IV. ÚS 3405/13

30. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Bytového družstva RADOST, IČ 61861278, se sídlem Šimáčkova 1450/9, 170 00 Praha 7, zastoupeného JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Slezská 36, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1766/2013-177 ze dne 28. 8. 2013 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 505/2008-157 ze dne 28. 1. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením č. j. 76 Cm 149/2007-69 ze dne 21. 7. 2008 určil na návrh vedlejšího účastníka, v původním řízení navrhovatele, že ten je členem stěžovatele, a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 14 Cmo 505/2008-109 ze dne 20. 10. 2009, kterým rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné dle § 219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Cdo 865/2010-127 ze dne 21. 7. 2011, kterým rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně rozhodl Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením, jímž rozhodnutí nalézacího soudu opět jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatele proti tomuto v pořadí druhému rozhodnutí odvolacího soudu bylo jako nepřípustné dle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnuto v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud napadeným usnesením fakticky rezignoval na řádné posouzení předmětného sporu za situace, kdy se odvolací soud jednak odchyluje od jeho ustálené rozhodovací praxe, jednak ani neplní jeho závazné pokyny. V odůvodnění svého původního zrušujícího rozhodnutí Nejvyšší soud dle stěžovatele jednak upozornil, že právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný s tím, že v další fázi řízení se zaměří na posouzení, zda dopis ze dne 30. 12. 2003 je podle svého obsahu oznámením o vystoupení z družstva a zda tento dopis skutečně podepsala Jindřiška Baláková. Stěžovatel je přesvědčen, že odvolací soud v rozporu se závazným pokynem dovolacího soudu nezkoumal, zda tento dopis skutečně podepsala Jindřiška Baláková, a dodal, že "přitom marně trval na jejím osobním výslechu v pozici svědkyně, a to po řádném poučení o následcích případné nepravdivé svědecké výpovědi, když v tomto směru svědeckou výpověď nelze v žádném případě procesně nahradit písemným prohlášením, na něž se odvolací soud ve svém usnesení odvolává." Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatele.

Protože podstatná část námitek stěžovatele směřuje též proti rozhodnutí vrchního soudu a stěžovatel jej sám na titulní straně ústavní stížnosti označil za účastníka řízení, s tím, že ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu "ve spojení" s usnesením soudu vrchního, vyložil si Ústavní soud petit ústavní stížnosti tak, že stěžovatel požaduje současně i zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, čemuž přizpůsobil též rozsah své přezkumné činnosti.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatel své výhrady směřuje proti způsobu, s jakým se Nejvyšší soud vypořádal s jeho dovoláním. Tu je třeba připomenout, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení § 236 a § 237 a násl. o. s. ř. v platném znění. Dovolací důvody dle posledně uvedeného zákonného ustanovení představují jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím Nejvyšší soud plní své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání závisí na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na meritorní projednání tohoto mimořádného opravného prostředku neexistuje ex lege nárok. U odmítacích rozhodnutí o dovolání, nejsou-li důvodem formální či procesní vady návrhu, dle platné právní úpravy lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč není naplněn jediný přípustný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Uvedené současně znamená, že předestřel-li stěžovatel Nejvyššímu soudu, které jím již řešené právní otázky by měl vyřešit jinak, tj. odchýlit se od své dosavadní judikatury, nepředstavuje odmítnutí takového požadavku dovolacím soudem porušení práva na spravedlivý proces. Totéž platí i pro právní otázky, které dosud nebyly v judikatuře dovolacího soudu (vy)řešeny, poněvadž ne každá taková právní otázka je současně otázkou zcela zásadního právního významu (lhostejno přitom, že občanský soudní řád v platném znění s pojmem "zásadního právního významu" nezachází, neboť dovolání jako mimořádný opravný prostředek je třeba chápat právě ve vazbě na postavení a roli Nejvyššího soudu v ústavním systému, resp. v "obecném" soudnictví). Skutečnost, zda tomu tak v tom kterém případě je či není, přísluší rozhodnout toliko Nejvyššímu soudu, aniž by zde dovolateli nebo jinému účastníku řízení vznikal nárok na takovou její kvalifikaci.

Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02, III. ÚS 961/09). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.

V právní věci stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu v konfrontaci s dílčími argumenty konkrétních námitek stěžovatele co do náležitého obsahu odůvodnění obstojí. Nejvyšší soud zhodnotil, na jakých právních závěrech odvolací soud své opětovně potvrzující rozhodnutí založil a zda jsou tyto závěry souladné s judikaturou dovolacího soudu, čemuž také dal za pravdu. Není tak namístě výhrada o "rezignaci na řádné posouzení předmětného sporu", jak je o tom stěžovatel přesvědčen.

Podstatu ústavní stížnosti nachází Ústavní soud zejména v nesouhlasu stěžovatele se způsobem, jakým se odvolací soud postavil k pokynu Nejvyššího soudu stran dalšího postupu v řízení, který vyslovil ve svém prvotním kasačním rozhodnutí. Stěžovatel ovšem přehlíží, že dovolací soud formuloval svůj pokyn tak, že z něj vyplývá časová souslednost jednotlivých úkonů. Nejprve se měl odvolací soud zaměřit právě na posouzení, zda vzpomínaný dopis je svým obsahem oznámením o vystoupení z družstva, a teprve poté, pokud by tomu tak skutečně bylo, měl vrchní soud zkoumat, zda podpis na něm skutečně patří J. Balákové. Takový sled má přirozeně svoji logiku, neboť by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, kdyby soud za účelem posouzení druhé z uvedených otázek nechal - s nezanedbatelnými náklady - vypracovat znalecký posudek z oboru písmoznalectví, aby buď posléze, anebo snad dokonce ještě předtím při řešení prvé otázky dospěl k závěru, že dopis není svým obsahem oznámením o vystoupení z družstva. Nelze tedy vrchnímu soudu vytknout, že poté, co shledal, že dopis coby právní úkon o vystoupení z družstva neodpovídá požadavkům kladeným na něj tehdy platnými právními předpisy, již nepřistoupil k ověření pravosti podpisu na něm. Ústavní soud současně nepřehlédl, že stěžovatel takový dopis k důkazu předložil až v odvolacím řízení, byť byl tento počin akceptován v intencích § 205a o. s. ř. Nicméně Vrchní soud v Praze zcela přesvědčivě vyložil, z jakých důvodů předmětný dopis jakožto právní úkon směřující k vystoupení ze stěžovatele vykazuje závažný deficit v podobě absence dostatečné určitosti a jednoznačnosti, přičemž se neomezil toliko na samotný text listiny, ale též na postoj družstva i J. Balákové poté, co tento dopis byl údajně vyhotoven (srov. str. 3 - 4 napadeného usnesení vrchního soudu).

Ústavní soud tedy v závěrech obecných soudů učiněných v dané věci nic extrémního, nelogického či zásadně nespravedlivého nezjistil. Soudy svá rozhodnutí zdůvodnily adekvátně a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (§ 157 odst. 2), přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelné. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy není dán. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 30. září 2014

Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3405/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies