III. ÚS 3900/13

30. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jana Musila a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Evy Slámové, zastoupené Mgr. Adélou Turečkovou, advokátkou, AK se sídlem Cihlářská 19, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2013 č. j. 18 Co 77/2013-495, v jeho potvrzujícím výroku, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ("Úmluva") a porušení čl. 1, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy domáhala zrušení označeného rozsudku Krajského soudu v Brně ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2012 č. j. 30 C 225/2009-457 v části výroku I., kterou byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému platit žalobkyni výživné v částce 8 500 Kč měsíčně od 1. 10. 2009 do 18. 10. 2012.

Ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 30 C 225/2009, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelčiných tvrzení, vyplynulo, že stěžovatelka se žalobou proti žalovanému Zdeňku Slámovi domáhá, aby platil na její výživu částku 8 500 Kč měsíčně od 1. 10. 2009. Městský soud v Brně ve věci rozhodoval opakovaně, až rozsudkem ze dne 10. 10. 2012 žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.). Městský soud po provedeném dokazování konstatoval, že stěžovatelka neprokázala, že není schopna se sama živit, a proto nesplnila zákonný předpoklad přiznání výživného podle ustanovení § 92 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině. Soud dodal, že i kdyby byl uvedený předpoklad dán, nebylo by možné přiznat výživné pro rozpor s dobrými mravy. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně verifikoval rozsah dokazování a způsob hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně a potvrdil i správnost skutkových zjištění z nich vyvozených, jakož i jejich právní hodnocení s výjimkou obecně formulovaného závěru o nemožnosti přiznání výživného pro rozpor s dobrými mravy. Pokud šlo o skutkový stav, jak jej zjistil soud prvního stupně, krajský soud konstatoval, že zůstal nezměněn do 18. 10. 2012, a zopakoval, že do tohoto data byla stěžovatelka schopna sama se živit. V průběhu odvolacího řízení se však stěžovatelčin zdravotní stav podstatně změnil v souvislosti s operací kolenního kloubu a správní orgán jej vyhodnotil jako invaliditu III. stupně s poklesem pracovní schopnosti nejméně o 70 procent s tím, že stěžovatelka je výdělečně schopná jen za zcela mimořádných podmínek. Krajský soud vyhodnotil tuto novou skutečnost jako naplnění podmínky neschopnosti stěžovatelky se od uvedeného data samostatně živit a zohlednil ji i ve svém rozhodnutí - rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil jen v části, kterou byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému platit stěžovatelce výživné v částce 8 500 Kč měsíčně od 1. 10. 2009 do 18. 10. 2012, výrok I. v části, kterou byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti rozvedeného manžela platit stěžovatelce výživné v částce 8 500 Kč měsíčně od 19. 10. 2012 do budoucna, jakož i náhradově nákladové výroky, krajský soud zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala průběh a dosavadní výsledky řízení a obecným soudům vytkla zaujatost, nesprávné hodnocení důkazů a vadné zjištění skutkového stavu. Uvedla, že se domáhá nároku podle ustanovení § 93 odst. 1 zákona o rodině (pozn. pod čarou č. 1) a je přesvědčena, že splňuje zákonné podmínky jeho poskytnutí. Na rozvratu manželství se převážně nepodílela a závěr obecných soudů, že z dokazování není zřejmé, že to byl manžel, který zapříčinil rozvrat manželství, považovala za nesprávný. Připomněla, že příčinami rozvratu manželství ze strany manžela se řádně nevypořádal ani rozvodový soud, z jehož rozsudku se zkrácenou formou odůvodnění není zřejmé, jak se vypořádal s její argumentací stran manželova chování, a zda vůbec vzal v úvahu, že osobně pečovala o domácnost a dceru, čímž plnohodnotně nahrazovala příjmy ze zaměstnání. Stěžovatelka rovněž oponovala závěru obecných soudů, že jí rozvodem nebyla způsobena závažná újma. Uvedla, že se po rozvodu manželství ocitla bez příjmů a s mizivými šancemi na trhu práce, což v řízení dle svého míněni i prokázala, poukázala na to, že svoji kvalifikaci v oboru ztratila kvůli péči o domácnost a dceru a vzhledem ke zdravotnímu stavu a předdůchodovému věku je pro ni prakticky nemožné najít práci. Rozhodnutí obecných soudů opřených o závěr, že ke způsobení závažné újmy nedošlo, označila za řádně neodůvodněné, a tudíž nepřezkoumatelné.

Stěžovatelka též namítla, že Městský soud v Brně nepostupoval v řízení nestranně, neboť projevoval nebývalou aktivitu při vyhledávání důkazů k vyvrácení jejích tvrzení či důkazů navržených k jejich podpoře. Stěžovatelka si je vědoma úpravy v ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř., nicméně má za to, že soud prvního stupně překročil zákonné limity důkazní inciativy soudu a porušil tak zásadu rovnosti stran řízení.

Stěžovatelka dále uvedla, že v jejím případě jsou zcela splněny i předpoklady stanovené § 92 odst. 1 zákona o rodině (opzn. pod čarou č. 2). Opačný závěr obecných soudů je podle ní v extrémním nesouladu s faktickým stavem, což způsobilo nesprávné hodnocení důkazů. Stěžovatelka zejména namítla nesprávné hodnocení jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a závěr soudu o schopnosti sama se živit, opírající se o názory odborných lékařů a zpochybňující vyjádření ošetřující lékařky, označila za excesivní, postrádající nestranný přístup a signalizující libovůli obecných soudů při rozhodování. Stěžovatelka též podrobně oponovala závěru soudu o možnosti jejího umístění na trhu práce a zopakovala, že nabídky, které jí Úřad práce nabídl, nebyly vhodné z důvodu jejího zdravotního stavu, volné místo, které by mohla i s ohledem na zdravotní komplikace zastávat, jí nebylo nabídnuto. Stěžovatelka důrazně odmítla, že by neměla zájem o zaměstnání, a vytkla soudu, že vzal v úvahu obsah zprávy Mgr. Šifaldové z Úřadu práce Brno, aniž by o kvalifikaci této osoby měl relevantní podklady.

Městský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 8. 9. 2014 zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku i rozsudku odvolacího soudu napadeného ústavní stížností, jakož i na celý obsah soudního spisu. Pochybnosti o své nestrannosti soud zcela odmítl a uvedl, že při dokazování postupoval v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti zjišťoval v rámci objektivního zjištění zdravotního stavu stěžovatelky a její schopnosti sama se živit. Soud uvedl, že nerozumí námitce stěžovatelky o vyhledávání důkazů proti jejím tvrzením, když důkazy, jež si vyžádal, mohly její tvrzení stejně tak podpořit, jako vyvrátit, což nemohlo být v době jejich vyžádání soudu dopředu známo.

Vyjádření Městského soudu v Brně k otázce své nestrannosti neobsahovalo žádné nové či pro posouzení věci významné skutečnosti, a proto je Ústavní soud nezasílal stěžovatelce k případné replice.

Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s ústavním pořádkem. Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti, s obsahem napadeného rozhodnutí, jakož i vyžádaného spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)] a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377, nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002, N 127/28 SbNU 95).

Vztáhnuv shora uvedené principy na projednávaný případ, Ústavní soud nemohl tvrzení stěžovatelky o porušení jejích práv zaručených Listinou, Úmluvou a Ústavou přisvědčit, neboť taková pochybení v projednávané věci neshledal. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně, vztahujících se k příslušné výrokové části (tj. k nároku za období od 1. 10. 2009 do 18. 10. 2012) je zcela zřejmé, jaké důkazy nalézací soud provedl, jak je hodnotil, k jakým skutkovým zjištěním dospěl a jaké právní závěry z nich vyvodil, soud zejména vyložil, proč má stěžovatelka po rozvodu manželství právo pouze na přiměřenou výživu podle ustanovení § 92 zákona o rodině, a nikoliv právo na výživné podle § 93 téhož zákona, tj. v rozsahu stejné životní úrovně rozvedených manželů. Správnost skutkových zjištění i jejich právního hodnocení potvrdil Krajský soud v Brně (s výjimkou závěru vztahujícího se k možnému nepřiznání nároku v rozporu s dobrými mravy), který se přiměřeným způsobem vyrovnal s odvolacími námitkami stěžovatelky a připojil vlastní hodnocení závěru praktické lékařky stěžovatelky, které posuzoval v kontextu s ostatními provedenými důkazy a z něhož bylo zřejmé, že i podle odvolacího soudu nelze dospět k závěru, že by stěžovatelce její zdravotní stav znemožňoval jakoukoliv výdělečnou činnost.

Ústavní soud též nepřisvědčil námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně a má za to, že i když odvolací soud výslovně nereagoval na každou z odvolacích námitek stěžovatelky, je z odůvodnění jeho rozsudku zřejmé, jak na ně nahlížel. Způsob, jakým učinil, Ústavní soud považoval za srozumitelný, přiměřený a dostatečně adekvátní. Pojmu "adekvátně" je třeba z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy) rozumět tak, že po obecném soudu je požadována přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, přičemž rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní. V tomto smyslu Ústavní soud hodnotil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně jako výsledek soudního rozhodování, jenž je z ústavně právního pohledu zcela akceptovatelný.

Opírala-li stěžovatelka své tvrzení o porušení zásady rovnosti účastníků v řízení o skutečnost, že nalézací soud k jejím tvrzením a předloženým důkazům navíc sám vyhledal a provedl další důkazy, Ústavní soud považuje za nezbytné připomenout, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu a pokud soud v řízení o vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manžely vyžádá od úřadu práce informace potřebné ke zjištění možností na trhu práce, nepředstavuje takový postup porušení principu rovnosti účastníků řízení. Rovné postavení účastníků řízení ve své podstatě znamená, že obě procesní strany musejí mít možnost předložit svou věc nezávislému soudu za podmínek, které neznevýhodňují výrazným způsobem jednu z nich vůči druhé; k tomu však v projednávané věci nedošlo.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Pro úplnost lze dodat, že kasačním výrokem rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2013, č. j. 18 Co 77/2013-495, jímž odvolací soud zrušil část výroku I. rozsudku soudu prvního stupně zamítající žalobu na uložení povinnosti žalovanému platit stěžovatelce výživné v částce 8 500 Kč měsíčně od 19. 10. 2012 do budoucna, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, se Ústavní soud nezabýval, neboť stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí nebrojila. Rovněž z tohoto důvodu neshledal Ústavní soud ústavní stížnost nepřípustnou, neboť výsledek řízení o ústavní stížnosti nemůže ovlivnit další průběh řízení o zbývající části žaloby stěžovatelky.

Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (viz rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz)

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2014


Jan Filip, v. r.
předseda senátu





---------------

pozn. č. 1: § 93 odst. 1 zákona o rodině zní: Soud může rozvedenému manželovi, který se na porušení manželských povinností na rozvratu manželství převážně nepodílel a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, přiznat proti jeho bývalému manželovi výživné ve stejném rozsahu, jako je vyživovací povinnost mezi manžely podle § 91 odst. 2.

pozn. č. 2: § 92 odst. 1 zákona o rodině zní: Rozvedený manžel, který není schopen sám se živit, může žádat od bývalého manžela, aby mu přispíval na přiměřenou výživu podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Nedohodnou-li se, rozhodne soud o výživném na návrh některého z nich.


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 3900/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies