III. ÚS 1142/14

02. 10. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud ČR rozhodl dne 2. října 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky NOVOTOS, s. r. o., se sídlem v Brně, Moravské nám. 629/4, zastoupené Mgr. Lucií Šmidákovou, advokátkou, AK se sídlem v Brně, Moravské nám. 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2014 č. j. 2 Afs 67/2012-40 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2012 č. j. 30 Af 30/2011-119, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
V ústavní stížnosti ze dne 25. 3. 2014, doručené téhož dne Ústavnímu soudu, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve věci daně z příjmů právnických osob podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.

II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 25. 5. 2010 dodatečným platebním výměrem č. j. 87490/10/346915701761 Finanční úřad ve Znojmě (dále jen "správce daně") stěžovatelce doměřil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007 ve výši 1 666 560 Kč a penále ve výši 332 469 Kč. Důvodem dodatečného zvýšení základu daně a daně bylo zjištění rozdílu mezi sjednanou cenou pozemků při jejich prodeji mezi ekonomicky nebo personálně propojenými osobami, a cenou, která by byla sjednána mezi osobami nezávislými, přičemž rozdíl nebyl daňovým subjektem uspokojivě zdůvodněn.

Dne 29. 12. 2010 rozhodnutím č. j. 19087/10-1200-706012 Finanční ředitelství v Brně (dále jen "finanční ředitelství") odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí správce daně ze dne 25. 5. 2010 č. j. 87490/10/346915701761 zamítlo.

Dne 31. 7. 2012 rozsudkem č. j. 30 Af 30/2011-119 Krajský soud v Brně (dále jen "správní soud") žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 29. 12. 2010 č. j. 19087/10-1200-706012 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

Dne 11. 2. 2014 rozsudkem č. j. 2 Afs 67/2012-40 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") v právní věci stěžovatelky proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem v Brně, kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku správního soudu ze dne 31. 7. 2012 č. j. 30 Af 30/2011-119 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Kasační soud mimo jiné konstatoval, že ačkoliv to bylo jeho povinností, správní soud neprovedl stěžovatelkou v doplnění žaloby ze dne 2. 2. 2012 navrhovaný důkaz zjištěním ceny obdobných pozemků v dané lokalitě a v odůvodnění svého rozsudku tento procesní postup explicitně nezdůvodnil. S ohledem na okolnosti v rozsudku uvedené však nešlo o vadu natolik závažnou, aby vedla ke zrušení napadeného rozsudku; jako obiter dictum kasační soud poznamenal, že stěžovatelkou navrhovaný důkaz by správní soud nemohl považovat za relevantní, a to přinejmenším ze dvou důvodů, které specifikoval. Kasační soud se v odůvodnění podrobně vypořádal i s dalšími námitkami stěžovatelky ohledně skutečné výše sjednané kupní ceny za 1 m2 pozemku, nezákonnosti rozsudku v důsledku nesprávného výkladu ustanovení § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů, a ve shodě se správním soudem dospěl k závěru, že stěžovatelka spolehlivě a přesvědčivě neobjasnila rozdíl mezi prodejními cenami předmětných pozemků.

Dne 1. 1. 2013, tj. v době po podání kasační stížnosti, nabyl účinnosti zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, v důsledku čehož se změnila struktura daňové správy. Stávající finanční ředitelství zanikla a z dosavadních finančních úřadů vznikla územní pracoviště 14 krajských finančních úřadů; nově vzniklo též Odvolací finanční ředitelství, se sídlem v Brně, vykonávající působnost správního orgánu nejblíže nadřízeného finančním úřadům (srov. vyhl. č. 48/2012 Sb., o územních pracovištích finančních úřadů, která se nenacházejí v jejich sídlech), a které se též uvedeným dnem stalo v rámci nedokončených řízení ve správním soudnictví nástupcem bývalých finančních ředitelství.

III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozsudky správního soudu a kasačního soudu došlo k porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zaručujících mimo jiné právo na spravedlivý proces a právo domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Stěžovatelka uvedla, že porušení svých základních práv spatřuje zejména "ve způsobu nahlížení na oceňování při převodu majetku pro účely zjištění základu daně a případné jeho dorovnání, zejména pokud jde o případný cenový rozdíl mezi osobami propojenými a mezi osobami nepropojenými, tak jak zákon ukládá v § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů." Konstatovala, že v dobré víře a z vlastní iniciativy obstarala znalecký posudek o ceně předmětné nemovitosti určené k prodeji osobě propojené, což bylo ve věci rozhodujícími orgány posuzováno v její neprospěch jako postup evokující předpoklad, že nebude moci správci daně uspokojivě objasnit rozdíly v kupní ceně. Byla toho názoru, že správcem daně ani správním soudem nebyl dodržen požadavek jejich nestrannosti, neboť již v průběhu řízení na ni bylo pohlíženo jakožto na ve své podstatě "vinného."

Stěžovatelka dále polemizovala se způsobem výkladu a aplikace ustanovení § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů daňovými orgány i obecnými soudy. Namítla též, že právo na spravedlivý proces bylo porušeno neprovedením důkazu navrhovaného v řízení před správním soudem, z čehož ani kasační soud nevyvodil patřičné závěry o zmatečnosti a nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku správního soudu.

IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti, z valné části opakující skutečnosti již uplatněné v řízení o správní žalobě a o kasační stížnosti, s nimiž se správní soud i kasační soud ve svých rozhodnutích dostatečně vypořádaly, je tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci stěžovatelky, a to především v otázce, zda stěžovatelka spolehlivě a přesvědčivě objasnila rozdíl mezi prodejními cenami předmětných pozemků. Kasační soud ve shodě se správním soudem dospěly k závěru, že nikoliv, a své závěry dle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně a srozumitelným způsobem odůvodnily.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace hmotného práva obecnými soudy zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. Vzhledem k tomu, že žádné "základní právo na určitou cenu za 1 m2 pozemku" ústavně chráněno není, pak ani případný odlišný a Ústavním soudem nesdílený výklad obecných soudů, týkající se aplikace ustanovení § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů, by nezakládal důvod pro zásah Ústavního soudu.

Jinak řečeno, základní právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, jehož součástí je i základní právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy dle čl. 36 odst. 2 Listiny, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, což v projednávaném případě nebylo zjištěno, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.

Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."

V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích ani ústavní stížnosti neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti nasvědčující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu, souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. října 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 1142/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies