III. ÚS 150/14

30. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ivany Beranové, zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2013 č. j. 17 Co 21/2013-115 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 9. 2012 č. j. 26 C 171/2011-90, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka napadá shora označená rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena její základní práva, konkrétně právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem dle čl. 36 odst. 3 Listiny.

Stěžovatelka se domáhala žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 31.500 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, způsobené chybným postupem policie, resp. státního zastupitelství. Soud prvého stupně žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že stěžovatelka vstoupila jako komanditista do společnosti Joint Invest Action, k.s., do níž v této souvislosti vložila celkem 31.500,- Kč. Dne 19. 3. 1997 bylo zahájeno trestní stíhání konkrétních osob (komplementářů této společnosti) pro podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 ve spojení s § 248 odst. 1 tehdy účinného trestního zákona. V trestním řízení vystupovala žalobkyně v procesním postavení poškozené, neboť se připojila do řízení se svým nárokem na náhradu škody. Dne 31. 3. 2008 bylo trestní stíhání usnesením policejního komisaře PČR Správa hl. m. Prahy SKPV OHK ČTS: PSP 492/TČ - 2008 odloženo s odůvodněním, že sdělení obvinění v předmětné trestní věci odporuje zákonným požadavkům ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu, v důsledku čehož nebylo trestní stíhání proti obviněným vůbec zahájeno. Na majetek Joint Invest Action, k. s., byl v roce 2002 prohlášen konkurz, který do současné doby není ukončen. Stěžovatelka svou pohledávku přihlásila v konkurzním řízení a správce konkurzní podstaty ji uznal. Stěžovatelka uplatnila nárok na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. u Ministerstva spravedlnosti, které její nárok neuznalo.

Soud prvého stupně dovodil, že pokud trestní řízení trvalo od roku 1992, kdy poškození podávali trestní oznámení a skončilo v roce 2008 tím, že trestní stíhání je promlčeno, zcela jistě se jedná o nesprávný úřední postup. Připustil rovněž, že stěžovatelce škoda vznikla, neboť se jí vrácení vložených peněžních prostředků nedostalo, ať již z jakéhokoli důvodu. Zabýval se pak tvrzenou příčinnou souvislostí mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou, tedy tím, zda nebýt nesprávného úředního postupu, škoda by nevznikla. Vzal za prokázané, že nebýt promlčení trestního stíhání, nebylo by odloženo trestní oznámení žalobkyně jako jedné z poškozených. Dovodil však, že pro žalovanou nebylo jedinou možností, jak se domoci vrácení vložených finančních prostředků, pouze připojení se k trestnímu řízení jako osoby poškozené v tzv. adhezním řízení. Absence uplatnění nároku poškozeného v adhezním řízení obecně nemůže podle sama o sobě vyloučit poškozeného z jeho práva na náhradu škody v občanském soudním řízení. Stěžovatelka věděla o běhu promlčecích lhůt a případném následku jejich uplynutí a mohla podat příslušnou žalobu. Soud prvého stupně tak dovodil, že absence tohoto postupu jde plně k tíži stěžovatelky a nesprávný úřední postup v trestním řízení tedy nemůže být příčinou tvrzené škody.

Odvolací konstatoval, že v obdobných věcech již k odvolání jiných žalobců - poškozených, kteří vložili své finanční prostředky do Joint Invest Action, k. s., rozhodoval jako soud odvolací opakovaně a existuje i bohatá judikatura Nejvyššího soudu v dovolacích řízeních i Ústavního soudu, který rozhodoval o jejich ústavních stížnostech. Odvolací soud zdůraznil, že právní otázka, zda v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v nevydání rozhodnutí v soudním řízení vzniká škoda již tím, že o uplatněném nároku není rozhodnuto, a zda je odškodnitelnou újmou podle zákona 82/1998 Sb. výše uplatněné pohledávky bez ohledu na to, zda by žalobce byl v řízení úspěšný a zda by se na základě soudního rozhodnutí reálně domohl zaplacení své pohledávky, je již judikaturou vyřešena, přičemž odkázal na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu. Odvolací soud nepovažuje za správný názor stěžovatelky, že trestní řízení bylo pro následně zjištěné vady "nulitní", a proto bylo "nulitním" i související adhezní řízení. Český právní řád nezná pojem nulitního soudního řízení či řízení přípravného, a pokud takové řízení vykazuje vady, nelze na něj hledět tak, jako by toto řízení vůbec neprobíhalo. Vykazovalo-li tedy trestní řízení pochybení, pro která byla následně věc odložena, je třeba vycházet z toho, že toto řízení fakticky, byť s vadami, až do odložení věci probíhalo se všemi právními důsledky z toho plynoucími, a řádně probíhalo též související adhezní řízení, v rámci něhož žalobkyně uplatnila proti stíhaným osobám svůj nárok na náhradu škody. To mělo pak nepochybně za následek i stavení promlčecí doby ve smyslu § 112 tehdy platného občanského zákoníku, podle kterého uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. Po celou dobu, po kterou trestní řízení probíhalo, pak promlčecí doba neběžela a její běh pokračoval až poté, kdy byla trestní věc odložena. Žalobkyni tedy nic nebránilo, aby po odložení věci v trestním řízení, uplatnila proti primárním škůdcům svůj nárok formou občanskoprávní žaloby. Pokud tak neučinila, nelze za to činit odpovědný stát, který má při uplatňování nároků na náhradu škody vždy postavení tzv. posledního dlužníka. Soud v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Cdo 2601/2010, publikovaný pod R 48/2011, dle kterého nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit.

Odvolací soud odkázal na řadu usnesení Ústavního soudu, jimiž byly ústavní stížnosti v obdobných věcech odmítnuty a z nichž vyplývá, že Ústavní soud akceptuje přístup obecných soudů, že mezi údajnou škodou a nesprávným úředním postupem neexistuje příčinná souvislost, tudíž není naplněna jedna z podmínek odpovědnosti státu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že postupem orgánů činných v trestním řízení byla zmařena možnost domoci se náhrady škody, neboť v době vedení trestního stíhání nemohla podat civilní žalobu na náhradu škody pro překážku litispendence, a po ukončení trestního stíhání by nebyla v civilním řízení úspěšná z důvodu promlčení nároku. Stěžovatelka setrvává na právním názoru, že k přerušení či stavení promlčecí doby během trestního řízení nedošlo, tudíž se nemohla svého nároku v civilním řízení domáhat. Mezi nesprávným postupem policie, resp. státního zastupitelství a vzniklou škodou tudíž dle jejího přesvědčení existuje příčinná souvislost. Podle stěžovatelky bylo sdělení obvinění nulitní z důvodu chybného popisu skutku, trestní stíhání tudíž nebylo vůbec zahájeno, přičemž nárok na náhradu škody v trestním řízení lze uplatnit pouze proti obviněnému. Právní úkon spočívající v připojení se se svým nárokem na náhradu škody pomocí formuláře předtištěného orgány činnými v trestním řízení a odkazujícího na chybný popis skutku, považuje stěžovatelka za úkon vadný pro jeho neurčitost. Na tuto vadu ji měly upozornit orgány činné v trestním řízení. Z uvedeného stěžovatelka dovozuje nesplnění podmínky řádného pokračování v řízení podle ustanovení § 112 občanského zákoníku. Stěžovatelka připomíná pozitivní povinnost státu, plynoucí z judikatury ESLP, zajistit, že těm, jejichž práva budou porušena, budou dány k dispozici adekvátní a účinné prostředky nápravy, jejichž prostřednictvím se budou moci domáhat svých práv, včetně - kde to bude vhodné - nároků na náhradu za jakoukoliv utrpěnou újmu. Stěžovatelka si je vědoma řady rozhodnutí Ústavního soudu, které se obdobnými případy již zabývaly a které vychází z toho, že k promlčení nedošlo a civilní řízení mohlo proběhnout, avšak tvrdí, že s uvedeným názorem Ústavního soudu nesouhlasí, neboť má za to, že taková argumentace má za následek negaci práva dle čl. 36 odst. 3 Listiny.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se identickou problematikou, a to konkrétně ve vztahu k poškozeným v souvislosti s činností společnosti Joint Invest Action, k.s., již zabýval v řadě svých rozhodnutí, přičemž stížnosti s obdobnou argumentací jako v nyní posuzované odmítl jako zjevně neopodstatněné (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2247/14, II. ÚS 1121/14, II. ÚS 662/14, III. ÚS 3082/13, III. ÚS 1772/13, III. ÚS 376/13, II. ÚS 4484/12, III. ÚS 1074/12, I. ÚS 4878/12, I. ÚS 2695/12, II. ÚS 4245/12, III. ÚS 1950/12, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ačkoli stěžovatelka uvádí, že se její případ od dříve rozhodovaných odlišuje, nemůže Ústavní soud tomuto tvrzení přisvědčit. Z hlediska skutkového i právního jde stále o obdobný problém.

Ústavní soud nemá důvod cokoliv na této své dosavadní judikatuře měnit, včetně svého názoru, že promlčecí lhůta podle občanského zákoníku se v době, kdy probíhalo trestní řízení, stavěla, tudíž stěžovatelka se mohla náhrady tvrzené škody domáhat ještě civilní žalobou. Odvolací soud tím, že respektoval dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu nijak do ústavních práv stěžovatelky nezasáhl.

Stěžovatelce je možno přisvědčit, že je povinností států stíhat a trestat pachatele trestných činů a chránit tak své občany a jejich majetek. V nyní posuzovaném případě je však předmětem ústavního přezkumu skutečnost, zda se obecné soudy
v civilním řízení ústavně konformním způsobem vypořádaly s otázkou, zda nesprávným postupem policie, resp. státního zastupitelství vznikla škoda, v jaké výši a zda existuje příčinná souvislost mezi touto škodou a nesprávným postupem státních orgánů. Pokud soudy vycházely z názoru, že nárok na náhradu škody bylo možno uplatnit v civilním řízení, neboť i po neúspěšném trestním stíhání nebyl civilní nárok promlčen, je nutno tomuto výkladu přisvědčit, tak jako to učinil Ústavní soud v řadě výše zmíněných rozhodnutí.

Naopak výklad, kterého se domáhá stěžovatelka, tedy že by v případě neúspěšného trestního stíhání paralelně došlo k promlčení civilního nároku, který byl uplatňován v adhezním řízení, by vedl k výraznému oslabení pozic obětí trestných činů, resp. jejich práva na ochranu majetku. Ústavní soud tedy opět připomíná, že ustanovení § 112 v rozhodné době platného občanského zákoníku (stavení promlčecí lhůty) bylo na situaci stěžovatelky aplikovatelné, stěžovatelka se tak mohla domáhat náhrady škody po primárních škůdcích, neboť předmětné trestní řízení v letech 1997 až 2008 fakticky probíhalo (a promlčecí lhůta pro uplatnění občanskoprávního nároku tedy neběžela) bez ohledu na dodatečné zjištění, že zahájení trestního stíhání bylo z právního hlediska vadné. Jinými slovy nelze k tíži obětí případné trestné činnosti retroaktivně dovozovat, že jejich nárok na náhradu škody v civilním řízení byl již promlčen v situaci, kdy v dobré víře měly za to, že probíhá trestní stíhání a s ním spojené adhezní řízení týkající se jejich civilního nároku.

Ústavní soud připomíná, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, resp. když rozhodnutí orgánu veřejné moci napadené ústavní stížností je konformní s hodnocením, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil.

Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2014


Jan Musil, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 150/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies