I. ÚS 1378/14 #2

30. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Jiřího Zemánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Humlíčka, zastoupeného Mgr. Ivanou Sekerákovou, advokátkou se sídlem v Brně, Kotlářská 51a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014 č. j. 30 Cdo 34/2014-225, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 4. 2013 č. j. 1 Co 106/2013-188 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2012 č. j. 24 C 75/2010-161, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností ze dne 14. 4. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu jeho lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti, zakotveného v čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel se svou žalobou domáhal, aby žalovanému Domovu pro seniory v Předklášteří byla uložena povinnost se stěžovateli jako žalobci omluvit a nahradit mu nemajetkovou újmu. Tato žaloba byla zamítnuta napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2012 č. j. 24 C 75/2010-161. Závěr krajského soudu byl potvrzen i napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 4. 2013 č. j. 1 Co 106/2013-188. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu pak bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku vrchního soudu.

3. Dle názoru stěžovatele Nejvyšší soud odmítnutím dovolání, aniž by nařídil jednání ve věci, neposkytl dostatečnou ochranu právu stěžovatele na ochranu osobnosti, tedy na ochranu jeho lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti, zakotveného v ustanovení čl. 10 Listiny základních práv a svobod. K poškození důstojnosti a cti stěžovatele došlo v závažné míře před všemi obyvateli domova pro seniory, provozovaného žalovaným. Rozhodnutím žalovaného byla totiž stěžovateli dána výpověď z domova s tím, že jeho pobyt skončí k 31. 12. 2009. S tímto postupem stěžovatel nesouhlasil a bránil se žalobou u soudu. Soudy obou stupňů neshledaly jednání žalovaného protiprávním, když dle jejich názoru nebylo prokázáno, že by žalovaný protiprávním jednání znemožnil stěžovateli uspokojování jeho základních potřeb, ani nebyl prokázán protiprávní zásah do základních práv stěžovatele, a při tom neprovedly všechny důkazy navržené stěžovatelem.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2014


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 1378/14 #2, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies