II. ÚS 3802/13

30. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného opatrovníkem A. D., právně zastoupeného JUDr. Miluší Šigutovou, advokátkou, AK se sídlem Dolní 222, 565 01 Choceň, proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 1. dubna 2010 č. j. 800 419 3527, proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 25. listopadu 2010 č. j. 800 419 3527/315-lp, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 3. října 2012 č. j. 53 Ad 4/2011-98 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. října 2013 č. j. 3 Ads 116/2012-24, spojené s návrhem na zrušení vyhlášky č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity), za účasti 1) České správy sociálního zabezpečení, 2) Krajského soudu v Hradci Králové a 3) Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na zrušení vyhlášky č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity), se odmítá.


Odůvodnění

I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. prosince 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 95 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 4, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 26 odst. 3 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení vyhlášky č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity).

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 3 Ads 116/2012, spis, vedený u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 53 Ad 4/2011 a dále spis, vedený u České správy sociálního zabezpečení pod sp. zn. 800 419 3527/315-lp.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 3. října 2012 č. j. 53 Ad 4/2011 - 98 Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích zamítl žalobu žalobce (v řízení před ústavním soudem "stěžovatel") proti rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení ze dne 25. listopadu 2010 č. j. 800 419 3527/315-lp, o námitkách proti jejímu rozhodnutí ze dne 1. dubna 2010 č. j. 800 419 3527, kterým byla zamítnuta jeho žádost o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ust. § 38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. prosince 2009 (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"). Uvedený rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. října 2013 č. j. 3 Ads 116/2012-24 byla kasační stížnost stěžovatele zamítnuta.

II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v kasační stížnosti namítal nesprávné právní posouzení věci, které vedlo k vydání nezákonného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud neakceptoval výhrady stěžovatele vůči závěrům posudkových komisí, obhajoval jejich postup a neztotožnil se s názorem stěžovatele, že došlo k porušení lidských práv a "k rozporu právních předpisů".

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení vyhlášky o posuzování invalidity pro její rozpor se zákonem o důchodovém pojištění, protiústavnost této vyhlášky stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá. Stěžovatel je toho názoru, že tato vyhláška neměla být v jeho právní věci striktně aplikována.

Vyhláška o posuzování invalidity by podle stěžovatele neměla být striktně aplikována, neboť tu jsou další okolnosti, které by měly vést k aplikaci právního předpisu vyšší právní síly, např. jak je pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován, schopnost rekvalifikace pojištěnce atd. Dále stěžovatel poukazuje na to, že byl zbaven způsobilosti k právním úkonům a současně mu byl přiznán pouze částečný invalidní důchod - invalidní důchod pro invaliditu I. stupně. Stěžovateli je tedy dána iluzorní možnost pracovat na jedné straně a odebrána možnost práce na druhé straně, čímž došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy. Zároveň s ohledem na částečnou invaliditu je na jedné straně nucen pracovat, avšak na druhé straně jej nikdo nemůže nutit, aby pracoval, neboť byl vyřazen z evidence uchazečů o práci a není způsobilým stát se subjektem pracovněprávních vztahů. Doporučení obsažené v rozhodnutích (zastupování v pracovněprávních věcech otcem stěžovatele) je nesmyslné a neřeší komplikovanou situaci stěžovatele. V reálných podmínkách však firmy nemají zájem takového člověka zaměstnat.

Stěžovatel poukazuje na to, že není schopen výkonu výdělečné činnosti ve smyslu zákona o důchodovém pojištění. Byl mu však přiznán invalidní důchod 1. stupně, což činí v současné době částku cca 5.000,- Kč, který ovšem podle stěžovatele nepředstavuje přiměřené zabezpečení předpokládané čl. 30 odst. 1 Listiny. Stěžovatel poukazuje na to, že každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje. V tomto konkrétním případě však tomu tak není, neboť stěžovatel nemůže jednak realizovat právo na práci, a přitom není účasten důchodového pojištění, čímž je porušeno jeho ústavní právo upravené v čl. 26 odst. 3 Listiny.

III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena její ústavně zaručená základní práva nebo svobody [čl. 87 odst. 1 písm d) Ústavy].

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy jeho věc nesprávně právně posoudily, zvláště nesprávně aplikovaly vyhlášku o posuzování invalidity.

Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí shrnul, že všechny posudky posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí, pracovišť v Hradci Králové, v Praze i Ostravě, stanovily jako rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu lehkou duševní retardaci stěžovatele, s dlouhodobou stabilizací zdravotního stavu, kdy se zdravotní stav od doby přiznání částečné invalidity podstatně nezměnil, do 31. prosince 2009 odpovídal částečné invaliditě a od 1. ledna 2010 odpovídá invaliditě I. stupně. Dané zdravotní postižení všechny tyto posudkové komise shodně zařadily dle kap. V., položky 8 písm. b) přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity, s mírou poklesu pracovní schopnosti v hodnotě 45 %.

Nejvyšší správní soud se v souzené věci ztotožnil se závěrem krajského soudu, že předmětná vyhláška není v rozporu se zákonem. Namítá-li stěžovatel, že není obecně zaměstnatelný z důvodu zbavení způsobilosti k právním úkonům a vyřazení z evidence Úřadu práce České republiky, a jeho zaměstnatelnost se omezuje na chráněné dílny, v nichž ale není pracovní místo a nemůže dojíždět, potom Nejvyšší správní soud potvrdil, že toto nejsou důvody pro přiznání vyššího stupně invalidity, a tedy ani důvody pro to, aby případně byla předmětná vyhláška vyhodnocena soudem jako předpis v rozporu se zákonem nebo mezinárodní smlouvou. K osobní situaci stěžovatele, která je skutečně specifická, Nejvyšší správní soud dodal, že na případy tíživých sociálních situací v našich podmínkách pamatuje také systém pomoci v hmotné nouzi a dávek sloužících k zajištění péče o zdravotně postižené (příspěvek na péči).

Ačkoli si je Ústavní soud vědom skutečnosti, že situace stěžovatele je velice tíživá, nezbývá mu, než konstatovat, že postupem ve věci jednajících orgánů nedošlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pozbyl platnosti zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, který upravoval zbavení způsobilosti k právním úkonům; podle nové právní úpravy je možné jen omezení svéprávnosti (ust. § 55 a násl.).

Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení výše uvedené vyhlášky. Z ust. § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do rozhodnutí o návrhu, vzneseného ve smyslu ust. § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení právního předpisu (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95, dostupné na http://nalus.usoud.cz/).

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení výše uvedené vyhlášky Ústavní soud odmítl podle ust. § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2014


Jiří Zemánek
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 3802/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies