnosti o zásahu do práva stěžovatele na zákonného soudce.

S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.

V souvislosti s ukončením mandátu původní soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké byl případ dle rozvrhu práce přidělen soudkyni zpravodajce Miladě Tomkové. Soudci Stanislav Balík a Jiří Nykodým uvedení dále v akceptačním dopise, byli v souladu s rozvrhem práce nahrazeni soudci Jiřím Zemánkem a Radovanem Suchánkem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2014


Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 3448/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies