I. ÚS 2993/14

30. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Wiesnera, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 6.2014 č. j. 30 Cdo 180/2014-76, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2013 č. j. 72 Co 68/2013-47 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 9. 2012 č. j. 42 C 116/2011-103, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností ze dne 10. 9. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnického práva, zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, a práva na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem, zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 6. 5. 2013 č. j. 72 Co 68/2013-47 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 9. 2012, č. j. 42 C 116/2011-103, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti státu na náhradu škody ve výši 3 150 000 Kč s příslušenstvím. Ta měla žalobci vzniknout tím, že chybným postupem orgánů činných v trestním řízení (nicotnost sdělení obvinění) došlo ke zmaření možnosti uplatnit v rámci adhezního řízení nárok stěžovatele na náhradu škody vůči konkrétním fyzickým osobám, které stěžovateli škodu úmyslně způsobily. Obecné soudy založily svá napadená rozhodnutí mj. na tom, že se stěžovatel mohl domáhat svého nároku na náhradu škody vůči osobám, které mu škodu primárně způsobily - podle judikatury Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004 sp. zn. 25 Cdo 1404/2004; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz) může být žalobcův nárok vůči státu úspěšně uplatněn, pouze pokud ten se nemůže úspěšně domoci svého nároku vůči dlužníku, který je povinen mu plnit.

3. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl a uvedl, že soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, např. s rozsudkem ze dne 25. 8. 2010 sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněným pod č. 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo s usnesením ze dne 27. 11. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1906/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 675/14 (rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Podle citované judikatury Nejvyššího soudu nastupuje odpovědnost státu za škodu až ve chvíli, kdy poškozený nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči původnímu dlužníku z důvodu pochybení státu, ačkoliv pohledávku vůči němu měl a byl by dosáhl jejího uspokojení, nebýt nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu. Pokud došlo v nyní posuzovaném případě k pochybení v rámci trestního řízení vůči osobám, které měly stěžovateli úmyslně způsobit škodu, nikterak tím nebylo zasaženo do možností žalobce domáhat se vůči těmto osobám náhrady škody v občanskoprávním řízení. Tento závěr odpovídá i rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013 sp. zn. 30 Cdo 955/2013, podle něhož připojením se k trestnímu stíhání s nárokem na náhradu škody dochází ke stavení promlčecí doby i za situace, kdy trestní stíhání nebylo zahájeno řádně. Nejvyšší soud dále ve svém napadeném usnesení uvedl, že skutečnost, že žalobce nedosáhl náhrady škody v rámci trestního řízení, sama o sobě škodu nepředstavuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 720/2007).

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že se škody, jejíž výše je dána výší vkladu do společnosti a výší splaceného emisního ážia, již nemohl a nemůže proti škůdcům domoci. Vzhledem k tomu, že uplynula od spáchání skutku promlčecí lhůta stanovená trestním zákonem, nebylo možno zahájit proti osobám v postavení podezřelých trestní stíhání bezvadným způsobem. Vadným postupem orgánů činných v trestním řízení jednak došlo ke zmaření možnosti stěžovatele uplatňovat v trestním řízení nárok na náhradu škody, stěžovatel však ani dle svého názoru nemohl uplatnit svůj nárok v občanskoprávním řízení proti škůdcům, neboť uplynula promlčecí lhůta.

5. Postupem orgánů státu došlo tedy podle stěžovatele k zmarnění možnosti domoci se na pachatelích podvodu nebo případně jiného trestného činu náhrady škody, neboť v době, kdy se poškození oprávněně domnívali, že trestní stíhání řádně probíhá, nemohli civilní žalobu podat pro překážku litispendence, navíc podání občanskoprávní žaloby bylo značně ztíženo jednak nutnými materiálními náklady v nemalé výši, ale zejména tím, že opatření důkazního materiálu nebylo v reálných silách soukromé osoby. Poté, co byla věc odložena, však žalobu nemohli úspěšně podat z toho důvodu, že nárok je promlčen, neboť od chvíle, kdy se poškození dozvěděli o škodě a kdo ji svým jednáním způsobil, uběhla jak objektivní, tak subjektivní lhůta, ve které musí být nárok uplatněn. I kdyby byli ale poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, mohli se domáhat a domoci svého nároku v civilním řízení, a to s plným využitím důkazního materiálu, který vedl ke zprošťujícímu výroku. Nepochybně by v případě řádně vedeného trestního řízení až do stadia konečného rozhodnutí soudem důkazní materiál byl dostatečně obsažný, aby stěžovatel za pomoci advokáta mohl posoudit reálnost žaloby ve vztahu ke konkrétním osobám a podíl stíhaných osob na jeho majetkové újmě.

6. Stěžovatel tedy považuje za primární pochybení státu nezákonné rozhodnutí, a to sdělení obvinění, které bylo učiněno v rozporu se zákonem a mělo za následek, že toto trestní stíhání v důsledku následného odložení trestního stíhání vlastně ani neprobíhalo. V důsledku toho jde o nesprávný úřední postup, který je navíc umocněn nepřiměřenou délkou předmětného "trestního stíhání", který umožnil škůdcům, na nichž by se stěžovatel za normálních okolností mohl domáhat náhrady škody, zbavit se majetku, z něhož by bylo možno pohledávku stěžovatele uspokojit, a dále též způsobila uplynutí promlčecí doby, k jejímuž přerušení, příp. stavění, v důsledku neexistence jakéhokoliv řízení nedošlo (což samozřejmě v důsledku shora uvedených skutečností bylo zřejmé až ex post). Navíc by i v případě, že se pohledávka nepromlčela, bylo podání žaloby značně ztíženo. Dle názoru stěžovatele případy nejzávažnější kriminální činnosti, jakou byla vysoce organizovaná a sofistikovaná podvodná majetková trestná činnost, jíž se stal obětí, vyžadují k zjištění skutečného stavu věci a posouzení trestní, ale i občanskoprávní odpovědnosti, konkrétních fyzických osob prostředky trestního práva. Tam, kde má zásah do práv kriminální povahu, bude tato povinnost vyžadovat, aby státní orgány vedly účinné trestní vyšetřování a případně stíhání.

7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

9. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

10. Závažný argument stěžovatele, spočívající v tom, že jeho pohledávka vůči škůdcům, kteří mu primárně škodu způsobili, se v době, kdy bylo vedeno trestní řízení, promlčela, je v rozporu se závěrem vyjádřeným v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, který odkázal na svou judikaturu, vycházející z opačného názoru (stavení promlčecí doby po dobu i vadně vedeného trestního řízení). Napadené usnesení dále obsahuje právní názor spočívající v tom, že skutečnost, že žalobce nedosáhl náhrady škody v rámci trestního řízení, sama o sobě škodu nepředstavuje. Ani jeden z těchto právních závěrů není v rozporu s ústavními právy stěžovatele, jichž se stěžovatel dovolává, a otevírá mu možnosti další právní ochrany.

11. Ústavní soud již ve své rozhodovací praxi vytyčil povinnosti státu v oblasti ochrany vlastnictví jednotlivce před trestnou činností. V usnesení sp. zn. I. ÚS 3888/13 ze dne 26. 2. 2014 dospěl k závěru, že pokud je zásah do vlastnického práva trestněprávní intenzity, nastupuje povinnost státu vést účinné vyšetřování. Tato povinnost se však vztahuje pouze na způsob, jakým je vyšetřování vedeno, nikoli na jeho výsledek. Nepředstavuje tedy povinnost státu dosáhnout za každou cenu odsouzení pachatele, když je zřejmé, že mnohé trestné činy zůstávají nevyřešeny či nepotrestány i přes náležité úsilí vyvinuté příslušnými orgány (srovnej usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013, bod 20), ale pouze procesní povinnost tzv. náležité péče.

12. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2014


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 2993/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies