II. ÚS 2322/14

30. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jindřicha Cipry, t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, 140 57 Praha 4 - Pankrác, právně zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Vodičkova 17, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. 9 To 28/2014, pravomocnému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3.2014 č. j. 2 T 2/2014-4391 a jinému zásahu orgánu veřejné moci, k němuž došlo v průběhu trestního řízení, vedeného nyní u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 2/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 7. 2014 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, tj. usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). Dále stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud konstatoval, že postupem orgánů veřejné moci bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda, konkrétně právo na spravedlivý proces, tj. že došlo k jinému zásahu orgánu veřejné moci do jeho základních práv a svobod. Stěžovatel v návrhu uvedl, že uvedené soudy poškodily jeho základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu ve smyslu ustanovení čl. 40 odst. 3 Listiny.

Z ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující. Při vazebním zasedání konaném dne 26. 3. 2014 bylo ústavní stížností napadeným usnesením městského soudu rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě, a to z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Současně byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby, dále nebyl přijat jeho písemný slib a ani mu nebyl stanoven dohled probačního úředníka. Městský soud v odůvodnění svého usnesení mimo jiné uvedl, že stěžovatel je zcela důvodně stíhán pro mimořádně závažnou trestnou činnost, za jejíž páchání je potenciálně ohrožen citelným nepodmíněným trestem odnětí svobody. Dále městský soud uvedl, že existuje důvodná obava, že by v případě propuštění z vazby mohl stěžovatel odcestovat do zahraničí, kde již v minulosti provozoval podnikatelské aktivity, a poukázal na to, že jeho trvalé bydliště v České republice má pouze formální charakter. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla ve vazebním zasedání usnesením vrchního soudu - které stěžovatel rovněž ústavní stížností napadá - zamítnuta. Vrchní soud uvedl, že se městský soud řádným způsobem zabýval všemi podstatnými okolnostmi trvání vazby stěžovatele a její důvodností, přičemž jeho závěr o trvání vazebních důvodů je zákonný.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále uvádí, že dne 5. 3.2014 byl přípisem státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 3. 3. 2014, č. j 1 KZV 59/2013-1218 vyrozuměn, že na něj byla podána obžaloba. Stěžovatel je však toho názoru, že nebyly splněny podmínky pro konání hlavního líčení, a proto podal podnět k předběžnému projednání obžaloby, a k vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Na tento podnět městský soud podle stěžovatele nijak nereagoval a nařídil hlavní líčení.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadené usnesení městského soudu je nesprávné a nedostatečně odůvodněné. Městský soud podle něj nevěnoval zvýšenou pozornost tomu, zda dřívější poznatky o důvodnosti vazby obstojí i po uplynutí času, během kterého byl stěžovatel ve vazbě. Stěžovatel zdůrazňuje, že oba soudy svá rozhodnutí neodůvodnily konkrétními skutkovými okolnostmi a nevycházely ze specifických okolností konkrétního případu. Stěžovatel také namítá, že v jeho případě se městský soud nezabýval konkrétní hrozící výší trestu a spokojil se pouze s obecným konstatováním; rovněž obavy z útěku vyslovené oběma soudy považuje za nekonkrétní a nepodložené.

Ústavní stížnost rovněž směřuje k tvrzenému jinému zásahu veřejné moci, kterého se měl dopustit policejní orgán tím, že pochybil při končení vyšetřování ve smyslu ustanovení § 166 trestního řádu. Stěžovatel uvádí, že mu policejní orgán fakticky neumožnil prostudovat celý spis, a že mu taktéž nezajistil tlumočníka při výslechu svědka. Proti tvrzeným pochybením se stěžovatel bránil žádostí o přezkoumání postupu policejního orgánu dle ustanovení § 157a trestního řádu. Dále stěžovatel uvádí, že mu státní zástupce bez dalšího odůvodnění sdělil, že nezjistil výrazné průtahy či závady v postupu policejního orgánu a výtky neshledal důvodné a oprávněné. Na to podal stěžovatel městskému soudu podnět k předběžnému projednání obžaloby, ve kterém navrhl, aby městský soud obžalobu předběžně projednal a ve smyslu ustanovení § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu vrátil věc státnímu zástupci k došetření. Podle tvrzení stěžovatele městský soud na jeho podání nereagoval a nařídil hlavní líčení ve věci, které bylo zahájeno dne 20. 6. 2014. Stěžovatel se domnívá, že tímto jednáním městského soudu bylo zásadně porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu.

Ústavní soud došel na základě předložených skutečností k závěru, že ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná.

Nejprve se Ústavní soud zabýval návrhem na konstatování, že postupem obecných soudů bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele, konkrétně právo na spravedlivý proces, které spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci. Z ústavní stížnosti plyne, že k tomuto zásahu mělo dojít jak činností policejního orgánu, tak činností státního zástupce a rovněž činností obecných soudů (zejména městského soudu), proti kterým výslovně směřuje její petit. V tomto smyslu Ústavní soud konstatuje, že jeho zásah není potřebný tehdy, jestliže k namítanému porušení podústavního práva mělo dojít v přípravném řízení a toto porušení lze zhojit v dalších stadiích řízení, zejména v řízení před soudem. To se týká jak práva obviněného (stěžovatele) na prostudování spisu, tak dalších tvrzených pochybení (nezajištění tlumočníka). Pokud se stěžovatel domnívá, že mu nebyla poskytnuta přiměřená doba k prostudování spisu při příležitosti skončení vyšetřování ve smyslu ustanovení § 166 odst. 1 trestního řádu, může stále usilovat o nahlížení do spisu podle § 65 trestního řádu v řízení před soudem, kde mu toto právo nemůže být odepřeno. Rovněž nelze pominout právo stěžovatele činit důkazní a jiné návrhy ve smyslu § 33 odst. 1 trestního řádu, a to v kterémkoli okamžiku trestního řízení [viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1537/07 ze dne 10. 7. 2008 (U 7/50 SbNU 435) - všechna zmiňovaná rozhodnutí jsou dostupná v internetové databází NALUS], včetně zpochybňování doposud provedených důkazů, o kterých se domnívá, že nebyly provedeny v souladu se zákonem (namítané nezajištění tlumočníka).

Vzhledem ke stádiu řízení v době podání ústavní stížnosti lze předpokládat, že stěžovatel bude mít efektivní příležitost svá práva v jednotlivých stádiích soudního řízení uplatnit a v dané situaci by bylo v rozporu s principem subsidiarity domáhat se zákroku ze strany Ústavního soudu formou ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. Je však potřeba připomenout, že Ústavní soud v této souvislosti opakovaně vylučuje případnou domněnku, že ustanovení § 166 odst. 1 trestního řádu, které poskytuje obviněným přiměřenou dobu k seznámení se spisem, není třeba dodržovat. Jde o důležité pravidlo zabezpečující právo na obhajobu. Vzhledem k probíhajícímu trestnímu řízení, konkrétně vzhledem k tomu, že stěžovatel uvádí, že v době podání ústavní stížnosti probíhalo hlavní líčení, které stěžovateli poskytuje dostatek nástrojů pro ochranu jeho práv, tedy nebylo pravomocně skončeno řízení vedené před obecnými soudy (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 520/99 ze dne 23. 3. 2000, případně usnesení sp. zn. IV. ÚS 2436/10 ze dne 26. 10. 2010 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 599/99 ze dne 27. 1. 2000) považuje Ústavní soud tuto část ústavní stížnosti za nepřípustnou, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, jak předvídá ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Je v pravomoci obecných soudů, aby se v rámci instančního přezkumu zabývaly vznesenými námitkami, a to v rámci řízení, které bude před nimi probíhat, a tato tvrzená porušení práv stěžovatele jako obviněného, tj. tvrzené porušení práva na obhajobu posoudily v rámci konečného rozhodnutí věci.

Dále se Ústavní soud zabýval návrhem na zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů. Z četné rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud má při posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů pravomoc zasáhnout především tehdy, shledá-li, že rozhodnutí o vazbě není spojeno se zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není dostatečně konkretizováno. Posuzování konkrétních okolností případu je však zejména věcí obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2053/14 ze dne 12. 8. 2014, případně usnesení sp. zn. I. ÚS 1907/14 ze dne 12. 8. 2014 a další rozhodnutí Ústavního soudu v nich obsažená).

Z výše uvedeného plyne, že rozhodnutí o vazbě stěžovatele stíhá požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění, jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně konformního, rozhodnutí. Tento požadavek vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na § 125 trestního řádu). Bylo by v rozporu s právem na spravedlivý proces a právem na osobní svobodu, pokud by rozhodnutí bylo pouze povrchní a obecné, bez konkrétních vazebních důvodů, což stěžovatel ve své ústavní stížnosti reflektuje.

V daném případě se však obecné soudy dostatečně věnovaly vysvětlení svých pohnutek vedoucích k závěru, že vzhledem k hrozícímu trestu, jakož i vzhledem k možnosti odcestovat do zahraničí, je důvodné ponechat stěžovatele ve vazbě. Rovněž srozumitelně a konkrétně vysvětlily, proč považují zázemí stěžovatele v České republice za nedostatečné. To vše v kontextu dosavadní délky trvání vazby. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je tak zřejmé, jaké úvahy vedly soudy k jejich rozhodnutí, přičemž tyto úvahy jsou ucelené a není v nich patrný žádný logický či věcný rozpor, který by mohl vyvolat podezření ze svévole v jejich rozhodování. Ústavní soud neshledal, že by se v odůvodnění napadených rozhodnutí vyskytovala nepodložená a nekonkrétní tvrzení, jak namítá stěžovatel.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2014

Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2322/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies