IV. ÚS 2026/14 - Nesprávné stanovení lhůty k podání dovolání

01. 10. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Nejvyšší soud nedostál svým procesním povinnostem při rozhodování o podaném dovolání, neboť při hodnocení včasnosti podaného dovolání nerespektoval kogentní zákonnou úpravu počítání lhůt podle ustanovení § 57 odst. 2 občanského soudního řádu. V důsledku toho ve lhůtě podané dovolání vyhodnotil za opožděně podané a jako takové je odmítl. Tím bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 22.10.2014 sp. zn. IV. ÚS 2026/14)

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka - ze dne 1. října 2014 sp. zn. IV. ÚS 2026/14 ve věci ústavní stížnosti 1. Milana Kozerovského a 2. Markéty Šimlové, zastoupených Mgr. Bc. Tomášem Hodysem, advokátem, se sídlem Plzeň, Lochotínská 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2014 č. j. 30 Cdo 3190/2013-751, kterým bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto pro opožděnost, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2013 č. j. 1 Co 38/2012-701 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. října 2011 č. j. 19 C 108/2008-558 v části o náhradě nákladů řízení, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení.

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2014 č. j. 30 Cdo 3190/2013-751 bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2014 č. j. 30 Cdo 3190/2013-751 se ruší.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.


Odůvodnění

I. Rekapitulace ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. června 2014 a doplněnou podáním ze dne 1. července 2014, se stěžovatelé podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhovali zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2014 č. j. 30 Cdo 3190/2013-751, kterým bylo jimi podané dovolání odmítnuto pro opožděnost. Stěžovatelé vytýkali Nejvyššímu soudu nesprávné posouzení otázky včasnosti podaného dovolání, založené na ústavně nekonformním výkladu § 49 odst. 4 a § 57 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř."). Krajskému soudu v Plzni pak stěžovatelé vytýkali, že jim nebyl rozsudek Vrchního soudu v Praze doručen prostřednictvím datové schránky, kterou má prvý stěžovatel zřízenu jako podnikající fyzická osoba. Dále stěžovatelé napadli rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2013 č. j. 1 Co 38/2012-701 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. října 2011 č. j. 19 C 108/2008-558 v části o uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení. Na podporu svých tvrzení stěžovatelé odkázali na nálezy Ústavního soudu ze dne 21. dubna 2004 sp. zn. II. ÚS 157/03 (N 57/33 SbNU 81), ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. I. ÚS 520/06 (N 18/48 SbNU 195), ze dne 13. srpna 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09 (N 137/66 SbNU 115), ze dne 6. června 2013 sp. zn. I. ÚS 4229/12 (N 102/69 SbNU 691) a ze dne 12. září 1995 sp. zn. II. ÚS 76/95 (N 47/4 SbNU 27).

II. Rekapitulace průběhu řízení

3. Ústavní soud si za účelem posouzení celé věci vyžádal spis Krajského soudu v Plzni sp. zn. 19 C 108/2008 (dále jen "soudní spis").

4. Z obsahu soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou doručenou Krajskému soudu v Plzni dne 16. října 2008 domáhali po žalovaných 1. statutárním městu Plzeň, 2. Ing. Vladimíru Duchkovi, Ph.D., 3. Janu Burešovi, 4. Zuzaně Šustrové Burešové a 5. Haně Kurkové podle ustanovení § 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ochrany osobnosti. Krajský soud v Plzni po částečném zpětvzetí žaloby a po provedeném řízení žalobu ve věci samé zamítl a uložil stěžovatelům zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali stěžovatelé odvolání. Vrchní soud v Praze napadený rozsudek ve věci samé potvrdil, změnil jej jen ve výši částek, které byly stěžovatelům uloženy zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovaným, a rozhodl o povinnosti stěžovatelů zaplatit žalovaným náklady odvolacího řízení. Na základě stěžovateli podaného dovolání Nejvyšší soud pak aplikoval ustanovení § 49 odst. 2 věty první, § 57 odst. 1 a 2 a § 240 o. s. ř. a podané dovolání odmítl jako opožděné.

5. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že zásilka (dva rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2013) byla uložena a připravena k vyzvednutí dne 23. května 2013 a poslední den desetidenní lhůty k vyzvednutí zásilky připadl na neděli 2. června 2013. Dvouměsíční lhůta k podání dovolání tak podle jeho názoru uběhla v pátek 2. srpna 2013. Stěžovatelé pak podali své dovolání faxem i na poště až v pondělí 5. srpna 2013, tedy opožděně.

III. Rekapitulace vyžádaných vyjádření

6. Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Nejvyšší soud, Vrchní soud v Praze a Krajský soud v Plzni jako účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.

7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 6. srpna 2014 odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že podle jeho názoru ústavně garantovaná práva stěžovatelů nebyla dotčena.

8. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 18. srpna 2014 uvedl, že z odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího vyplývají důvody postupu při rozhodování o nákladech řízení. Odvolací soud ve stížností napadeném rozsudku nejen odkázal na velmi podrobné zdůvodnění a správné závěry soudu prvního stupně týkající se nákladů řízení, ale doplnil, proč ani on nepovažoval právě v dané věci zastoupení prvního žalovaného advokátem za neúčelně vynaložený náklad. Zdůraznil přitom především charakter řízení o ochraně osobnosti jako agendy, se kterou se zaměstnanci žalovaného běžně nedostávají do styku. Účelně vynaložené náklady úspěšných žalovaných posoudil a vypočetl zcela správně již soud prvního stupně, a pokud odvolací soud změnil jeho rozhodnutí ve výrocích o nákladech, stalo se tak jen vzhledem ke změně ve výši DPH, jejímž plátcem právní zástupce žalovaných byl. Vrchní soud v Praze na odůvodnění stížností napadeného rozsudku odkázal s tím, že podle jeho přesvědčení nebyla porušena žádná procesní práva účastníků ani základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvené v ústavních předpisech, a ústavní stížnost, pokud směřuje proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, nepovažuje za důvodnou. K otázce porušení procesních předpisů při doručování a k neústavnímu posouzení lhůty pro podání dovolání se Vrchní soud v Praze nevyjádřil, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručováno účastníkům soudem prvního stupně a dovolání stěžovatelů pak soud prvního stupně předkládal Nejvyššímu soudu jako dovolacímu a ten posuzoval jeho včasnost.

9. Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření ze dne 6. srpna 2014 uvedl, že na základě pokynu soudce Krajského soudu v Plzni byla před doručováním rozsudku Vrchního soudu v Praze provedena lustrace v databázi datových schránek, a to v případě prvého stěžovatele, který v řízení současně vystupoval jako zástupce druhé stěžovatelky, jako fyzické osoby, neboť s ohledem na předmět sporu v tomto řízení v takovém postavení vystupoval (nikoli tedy jako podnikající fyzická osoba). V této databázi však nebyla datová schránka prvého stěžovatele nalezena (a ani dosud zde není evidována). Z tohoto důvodu bylo přikročeno k doručení prvému stěžovateli prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Zásilka obsahující dva rozsudky odvolacího soudu adresovaná prvému stěžovateli byla dne 23. května 2013 uložena na poště a dne 3. června 2013 byla adresátem vyzvednuta. Krajský soud v Plzni pak při předložení věci Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání stěžovatelů vycházel z toho, že právě dne 3. června 2013 byl rozsudek odvolacího soudu stěžovatelům doručen (při aplikaci § 49 odst. 2 a § 57 odst. 2 o. s. ř.), a proto také podané dovolání označil v předkládací zprávě Nejvyššímu soudu za včas podané. K posouzení včasnosti podaného dovolání Nejvyšším soudem se pak nepřísluší Krajskému soudu v Plzni vyjadřovat. Pokud se jedná o námitku týkající se přiznané náhrady nákladů řízení, pak Krajský soud v Plzni v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění svého rozsudku, kde se otázce náhrady nákladů řízení podrobně věnoval (strany 30 až 35 rozsudku), a to včetně námitek stěžovatelů ohledně důvodů nepřiznání náhrady nákladů řízení prvnímu a druhému žalovanému. Krajský soud v Plzni má za to, že rozhodl o náhradě nákladů řízení správně a svým rozhodnutím do ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatelů neoprávněně nezasáhl. Vzhledem k napadenému rozsudku Krajského soudu v Plzni považuje tento soud ústavní stížnost za nedůvodnou (argumentace stěžovatelů směřuje ve vztahu k tomuto rozsudku pouze do výroků o nákladech řízení), a proto navrhuje její zamítnutí.

10. Ústavní soud doručil vyjádření účastníků řízení stěžovatelům, kteří se ve své replice ze dne 11. září 2014 plně ztotožnili s názorem Krajského soudu v Plzni uvedeným v jeho vyjádření k ústavní stížnosti ve vztahu ke tvrzené včasnosti podání dovolání. Stěžovatelé se ve své replice vyjadřovali i k otázce doručování do datové schránky s tím, že v průběhu řízení prvý stěžovatel komunikoval s Vrchním soudem v Praze prostřednictvím datové schránky, a proto mu mělo být podle jeho tvrzení doručováno do datové schránky. Dále se stěžovatelé vyjadřovali k otázce přiznané náhrady nákladů řízení prvému žalovanému. K tomu odkázali na nálezy Ústavního soudu ze dne 17. května 2012 sp. zn. II. ÚS 3127/09 (N 107/65 SbNU 459), ze dne 25. dubna 1996 sp. zn. IV. ÚS 240/95 (N 36/5 SbNU 295) a na usnesení ze dne 6. června 1995 sp. zn. II. ÚS 160/94 (U 13/3 SbNU 353).

IV. Rozhodování bez ústního jednání

11. V souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání.

V. Právní východiska

12. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí [čl. 87 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Ústavní soud pak ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva orgánem veřejné moci za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce chráněných ústavním pořádkem České republiky.

13. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické. To však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité [srov. nález ze dne 4. prosince 2008 sp. zn. I. ÚS 428/06 (N 215/51 SbNU 673)].

14. Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda stěžovatelé doručili své dovolání včas, zda Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem interpretoval příslušné právní předpisy a zda splnil svoji povinnost poskytnout ochranu ústavně zaručeným základním právům či svobodám stěžovatelů ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

15. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při splnění kterých nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech. Základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem podústavního práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [srov. nález ze dne 3. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 2407/13 (N 135/74 SbNU 57)].

16. Ustanovení § 46 odst. 2 o. s. ř. stanoví: "Prostřednictvím veřejné datové sítě soud doručuje na elektronickou adresu, kterou adresát sdělil soudu, jestliže soud o doručení tímto způsobem požádal nebo s ním vyslovil souhlas a jestliže uvedl akreditovaného poskytovatele certifikačních služeb, který vydal jeho kvalifikovaný certifikát a vede jeho evidenci, nebo předložil svůj platný kvalifikovaný certifikát".

17. Ustanovení § 49 odst. 4 o. s. ř. upravuje postup při doručování písemnosti určené do vlastních rukou v případě, kdy adresát písemnosti nebyl doručovatelem zastižen v místě doručování, a došlo k uložení zásilky. V souladu s tímto ustanovením, nevyzvedne-li si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou, i když se adresát o uložení nedozvěděl.

18. V ustanovení § 57 odst. 2 věty druhé o. s. ř. je stanoveno: "Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den." Citované ustanovení je obecným ustanovením, jež se vztahuje na všechny procesní lhůty, tj. lhůty uplatňované v rámci občanského soudního procesu podle úpravy obsažené v občanském soudním řádu, včetně úložní doby ve smyslu § 49 odst. 4 o. s. ř.

VI. Posouzení ústavní stížnosti

19. Nejvyšší soud vyšel ve svém názoru z premisy, že pokud zásilka (rozsudek Vrchního soudu ze dne 19. března 2013) byla uložena a připravena k vyzvednutí ve čtvrtek dne 23. května 2013, tak poslední den desetidenní lhůty k vyzvednutí zásilky připadl na neděli 2. června 2013 a tímto dnem se počala počítat dvouměsíční lhůta k podání dovolání, která skončila v pátek 2. srpna 2013. Proto dovolání podané stěžovateli faxem a na poštovním úřadě dne 5. srpna 2013 považoval za podané po lhůtě k jeho podání.

20. Krajský soud v Plzni posoudil v souladu s ustanovením § 57 odst. 2 věty druhé o. s. ř. konec lhůty k vyzvednutí tak, že pokud připadl konec desetidenní lhůty k vyzvednutí zásilky na neděli, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den, tj. pondělí 3. června 2013 a posledním dnem dvouměsíční lhůty k doručení dovolání pak pondělí 5. srpna 2013, neboť lhůta započatá v pondělí dne 3. června 2013 neskončila v sobotu dne 3. srpna 2013, ale opět v souladu s ustanovením § 57 odst. 2 věty druhé o. s. ř. v pondělí 5. srpna 2013. S tím, že dovolání bylo podáno včas, předložil Krajský soud v Plzni dne 26. září 2013 věc k rozhodnutí dovolacímu soudu (č. listu 749a soudního spisu).

21. Ústavní soud se problematikou počítání lhůt mimo nálezů, na které odkazují stěžovatelé, zabýval také v nálezu ze dne 26. listopadu 2013 sp. zn. II. ÚS 33/13 (N 200/71 SbNU 369), ve kterém poukázal na skutečnost, že v našem právním řádu v případech, kdy poslední den lhůty připadne na sobotu, neděli nebo svátek, platí v zásadě (pokud ovšem konkrétní právní norma výslovně nestanoví jinak) pravidlo, že posledním dnem lhůty se stává nejblíže následující pracovní den [§ 607 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; § 122 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; § 60 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů; § 40 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní; § 40 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád; § 57 odst. 2 o. s. ř.].

22. V návaznosti na dosavadní judikaturu Ústavního soudu a vzhledem k předmětu ústavní stížnosti lze konstatovat, že k porušení práva na poskytnutí soudní ochrany (a v konečném důsledku k porušení práva na spravedlivý proces) dojde především tehdy, jestliže je stěžovateli upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, tento soud zůstane v řízení delší dobu nečinný nebo bezdůvodně odmítne jednat a rozhodnout o podaném návrhu. A právě taková situace v posuzovaném případě nastala. Následkem nesprávného stanovení lhůty k podání dovolání Nejvyšším soudem nebylo dovolání stěžovatelů řádně projednáno.

23. Ústavní soud má v posuzované věci za to, že podmínky pro jeho kasační zásah, jak jsou nastíněny v předchozích odstavcích, byly splněny a ústavní stížnost je ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu důvodná. Nejvyšší soud nerespektoval kogentní zákonnou úpravu počítání lhůt, v důsledku čehož ve lhůtě podané dovolání posoudil jako opožděně podané a odmítl je projednat. Shora popsaným postupem Nejvyšší soud nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatelů (čl. 4 Ústavy), a sám tak porušil základní právo stěžovatelů na přístup k soudu, které je součástí širšího komplexu práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

24. Pokud se týká vznesené námitky stěžovatelů ohledně nedoručování do datové schránky prvého stěžovatele, kterou má zřízenu jako podnikající fyzická osoba, ze soudního spisu nevyplývá, a prvý stěžovatel to ostatně ani netvrdí, že by v souladu s ustanovením § 46 odst. 2 o. s. ř. výslovně požádal či vyslovil souhlas s doručováním prostřednictvím datové sítě. Z obsahu podaného dovolání se pak podává, že stěžovatelé námitku nedoručování do datové schránky prvého stěžovatele v dovolání nevznesli (č. listu 716-728 soudního spisu). Z uvedených důvodů Ústavní soud posoudil tuto námitku jako nedůvodnou.

25. Veden doktrínou minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, neboť jak již judikoval ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 582/02 ze dne 1. března 2004 (N 30/32 SbNU 277), je věcí (a povinností) Nejvyššího soudu, aby především on judikaturu soudů nižších stupňů sjednocoval a kultivoval, k čemuž především slouží institut dovolání. Teprve poté, až Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů řádně posoudí, bude možné rozhodnutí soudů Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni podrobit eventuálnímu ústavněprávnímu přezkumu.

26. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl tak, že ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2014 č. j. 30 Cdo 3190/2013-751 zrušil. V části napadající rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2013 č. j. 1 Co 38/2012-701 a Krajského soudu v Plzni ze dne 7. října 2011 č. j. 19 C 108/2008-558 ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.


Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2026/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies