II. ÚS 3609/13

30. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., t. č. Vazební věznice Liberec, zastoupeného Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem, se sídlem 1. máje 97, 460 01 Liberec, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v postupu orgánů činných v trestním řízení ve věci vedené Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Libereckého kraje, ÚO Liberec, pod sp. zn. KRPL 27972-29/TČ-2013-180572, za účasti Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, ÚO Liberec, a Okresního státního zastupitelství v Liberci jako účastníků řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na uložení náhrady nákladů řízení podle § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se odmítá.


Odůvodnění

I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 11. 2013, stěžovatel napadl postup orgánů činných v trestním řízení ve věci vedené Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Libereckého kraje, ÚO Liberec (dále jen "policie"), pod sp. zn. KRPL 27972-29/TČ-2013-180572, který měl spočívat v tom, že došlo k odposlouchávání návštěv jeho rodinných příslušníků během jeho pobytu ve vazbě.

Stěžovatel je toho názoru, že takovéto odposlouchávání lze připustit pouze ve zcela výjimečných případech, které jsou přiměřené okolnostem konkrétní vyšetřované trestní kauzy. Žádné takové mimořádné okolnosti však dle jeho mínění neexistovaly.

Za takovéto situace je stěžovatel přesvědčen, že došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a zásahu do jeho práva na soukromí zaručeného čl. 7 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jakož i práva odepřít výpověď zakotveného v čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny. Navrhuje, aby Ústavní soud porušení těchto práv konstatoval a uložil příslušným orgánům povinnost, aby se nadále takových zásahů v jeho trestní věci zdržely.

Stěžovatel také požádal o náhradu nákladů právního zastoupení podle § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

II.
Ústavní soud vyzval účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Okresní státní zastupitelství v Liberci sdělilo, že pokud stěžovatel napadá, že ve fázi vyšetřování došlo na základě povolení soudce Okresního soudu v Liberci k monitorování jeho návštěv uskutečněných ve Vazební věznici Liberec, nutno poukázat na to, že Listina i Ústava umožňují zásah státní moci do soukromí občanů, pokud se tak děje způsobem, který zákon stanoví. V daném případě je tímto zákonem stanoveným institutem § 158d zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), který umožňuje sledování osob a věcí v trestním řízení. V dané věci bylo zvažováno, zda nebude postačující povolení státního zástupce udělené dle § 158d odst. 2 trestního řádu, neboť prostory návštěvní místnosti vazební věznice svým uspořádáním rozhodně nenavozují dojem prostor, jež by požívaly zvýšené ochrany soukromí. Navíc § 14 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, jasně indikuje, že realizace návštěv obviněných, vyjma obhájců, může být různým způsobem omezována a obviněný tak nemůže předpokládat, že může realizovat právo na soukromí neomezeně. Přes právě uvedené argumenty bylo postupováno in favorem dle § 158d odst. 3 trestního řádu, neboť orgány činné v přípravném řízení respektovaly, že i přes omezení vazebně stíhaných obviněných je realizace návštěvy v prostorách k tomu určených nejintimnější forma realizace práva na soukromí, které může obviněný využít.

Pokud stěžovatel namítá, že daný postup nebyl přiměřený závažnosti skutků, pro které byl stíhán, je třeba připomenout, že sledování osob a věcí dle ustanovení § 158d trestního řádu není limitováno typovou nebezpečností v podobě určité kvalifikace trestného činu, ale pouze podezřením na konkrétní trestnou činnost. Nadto stěžovatel je stíhán pro zločin krádeže dle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku dílem ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, dílem formou spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku, kterého se dopustil dvanácti útoky, dále pro dva přečiny krádeže dle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku, a osmnáct útoků přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Nejedná se tedy o bagatelní trestnou činnost, v níž by zásah do soukromí obviněného, byť na základě zákona, byl jeho nadužitím.

Okresní státní zastupitelství v Liberci též podotklo, že zákon výslovně zakazuje zjišťování hovoru pouze mezi obviněným a jeho obhájcem. Sledování obviněného a osob jemu blízkých je bez dalšího zákonným postupem bez ohledu na obsah vedeného hovoru, což platí i o obdobných institutech, například odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. V aktuální věci je nadto zcela zřejmé, že osoby stěžovateli blízké vědomě participují na výnosech trestné činnosti a snaží se rovněž zakrývat stopy trestné činnosti stěžovatele. Těžko tak lze pro tyto osoby spravedlivě požadovat zvýšenou ochranu jejich soukromí. Obsah hovorů byl pro orgány činné v trestním řízení relevantní právě proto, že se obviněný vyjadřoval ke své trestné činnosti a způsobům, jak se vyhnout postihu za ni. Pokud by tomu tak nebylo, bylo by sledování ukončeno.

Nutno rovněž zdůraznit, že stěžovatel je stíhán pro řadu krádeží motorových vozidel, jimiž způsobil škodu v řádu milionů korun. Tato trestná činnost je typická obtížností dokazování úmyslu se vozidla zmocnit a přisvojit si jej ve smyslu skutkové podstaty krádeže, neboť v případě, že je pachatel zadržen ihned po činu, často se úspěšně hájí tím, že vozidlo nechtěl odcizit, ale pouze krátkodobě užít. V případě, že je zadržen až dodatečně, argumentuje tím, že vozidlo neodcizil, ale že mu bylo pouze zapůjčeno nebo že jej zakoupil od neznámé osoby. Subjektivní stránka trestného činu krádeže proto nevyplývá ze samotného zjištění, že pachatel s odcizeným vozidlem manipuloval, ale je nutno ji dovozovat na základě nepřímých důkazů. V případě stěžovatele to ve fázi zahájení trestního stíhání bylo pokračování v trestné činnosti, zajištění nástrojů k odcizování vozidel, výsledky odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, výsledky prohlídek atd. Stěžovatel je zkušeným recidivistou v oblasti krádeží motorových vozidel, který svou obhajobu uplatňuje přesně tak, jak bylo shora popsáno. Právě u tohoto pachatele, který zásadně s orgány činnými v trestním řízení nespolupracuje, má rozsáhlé zkušenosti s průběhem vyšetřování trestné činnosti, pro niž je stíhán, obhajobu proto volí účelově a neváhá ji měnit v závislosti na tom, jak je konfrontován se zajištěnými důkazy, je logické a nezbytné řetězec nepřímých důkazů doplňovat tak, aby vina byla prokázána bez důvodných pochybností. Využití institutu sledování osoby tak bylo zcela přiměřené závažnosti trestní věci a osobnosti pachatele. Orgány činné v trestním řízení, pokud mají dostát účelu trestního řádu vyjádřeného v § 1 odst. 1 trestního řádu, jsou povinny užít prostředky, dané jim zákonem, takovým způsobem, aby tohoto účelu bylo dosaženo. Výsledky provedených úkonů přispěly k doplnění řetězce nepřímých důkazů a podtrhly zavinění obviněného ve vztahu ke stíhaným skutkům. Plně tak potvrdily předpoklady, pro které bylo povolení soudem vydáno.

Na základě argumentů shora uvedených je Okresní státní zastupitelství v Liberci přesvědčeno, že do práv stěžovatele bylo zasaženo v souladu s Ústavou a Listinou pouze zákonem stanoveným způsobem a v intenzitě zcela přiměřené závažnosti trestné činnosti, pro kterou je stíhán.

Policie ve svém vyjádření uvedla, že při dokumentování trestné činnosti stěžovatele bylo operativně pátracími prostředky zjištěno, že na krádežích vozidel a jejich legalizaci se podílejí i další neustanovené osoby, které svou trestnou činností páchají značné a někdy i ireverzibilní škody poškozeným. Primárním a hlavním cílem užití operativně pátracích prostředků ve vazební věznici i s ohledem na charakter osoby pachatele bylo zadokumentování celé organizované skupiny pachatelů. Fakta zjištěná z vyhodnocení i dalších úkonů operativně pátracích prostředků, výslechů osob a zajišťovacích úkonů vedla k zahájení trestního stíhání dalších 13 osob pro 62 skutků po celé České republice, Německu a Rakousku, přičemž zde byla prokázána i kontinuita s osobou stěžovatele. K samotným odposlechům návštěv je nutno jen dodat, že tyto proběhly zcela v souladu s ustanovením § 16 zákona č. 555/1992 Sb., o vězeňské službě a justiční stráži České republiky, s přihlédnutím k dikci ustanovení § 158d odst. 1, 3 trestního řádu, a na podkladě povolení soudce Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 2. 2013 pod č. j. V12/2013, 0 Nt 2706/2013. Dokumentování trestné činnosti přitom nemůže záviset na vůli obviněných, neboť by došlo k zásadnímu ztížení vyšetřování trestných činů a k ochromení orgánů činných v trestním řízení při zjišťování objektivní pravdy.

Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužil.

III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od orgánů činných v trestním řízení část předmětného spisu policie sp. zn. KRPL 27972-29/TČ-2013-180572. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud musí v prvé řadě poukázat na skutečnost, že k předmětnému sledování došlo v rámci návštěv stěžovatele nacházejícího se ve vazbě. Režim takovýchto návštěv se řídí § 14 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, dle jehož odst. 4 a 5: "(4) Návštěvy probíhají v místnostech k tomu určených za přítomnosti orgánů Vězeňské služby, případně též orgánu činného v trestním řízení. (5) V odůvodněných případech může ředitel věznice umožnit uskutečnění návštěvy bez sluchové, popřípadě i zrakové kontroly."

Jak je z těchto ustanovení zřejmé, sluchová kontrola ba i přítomnost dalších osob u návštěv vazebně stíhaných je běžná a není ani podmíněna nějakými mimořádnými okolnostmi, jejichž absenci namítá stěžovatel. K předmětnému sledování stěžovatele bylo nadto opatřeno předchozí povolení soudce dle § 158d odst. 3 trestního řádu, které je trestním řádem vyžadováno tehdy, pokud má být sledováním zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků. Osoba ve vazbě nemůže očekávat stejnou míru soukromí jako ve svém obydlí či srovnatelném prostoru. Nachází se totiž v pozici, kdy vůči ní bylo zákonem předpokládaným způsobem na základě konkrétních skutečností vysloveno podezření, že spáchala určitý trestný čin, a obava, že se zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu, kdy účelu vazby není možno dosáhnout jinak, a musel tak vůči ní být užit tak závažný a na právech a svobodách zákonem upraveným způsobem omezující nástroj veřejné moci, jako je vzetí do vazby. Přitom nutno zvláště vyzdvihnout, že zde existuje rozhodnutí o vzetí do vazby, tedy že nutnost omezit soukromí dané osoby již byla soudně přezkoumána, jakkoliv ne zcela pro stejný účel.

Pokud si orgány činné v trestním řízení k provádění stěžovatelova sledování ve věznici opatřily povolení soudce podle § 158d odst. 3 trestního řádu, tím spíše se ústavní stížnost jeví být nedůvodnou. V každém případě není žádných pochybností o tom, že orgány činné v trestním řízení měly pro svůj postup zákonný podklad, přičemž rovněž konkrétní okolnosti případu vyplývající ze spisového materiálu, rekapitulované i ve shora citovaných vyjádřeních k ústavní stížnosti, na která lze v tomto směru pro stručnost odkázat, přesvědčivě dokládají, že i věcné důvody ke sledování byly ve věci dány.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud nevyhověl ani stěžovatelovu návrhu na přiznání náhrady nákladů dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2014

Jiří Zemánek
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 3609/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies