I. ÚS 2819/13

30. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Valerije Domashkana, zastoupeného Mgr. Hanou Bartasovou, advokátkou, se sídlem Příkop 4, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 2013 č. j. 13 Co 772/2012-183, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, a to pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadeným rozhodnutím Krajský soud v Plzni jako soud odvolací potvrdil usnesení soudu prvního stupně - usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 13. 6. 2012 č. j. 9 C 9/2011-131, jímž bylo rozhodnuto o nepřiznání osvobození od placení soudních poplatků stěžovateli a o zamítnutí jeho žádosti o ustanovení zástupce pro řízení v dané věci. Krajský soud neshledal stěžovatelovo odvolání důvodným a naopak se ztotožnil se závěry okresního soudu o tom, že stěžovatel nesplňuje ani jednu ze dvou zákonných podmínek pro požadované osvobození od placení soudních poplatků, které může být podle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu přiznáno jen tehdy, odůvodňují-li to poměry dotčeného účastníka řízení a současně nejde z jeho strany o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Stěžovatel totiž jednak věrohodně nedoložil svou tvrzenou nemajetnost, jednak zčásti uplatňuje nároky, o kterých již v zásadě bylo pravomocně rozhodnuto v jiném, předcházejícím řízení vedeném u Okresního soudu v Klatovech (nároky nyní uplatňované úzce souvisí s těmi uplatněnými dříve, jsou jim podobné).

3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel vylíčil průběh předchozího řízení a základ sporu v dané věci a dále uvedl, že při rozhodování o jeho osvobození od soudních poplatků obecné soudy vykročily ze zákonných limitů a v konečném důsledku omezily stěžovatelovo právo, respektive stěžovatele zbavily práva domáhat se ochrany svých práv soudní cestou. Stěžovatel se domnívá, že splnil všechny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a že soudy v jeho případě měly přihlédnout i k tomu, že je cizincem a v řádném uplatnění práv mu brání neznalost českého práva a nedostatek právní pomoci - při kvalifikovaném právním zastoupení by mohlo dojít i k úpravě žalobního petitu tak, aby bylo vyloučeno zjevně bezúspěšné uplatňování práva ze stěžovatelovy strany, které obecné soudy shledaly, a aby žaloba byla potenciálně úspěšná. Nadto stěžovatel ani nebyl vyzván k doplnění svého podání a doložení tvrzení ohledně své nemajetnosti a nebyl ani poučen o procesních následcích; podle stěžovatele mu měl být ustanoven právní zástupce z řad advokátů již pro účely podání kvalifikované žádosti o osvobození od soudních poplatků, doplněné o potřebné listiny.

4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Za účelem posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal též spis Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 9 C 9/2011.

5. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Přestože se stěžovatelem je třeba souhlasit obecně v tom, že rozhodnutí o (ne)přiznání osvobození od soudních poplatků a (ne)ustanovení právního zástupce pro řízení může mít v konkrétním případě nemalý dopad na realizaci základního práva na přístup k soudu coby elementární součásti práva na spravedlivý proces, Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě mohlo rozhodnutími obecných soudů, respektive usnesením krajského soudu dojít k zásahu do tohoto stěžovatelova práva. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že není oprávněn sám posuzovat, zda stěžovatel splňuje zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od placení soudních poplatků a navazující ustanovení právního zástupce z řad advokátů; takové rozhodnutí spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů, přičemž jejich závěry ohledně důvodnosti uplatněného nároku Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat. K dotčení ústavně zaručeného práva, volajícímu po zásahu Ústavního soudu, v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by mohlo dojít toliko při svévolné aplikaci § 138 odst. 1 občanského soudního řádu, spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění, anebo v odůvodnění vybočujícím extrémní měrou z rámce vymezeného principy spravedlnosti [nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 489)]. Taková situace však ve stěžovatelově případě nenastala.

8. Stěžovatel byl obecnými soudy řádně vyzván k doložení svých osobních, majetkových a výdělkových poměrů a upozorněn, že na základě těchto informací bude rozhodováno o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta. Odpovídající tiskopis mu byl zaslán v překladu do ukrajinského jazyka. Oba obecné soudy, tedy i krajský soud, přitom stěžovatelovo v zásadě jediné tvrzení, že veškerý jeho majetek po jeho deportaci na Ukrajinu zůstal, respektive byl zcizen na území České republiky, neposoudily jako věrohodné, což vysvětlily. Ostatně ani stěžovatel ve svém odvolání, kdy již byl seznámen s předmětným závěrem okresního soudu, svá tvrzení nijak nedoplnil či dále nedoložil. Zároveň oba obecné soudy s ohledem na výsledek předchozího řízení v související věci stěžovatele dospěly k závěru, že v podstatné části stěžovatelovy žaloby se jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, což rovněž dostatečně odůvodnily. Jejich odůvodnění, zejména pak odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu přitom nevykazuje žádné známky extrémního vybočení z principů spravedlnosti; Ústavní soud proto není oprávněn věcně přezkoumávat jím učiněné závěry. K tomu dále Ústavní soud doplňuje, že ani samotná skutečnost, že stěžovatel je cizincem, nemůže bez dalšího založit naplnění zákonných podmínek pro osvobození od soudních poplatků a pro ustanovení zástupce pro dané řízení - v daném případě bylo přitom stěžovateli dostatečně umožněno jednat se soudy v jeho mateřském jazyce, navíc ze stěžovatelových vlastních podání se jeví, že je schopen obstojné komunikace v českém jazyce. Pokud pak obecné soudy (krajský soud) dospěly k závěru, že v podstatné části jde v daném případě i o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, potom nelze mít za to, že by případné kvalifikované právní zastoupení stěžovatele bylo s to tuto "zjevnou bezúspěšnost" stěžovatelovy žaloby v relevantní části napravit. Obdobně nelze mít za to - při odhlédnutí od relevantních zákonných ustanovení - že by takové právní zastoupení mohlo zvrátit výsledek posouzení obecných soudů co do věrohodnosti stěžovatelova tvrzení o jeho majetkových poměrech - k jejich doložení není, a ani z povahy věci nemůže být třeba právního vzdělání. V daném případě přitom stěžovateli bylo okresním soudem srozumitelně vysvětleno, co se po něm žádá a na čem se bude rozhodnutí soudu zakládat.

9. Ústavní soud tak uzavírá, že v posuzovaném případě neshledal důvod ke svému výjimečnému zásahu do rozhodnutí obecných soudů ve věci osvobození od placení soudních poplatků a ustanovení právního zástupce účastníkovi řízení, neboť obecné soudy, respektive krajský soud své rozhodnutí dostatečně odůvodnil a extrémním způsobem se neodchýlil od principů spravedlnosti. Jeho rozhodnutím tak zjevně nedošlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces a Ústavnímu soudu nezbylo než stěžovatelovu ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2014


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 2819/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies