II. ÚS 2501/14

30. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Ludmily Drašnarové, zastoupené Mgr. Danielem Keprtou, advokátem, se sídlem Dlouhá 6, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2014, č. j. 7 Afs 23/2013-67, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2013, č. j. 22 Af 2/2013-275, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2012, č. j. 7 Afs 48/2012-23, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 7. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 2 a v článku 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, a v článku 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že byla nezákonně postižena změnou správní praxe, ke které došlo až po zajištění zboží, tedy v době, kdy nemohla předvídat, že by jí obchodované zboží mohlo být postiženo spotřební daní. Od počátku daňového řízení stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že spotřební daň je vybírána z totožného zboží opakovaně, resp. tato má být vybírána u dovozců či výrobců a nikoliv u koncových prodejců. Stěžovatelka upozorňuje, že v obdobných případech je správními orgány, jakož i správními soudy, rozhodováno rozdílně, kdy v některých případech dokonce bylo zajištěné zboží vráceno zpět. Takový postup je dle stěžovatelky v rozporu se základním principem správního rozhodování, tedy s povinností rozhodovat v obdobných případech obdobným způsobem. Stěžovatelka dále tvrdí, že správní soudy postupovaly v rozporu s § 75 a § 77 odst. 2 s. ř. s., neboť při rozhodování o žalobou uplatněném předmětu přezkumu nevycházely ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, nýbrž ze skutkového stavu zjištěného až v řízení před správním soudem. Závěrem stěžovatelka uvádí, že dotčená právní úprava je v rozporu s komunitárním právem (Směrnice Rady ES č. 95/59/ES), zejména co do výkladu termínů "určen", "použitelný", "vhodný", kdy i správním soudem byly konstatovány rozpory ve výkladu této Směrnice Rady ES, věc měla být proto předložena Soudnímu dvoru EU k posouzení předběžné otázky.

3. Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Af 2/2013, a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 23/2012 a 7 Afs 48/2012, které si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Celního ředitelství Ostrava ze dne 23. 10. 2006, č. j. 6635-02/06-1401-21, bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu Karviná ze dne 13. 6. 2006 č. j. 52164-05/06-1461-024, o stanovení základu daně a vyměření daně z tabákových výrobků - zboží s obchodním označením GOLEM SMĚS EXTRA a SMĚS CÉZAR. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadla stěžovatelka správní žalobou, které Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 3. 2012, č. j. 22 Ca 351/2008 - 221, vyhověl a rozhodnutí Celního ředitelství Ostrava zrušil. Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě napadlo Celní ředitelství Ostrava kasační stížností, na základě které Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 11. 2012, č. j. 7 Afs 48/2012-23, rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 27. 2. 2013, č. j. 22 Af 2/2013-275, žalobu zamítnul. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítnul.

4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Ostravě ani Nejvyššího správního soudu nedošlo.

5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129, str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.

6. Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky s právním závěrem správních orgánů a obecných soudů, že tabákové výrobky s obchodním označením GOLEM SMĚS EXTRA a SMĚS CÉZAR jsou tabákovým odpadem použitelným ke kouření a tudíž podléhají spotřební dani ve smyslu § 101 odst. 3 písm. c) bod 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních. Stěžovatelka má za to, že byla nezákonně postižena změnou správní praxe, neboť nemohla očekávat, že by se na jí obchodované tabákové výrobky vztahovala spotřební daň. Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí k této otázce uvedl, že v postupech celních orgánů se objevovaly jak tendence podrobit stěžovatelkou obchodovaný tabák spotřební dani, tak tendence opačná, přičemž však o žádné z nich nelze hovořit jako o excesu z jinak vcelku jednotné správní praxe. Taktéž Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatelka nebyla v rovině skutkové v takové pozici, aby mohla mít za to, že tabák, který prodávala, má skutečně takové vlastnosti, že spotřební dani nepodléhá, když vlastnosti předmětného tabáku musela sama vnímat přinejmenším jako hraniční, tj. takové, že za určitých okolností je či může být ke kouření způsobilý, a proto podléhající spotřební dani. Nejvyšší správní soud k tomu dodal, že již v rozsudku ze dne 30. 11. 2012, č. j. 7 Afs 48/2012 - 23, dospěl k závěru, že stěžovatelka se v době, kdy jí byla spotřební daň doměřována, nacházela v právně nejasné situaci, nicméně, jak následně seznaly i správní soudy, měla ve vztahu k předmětnému tabáku, stejně jako kterékoli jiné články distribučního řetězce, daňovou povinnost.

7. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by uvedený závěr správních soudů bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, přičemž objektivně vychází z poznatků známých správním soudům z jejich rozhodovací činnosti. K námitce stěžovatelky, že správní orgány, jakož i správní soudy rozhodují v obdobných případech rozdílně, Ústavní soud konstatuje, že již dříve ve své judikatuře vyslovil, (např. usnesení ze dne 10. ledna 2006 sp. zn. I. ÚS 528/05), že je si vědom toho, že situace, kdy obecné soudy ve více řízeních obdobnou či shodnou právní problematiku odlišně právně posoudí, není optimální. To však bez dalšího neznamená, že každá taková odlišnost je porušením základního práva v rovině ústavněprávní a tedy by měla vést ke zrušení jednoho z těchto rozhodnutí. K nápravě tohoto nežádoucího stavu zná právní řád řadu právních prostředků i způsobů k usměrnění judikatury, tímto prostředkem však zásadně není a nemůže být ústavní stížnost. Ústavní soud navíc v projednávané věci přihlédl k vysvětlení Nejvyššího správního soudu, podle kterého odlišnost dřívějších rozhodnutí byla v daném případě řádně objasněna výslechem svědka Ing. Dušana Houfa, bývalého pracovníka celně technické laboratoře, který uvedl, že s testováním tabáku Golem a Cézar se setkává zhruba od roku 2004 a vlastnosti všech předložených vzorků tohoto zboží byly prakticky stejné, odlišnost spočívala jedině v tom, že zhruba do poloviny roku 2005 se nepodařilo vzorky vykouřit. Obrat nastal pořízením nové plničky GARANT, od té doby již bylo možno všechny vzorky kouřit. Tuto okolnost - pořízení nové pomůcky pro zkoumání tabákových výrobků CTL označil Krajský soud za důvod ke změně rozhodovací praxe.

8. K námitce stěžovatelky, že správní soudy postupovaly při doplňování dokazování v rozporu s § 75 a § 77 odst. 2 s. ř. s., Ústavní soud konstatuje, že již vícekrát ve svých rozhodnutích (např. v usnesení ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 2997/11) potvrdil, že soudy ve správním soudnictví přezkoumávají zákonnost rozhodování orgánů veřejné správy k určitému datu, tedy podle stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), což však nebrání tomu, aby z hlediska zásad tzv. plné jurisdikce zopakovaly nebo doplnily důkazy provedené příslušným správním orgánem (§ 77 odst. 2 s. ř. s.). Pokud Nejvyšší správní soud ohledně otázky doplnění dokazování krajským soudem dospěl k závěru, že se jednalo o postup racionální a účelný, neboť existovaly skutkové rozpory, které bylo nutno odstranit, aby bylo možné učinit jednoznačný závěr, že v případě zboží zajištěného u stěžovatelky se jednalo o tabákový odpad použitelný ke kouření, neshledal Ústavní soud takový závěr vybočujícím z mezí ústavnosti. To platí i pro námitku šikanózního postupu celních orgánů spočívajícího ve zdaňování koncových podnikatelů, ke které Krajský soud v Ostravě uvedl, že situace, kdy lze více článkům jednoho obchodního řetězce vyměřit spotřební daň týkající se téhož zboží, je zásadně na nich, aby si soukromoprávními ujednáními s obchodními partnery upravily vztahy týkající se daňových povinností.

9. Stěžovatelka taktéž namítá, že veškeré závěry učiněné v řízení správním orgánem i obecnými soudy v tom smyslu, že dotčené zboží je tabákovým odpadem, je zcela spekulativní a nemá žádnou oporu v provedených důkazech. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že posudkem celně technické laboratoře byly provedeny řádné zkoušky hoření zkoumaných vzorků s tím, že tyto bez trvalého tahu zhasínají a nejsou bez další úpravy způsobilé ke kouření, naproti tomu z posudku Státní zemědělské a potravinářské inspekce bylo postupováno nikoli ve smyslu zákona České národní rady č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, nýbrž v intencích zák. č. 110/1997 Sb., o potravinách, a Státní zemědělská a potravinářská inspekce zkoumala aspekty dle její působnosti a nikoliv ve vztahu k předmětu spotřební daně.

10. Nejvyšší správní soud stěžovatelce v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí vyložil, že při posouzení rozhodných otázek vyšlo celní ředitelství ze závěrů posudku Státní zemědělské a potravinářské inspekce, podle kterého bylo zajištěné zboží tabákovým výrobkem, přičemž se jednalo o tabák ke kouření. Odborné posudky celně technické laboratoře ke správnosti tarifního zařazení celní ředitelství vyloučilo jako neprůkazné, neboť z nich nebylo patrno, jaké použití předmětného zboží a ve vztahu k jakému právnímu předpisu v nich bylo zkoumáno. Celní ředitelství tak sice postavilo své rozhodnutí na závěrech posudku Státní zemědělské a potravinářské inspekce, zároveň se však vypořádalo i s ostatními důkazy. Skutečnost, že posudek Státní zemědělské a potravinářské inspekce zajistilo teprve celní ředitelství a celní úřad jej neměl k dispozici, nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí správních orgánů, neboť prvostupňové i odvolací správní řízení tvoří celek, v jehož rámci je možno napravit případné vady či dokazováním vyjasnit skutkový stav (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 As 24/2013 - 28).

11. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Co do stížností otevřené skutkové roviny řízení platí obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy pak není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočily ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

12. Jak vyplývá ze shora uvedeného, je zřejmé, že se správní orgány ani soudy nedopustily při procesu při zjišťování skutkového stavu stěžovatelkou namítaného pochybení, neboť přesvědčivě a podrobně zdůvodnily, z jakých důvodů nebyly stěžovatelkou navržené důkazy provedeny a vycházely ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn, Nejvyšší správní soud se v napadeném rozhodnutí s odkazem na svou rozsáhlou judikaturu vypořádal také s námitkou vztahující se k oprávnění Státní zemědělské a potravinářské inspekce vydávat posudky použitelné i pro účely posouzení zboží spadajícího do kategorií podle zákona o spotřebních daních.

13. Pokud stěžovatelka obecně namítá, že "vnitrostátní právní úprava" je v rozporu s komunitárním právem, upozorňuje Ústavní soud, že stěžovatelka nijak konkrétně tuto právní úpravu nenapadla ani nezvolila postup daný § 74 zákona o Ústavním soudu, její výhrady proto mohly relevantně směřovat toliko proti interpretaci a aplikaci uvedených právních norem. K tomu lze uvést, že Krajský soud v Ostravě se důkladně zabýval výkladem čl. 5 směrnice č. 95/59/ES, který v českém překladu užívá ve vztahu k tabáku pojem "vhodný ke kouření" a ve vztahu k tabákovému odpadu "určen ke kouření". Krajský soud v Ostravě konstatoval, že stěžovatelka ve své argumentaci čerpala z nesprávného překladu českého znění čl. 5 směrnice č. 95/59/ES, byť takto publikovaném v českém vydání Úředního věstníku ES. S odkazem na judikaturu Soudního dvora Evropské Unie Krajský soud v Ostravě dovodil, že k řádné aplikaci práva Společenství není vyloučeno srovnání více jazykových verzí, aby byl řádně zjištěn účel a smysl příslušného ustanovení. Krajský soud v Ostravě uvedl ve svém rozsudku překlad pojmu užitého pro "tabák" a pro "tabákový odpad" do 14 jazyků států Evropské Unie a zjistil, že shora uvedená odchylka v českém znění se neobjevuje v ostatních jazykových verzích. Krajský soud v Ostravě následně dospěl k závěru, že smyslem čl. 5 směrnice č. 95/59/ES je zdanit tabákové výrobky (lhostejno zda tabák či tabákový odpad), který je použitelný (vhodný, způsobilý) ke kouření, přičemž "určení" ke kouření je zcela nerozhodné, jako rozhodné je určeno kritérium "použitelnosti". S takovou evropskou úpravou je pak dle Krajského soudu v Ostravě zcela v souladu i § 101 odst. 3 písm. c) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, pokud v bodě 1. za předmět spotřební daně určuje tabák způsobilý ke kouření a v bodě 2. tabákový odpad, který je možné kouřit. Krajský soud považuje shora uvedený výklad, se kterým se ztotožnil ve svém napadeném rozsudku taktéž Nejvyšší správní soud za nesporný, nevzbuzující ani ve světle judikatury Soudního dvora EU žádné rozpory, proto neshledal důvody k pokládání předběžné otázky ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování EU.

14. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na shora uvedené nemá důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Obecné soudy se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.

15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2014

Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2501/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies