II. ÚS 2953/14

30. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti P. S., zastoupeného JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Praha 2, Slezská 36, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2014 ve věci č. j. 1 Nc 3439/2014-1720, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora označenému usnesení Městského soudu v Praze, kterým mělo být porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze rozhodl, že soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 9 JUDr. Helena Svobodová není vyloučena z projednávání a rozhodování opatrovnické věci vedené pod sp. zn. 11 P 59/2013, jejímž předmětem je otázka úpravy styku otce (stěžovatele) s nezletilými.

Stěžovatel je přesvědčen, že z důvodů podrobně rekapitulovaných v ústavní stížnosti není možno považovat soudkyni za nepodjatou, přičemž namítá, že se městský soud v napadeném rozhodnutí vůbec nevypořádal s jeho konkrétními námitkami.

Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost se tedy vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).

Stěžovatel podal ústavní stížnost v situaci, kdy předmětné soudní řízení (řízení o úpravě styku s nezletilými) nebylo dosud skončeno.

V obecné rovině je sice třeba konstatovat, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudkyní, kteroužto věc projednávána a rozhodována být neměla, jelikož měla být vyloučena. Bude-li však mít stěžovatel v dalším průběhu řízení za to, že právě tak tomu v daném řízení bylo, resp. že rozhodnutí - mu nepříznivé - bylo vydáno soudkyní podjatou, nic mu nebude bránit, aby proti takovému rozhodnutí brojil v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, jež jsou - i ve vztahu k této námitce - stěžovateli k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že stav protiústavnosti napraven nebyl, se může domáhat, aby Ústavní soud zasáhl.

Ústavní stížnost je tím podána předčasně, resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilým předmětem ústavního přezkumu (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Na výše uvedeném nemůže nic změnit ani stěžovatelovo tvrzení, že nemá k dispozici žádný procesní prostředek (viz výše), kterým by se mohl bránit tvrzené protiústavnosti napadeného rozhodnutí, jímž by bylo možné tvrzenou protiústavnost reparovat, stejně jako tvrzení stěžovatele, že "opačný přístup" (patrně v podobě odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost) "by značil protiústavní rezignaci Ústavního soudu na svůj úkol ochránce ústavnosti" s dovětkem, že v takovém případě "by byl stěžovatel nucen obrátit se na Evropský soud pro lidská práva".

Současně je namístě poznamenat, že Ústavní soud otevřel přezkum rozhodnutí, jehož předmětem byla otázka (ne)vyloučení ve věci rozhodujícího soudce (senátu), toliko za situace, kdy naopak dosavadnímu soudci (či senátu) byla projednávaná věc odejmuta a přikázána k projednání soudci jinému (či senátu), jestliže takovým rozhodnutím, byť učiněným v průběhu řízení, byli jeho účastníci - zde bez možnosti efektivní nápravy - zbaveni práva na to, aby jejich věc projednal zákonný soudce (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 105/01).

Ústavnímu soudu tak nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2014

Radovan Suchánek
soudce zpravodaj


Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2953/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies