III. ÚS 2811/14

02. 10. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 2. října 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Alfa - Com, s. r. o., adresa: Moravské náměstí 753/12, 602 00 Brno, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Veveří 57, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. května 2014 č. j. 23 Cdo 155/2014-254, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2013 č. j. 69 Co 298/2013-229 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. ledna 2013 č. j. 6 C 43/2008-176, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 19. dubna 2013 č. j. 6 C 43/2008-181, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 21. 8. 2014, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí pro údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

Z připojených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 6 v pořadí druhým rozsudkem ze dne 30. 1. 2013 č. j. 6 C 43/2008-176, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 19. 4. 2013 č. j. 6 C 43/2008-181, o žalobě stěžovatelky, kterou se po žalované České republice - Ministerstvu obrany, domáhala zaplacení částky 257 297,- Kč s příslušenstvím, rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 267,- Kč s úroky z prodlení (výrok I), co do částky 254 030,- Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl (výrok II) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 9. 2013 č. j. 69 Co 298/2013-229 napadený rozsudek nalézacího soudu v zamítavém výroku II o věci samé, stejně jako v závislém výroku II, potvrdil.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 28. 5. 2014 č. j. 23 Cdo 155/2014-254, dovolání stěžovatelky odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013.

III.

Stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces zejména v těchto údajně vadných postupech obecných soudů:

* napadená rozhodnutí prý nejsou náležitě odůvodněna; soudy se prý nevypořádaly s námitkou stěžovatelky, že odměna za smluvní plnění byla sjednána paušální částkou, a proto ji takto stěžovatelka fakturovala žalované; byla také splněna smluvní podmínka, aby "vysoutěžená cena" byla cenou nejvýše fakturovanou; proto prý nebyl důvod k tomu, aby stěžovatelce nebyla žalovaná částka přiznána;
* mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, k nimž dospěly obecné soudy, prý existuje extrémní rozpor;
* byla prý údajně porušena zásada nemo iudex in causa sua ("nikdo nesmí být soudcem ve své vlastní při"); porušení této zásady spatřuje stěžovatelka ve skutečnosti, že ve sporu rozhodující soudy a strana žalovaná (jako organizační složka státu) jsou součástí státní moci a obě jsou "napojeny na státní rozpočet" - to prý může na straně soudců vyvolávat obavu z nedostatku finančních prostředků státu "pro případ, že bude stát spory prohrávat".

IV.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Je nutné zdůraznit, že Ústavní soud již mnohokrát upozornil ve své judikatuře, že není povolán k přezkumu zákonnosti rozhodnutí obecných soudů v rovině podústavního práva, ale jeho úkolem je zajistit, aby napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není další instancí obecného soudnictví.

Z principu nezávislosti soudů, zakotveného článkem 82 Ústavy, plyne mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů, jejímž odrazem je § 132 o. s. ř. Za situace, kdy je ze strany obecných soudů tato zásada respektována, nepřísluší Ústavnímu soudu nové hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a to ani tehdy, pokud by se Ústavní soud s takovýmto hodnocením neztotožňoval. Tyto závěry zaznívají například v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. června 1994 sp. zn. IV. ÚS 23/93 (dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a neshledal v nich žádné závady, jež by dosahovaly ústavněprávní dimenze. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů se vypořádávají s veškerými důkazy, které jsou pečlivě hodnoceny podle vnitřního přesvědčení obecných soudů. Důkazní závěry jsou založeny na důkladném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, tedy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a jsou postaveny na jednoduchých logických argumentech, plynule na sebe navazujících.

Ke stěžovatelčině polemice s právními závěry obecných soudů Ústavní soud připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace podústavního práva obecnými soudy zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem kasačního rozhodnutí pouze tehdy, pokud by excesivně vybočovala z pravidel logického výkladu nebo z ustálené judikatury a tím zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv (srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97). K takovému interpretačnímu pochybení v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.

Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 uvedl, že "...k porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."

V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti, naznačující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Při celkovém posouzení rozhodnutí obecných soudů, napadených ústavní stížností, lze konstatovat, že tato rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána příslušnými orgány, nejeví jakékoliv známky svévole a dostatečně uvádí důvody, na nichž byla založena.

Stěžovatelčina námitka, že v její věci byla porušena zásada nemo iudex in causa sua, je zcela nepřípadná. Skutečnost, že jak obecné soudy, tak jedna ze stran občanskoprávního sporu, jsou financovány ze státního rozpočtu, nemůže sama o sobě založit pochybnosti o porušení ústavněprávního principu spravedlivého procesu. Objektivita soudního rozhodování je v demokratickém a právním státě dostatečně garantována ústavním principem dělby moci (čl. 2 odst. 1 Ústavy ČR), principem nezávislosti soudní moci (čl. 81 Ústavy ČR), procesními předpisy o vyloučení soudců, jakož i institucionální strukturou soudnictví (zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). V posuzované věci nebylo zjištěno nic, co by vzbuzovalo pochybnosti o předpojatosti soudců, ostatně ani stěžovatelka žádnou takovou námitku v průběhu sporu před obecnými soudy nevznesla.

Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. října 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 2811/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies