IV. ÚS 2778/14

30. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jana Tesaříka, zastoupeného JUDr. Ritou Kubicovou, advokátkou se sídlem Ruská 87/11, 703 00 Ostrava, proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 12. 6. 2014 č. j. OKFK-998-461/TČ-2012-200221 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 14. 7. 2014 č. j. VZV 12/2014-342, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

Napadeným usnesením Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele a dalších osob jako obviněných ze spáchání zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině, trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti a trestného činu neoprávněného podnikání. Stížnosti proti tomuto usnesení Vrchní státní zastupitelství v Praze zamítlo.

Stěžovatel proto podal ústavní stížnost. V ní namítá, že usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahuje zákonným způsobem vymezený popis skutku, neboť v něm nejsou konkrétně popsány jednotlivé útoky, uvedená jednání obviněných nenaplňují zákonné znaky žádného z uvedených trestných činů a částky vyjmenované v jednotlivých částech výrokové věty jsou vzájemně v rozporu. Usnesení je podle stěžovatele odůvodněno jen nepodloženými úvahami a domněnkami policejního orgánu.

Pokud se týče jednotlivých trestných činů, stěžovatel upozorňuje, že v případě trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 trestního zákoníku musí být zřejmé, jaký konkrétní trestný čin byl spáchán, a z jakého trestného činu tedy byla získána věc či jiná majetková hodnota, jejíž původ je ve smyslu § 216 trestního zákoníku zastírán. Stěžovatel také zpochybňuje, že byl naplněn znak spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech ve smyslu § 216 odst. 4 písm. a) trestního zákoníku. Napadené usnesení je nepřezkoumatelné i z hlediska znaku spáchání činu ve vztahu k věci nebo jiné majetkové hodnotě velkého rozsahu ve smyslu § 216 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, jelikož je v něm zaváděn jakýsi princip kolektivní trestní odpovědnosti a policejní orgán přičítá všem obviněným vše, i když ani v případě tvrzení o existenci organizované zločinecké skupiny nelze konstruovat trestní odpovědnost této skupiny, neboť trestní právo vychází ze zásady individuální trestní odpovědnosti fyzické osoby. Stěžovatel poté podrobně rozebírá jednotlivé v usnesení uvedené částky a dochází k závěru, že tyto si navzájem odporují.

Policejní orgán pochybil i v tom, že nerozlišil, které konkrétní jednání obviněných považuje za legalizaci výnosů z trestné činnosti a které za neoprávněné podnikání. Praní špinavých peněz za podnikání označit nelze, protože k této činnosti Česká národní banka ani povolení nedává. Pokud přitom policejní orgán tvrdí, že obvinění provozovali činnost platební instituce ve smyslu zákona o platebním styku, pak nelze tvrdit, že legalizovali výnosy z trestné činnosti, poněvadž legalizace výnosů z trestné činnosti není činností platební instituce ve smyslu zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku. K tomu stěžovatel také podotýká, že jednočinný souběh trestných činů je v tomto případě vyloučen. Vzhledem k výše uvedeným pochybením se stěžovatel údajně nemůže řádně bránit.

Námitky v ústavní stížnosti míří i proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze, jemuž je vyčítáno zejména nedostatečné odůvodnění napadeného usnesení a nevypořádání se se všemi stěžovatelem uplatněnými námitkami.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V prvé řadě musí Ústavní soud konstatovat, že jak ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných (např. pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce), za nepřípustné, případně nežádoucí (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ze dne 6. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 486/01 ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. IV. ÚS 213/03 ze dne 21. 11. 2003 či sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003). Kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení již nikterak odstranit (srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti [denegatio iustitiae; srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467)].

Ústavní soud také opakovaně konstatuje, že míra jeho případného zásahu musí respektovat princip proporcionality. To znamená, že kasační rozhodnutí Ústavního soudu by mělo zásadně korespondovat s intenzitou protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě orgány veřejné moci dopustí. Tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celku, nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť.

Pokud jde o otázku popisu a právního posouzení skutku, tak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že na usnesení policejního orgánu nelze mít v počátečním stadiu trestního řízení přepjaté nároky. Podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Z hlediska ústavních garancí základních práv je podstatná především identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (§ 160 odst. 1 věta druhá trestního řádu), tedy aby byl obviněný co nejpřesněji seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. Ústavněprávní roviny však nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání.

Po prostudování ústavní stížností napadených rozhodnutí a s ohledem na výše uvedené Ústavní soud důvod ke svému zásahu nespatřuje. V usnesení policejního orgánu je dostatečně popsán skutek, z něhož je stěžovatel obviněn, a obsahuje i zákonné označení trestných činů, které jsou v něm spatřovány. Policejní orgán poměrně podrobně popsal nejen modus operandi celé skupiny, nýbrž i postavení, úkoly a jednotlivé útoky každého z obviněných včetně vysvětlení, proč je v popsaném jednání spatřováno naplnění zákonných znaků skutkových podstat trestných činů, které jim jsou dávány za vinu. Usnesení o zahájení trestního stíhání tudíž stěžovateli bezpochyby poskytuje dostatečný (vzhledem k fázi trestního řízení) podklad k přípravě vlastní obhajoby, na čemž nic nemohou změnit ani nepřesnosti, které podle stěžovatele obsahuje (např. údajně chybně stanovené částky, jež měli obvinění nezákonně převést či poslat).

Stěžovatel mimo jiné namítá, že v usnesení o zahájení trestního stíhání není dostatečně popsán trestný čin, výnosy z něhož měli obvinění ve smyslu § 216 odst. 1 trestního zákoníku legalizovat. K tomu je možno podotknout, že v usnesení je dostatečným způsobem objasněno, z jakého trestného činu (zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby) peníze, se kterými měli obvinění dále manipulovat, údajně pocházejí, přičemž vzhledem k tomu, že konkrétně pro tento trestný čin trestní stíhání obviněných zahájeno napadeným usnesením nebylo, jsou požadavky na jeho popsání ještě nižší.

K dalším stěžovatelovým námitkám lze jen stručně uvést, že není na Ústavním soudu, aby v této fázi trestního řízení (pokud vůbec) posuzoval, zda byly skutečně naplněny znaky kvalifikovaných skutkových podstat podle § 216 odst. 4 písm. a) a b) trestního zákoníku, či to, zda teoreticky přichází do úvahy jednočinný souběh trestného činu neoprávněného podnikání a trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. I kdyby ostatně měl Ústavní soud na stěžovatelem vznesené otázky jiný názor, než který by se případně dal vyvodit z usnesení o zahájení trestního stíhání (což netvrdí), ani v tom případě by nemohl dojít k závěru, že napadenými usneseními byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva. Uváděné argumenty nicméně mohou být samozřejmě stěžovatelem uplatňovány v rámci obhajoby a orgány činné v trestním řízení se s nimi budou muset náležitě vypořádat.

Porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv Ústavní soud neshledává ani v postupu Vrchního státního zastupitelství v Praze, které se stížností obviněných dostatečně zabývalo a v míře odpovídající jejich závažnosti reagovalo i na jednotlivé ve stížnosti uplatněné námitky.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2014

Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2778/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies