III. ÚS 2976/14

02. 10. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 2. října 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Hanáka (rodné jména Petr Čonka), t. č. ve Vazební věznici v Ostravě, zastoupeného JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou se sídlem Čs. legií 1364/20, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2014 č. j. 0 Nt 4074/2014-9 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2014 č. j. 1 To 359/2014-33, za účasti Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 9. 2014, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí obecných soudů, uvedených shora. Domnívá se, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na osobní svobodu, garantované článkem 8 odst. 1, odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů se zjišťuje:

Stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") je stíhán pro zločin podílnictví podle ustanovení § 214, odst. 1. písm. a), odst. 3, písm. c) trestního zákoníku. Trestné činnosti se měl dopustit tím, že v letech 2013 a 2014 na sebe koupí převedl tři odcizené osobní automobily v hodnotě cca 891.000- Kč za účelem jejich rozebrání na náhradní díly a jejich následného prodeje. Spolu se stěžovatelem jsou stíháni jako účastníci na související trestné činnosti obvinění Radim Konarský a Roman Ondrouch.

Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2014 č. j. 0 Nt 4074/2014-9 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b), c) tr. řádu.

O stížnosti obviněného proti vazebnímu rozhodnutí okresního soudu rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 6. 2014 č. j. 1 To 359/2014-33 tak, že podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušil prvoinstanční rozhodnutí a obviněného vzal do vazby toliko z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. řádu. Změnu rozhodnutí odůvodnil stížnostní soud tím, že v mezidobí již byli vyslechnuti potřební svědci, a proto odpadl důvod koluzní vazby. Naproti tomu dospěl stížnostní soud k závěru, že rozhodnutí o tzv. předstižné vazbě je správné, protože i nadále trvá obava z opakování trestné činnosti. Tato obava vyplývá ze skutečnosti, že obviněný po delší dobu opakovaně páchá majetkové útoky, jeho trestná činnost je promyšlená a organizovaná a slouží obviněnému a jeho rodině k obživě.

III.
Stěžovatelovy námitky, uplatněné v ústavní stížnosti, spočívají v těchto tvrzeních:

* Důvod tzv. předstižné vazby je prý odůvodněn stížnostním soudem "střídmým způsobem", krajský soud se spokojil toliko tím, že zopakoval argumentaci prvoinstančního soudu.
* Nebyl prý naplněn zákonný důvod pro vzetí stěžovatele do předstižné vazby pro nebezpečí opakování trestné činnosti. Takové nebezpečí prý v jeho případě nehrozí, protože pokud by měl dále pokračovat v opatřování si kradených automobilů a v jejich rozebírání na náhradní díly, potřeboval by k tomu "značný prostor a technické zázemí". Tyto nezbytné podmínky pro další páchání trestné činnosti však poté, co policie uskutečnila prohlídku jeho nemovitosti, neexistují, neboť "orgány činné v trestním řízení mají přesný přehled o jeho veškeré činnosti, [takže] je zcela nepředstavitelné, že by se mohl byť jen pokusit o další opatřování a rozebírání kradených vozidel. Nota bene v situaci, kdy je stíhána osoba, která mu měla kradená vozidla prodávat, tj. Roman Ondrouch."
* Zásah obecných soudů do jeho osobní svobody je prý nepřiměřený, nebyla respektována zásada, chápající vazbu jako prostředek ultima ratio. Účelu trestního stíhání mohlo být, podle názoru stěžovatele, dosaženo i stíháním na svobodě.
* Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy v jeho případě při rozhodování o vazbě nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nález sp. zn. II. ÚS 897/08.

IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprocesních ustanovení, upravujících rozhodování o vazbě podle § 67 tr. řádu, nezakládají nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na osobní svobodu a na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté.

Ústavní soud postupuje zásadně velmi zdrženlivě ve věcech, jež dosud nebyly pravomocně skončeny. I ve věcech vazebních náleží ochrana práv stíhaných osob především obecným soudům a kasace jejich rozhodnutí Ústavním soudem je přípustná jen v případě zásahu, majícího ústavněprávní relevanci ve smyslu porušení práv dle článku 8 Listiny.

Ústavní soud ve své judikatuře uvádí, že výklad ,,konkrétních skutečností", odůvodňujících vzetí do vazby ve smyslu ust. § 67 tr. řádu, je především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost vazby (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1025/09, sp. zn. II. ÚS 2838/08 či sp. zn. II. ÚS 437/09).

Ústavní soud připomíná, že rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat v případě propuštění stíhané osoby ze zadržení na svobodu. Podnětem pro zrušení napadených vazebních rozhodnutí Ústavním soudem za této situace by mohlo být toliko zcela paušální odůvodnění vazby obviněného, např. toliko odkazem na zákonné ustanovení nebo jeho parafrází, bez uvedení konkrétních skutkových argumentů. V projednávané věci však lze z dostatečně odůvodněných rozhodnutí obecných soudů jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudů a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy dobraly.

Lze konstatovat, že v posuzovaném případě jak soud vazební, tak soud stížnostní se v odůvodnění svých rozhodnutí stěžovatelovými námitkami velmi zevrubně zabývaly a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. V argumentaci obecných soud neshledává Ústavní soud žádné ústavněprávní deficity nebo zjevná interpretační pochybení. Pro stručnost lze na tato odůvodnění odkázat.

Obecné soudy respektovaly i požadavek, vyslovený v ust. § 67 in fine tr. řádu, totiž, že "obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže... dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením".

Stěžovatelova argumentace, poukazující na porušení principu subsidiárního použití institutu vazby, je v daných souvislostech nepřípadná.

Údajný rozpor rozhodnutí obecných soudů v této trestní věci s nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 897/08 nelze shledat. Zmíněná kauza je založena na odlišném skutkovém základě, než na jakém spočívá stěžovatelova věc a nosné důvody tohoto nálezu nelze v nynější věci mechanicky aplikovat.

Lze tedy souhrnně konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů při rozhodování o vzetí stěžovatele do vazby žádné hmotněprávní nebo procesní excesy, dosahující ústavněprávní roviny.

Tento závěr nikterak nepředjímá výsledek meritorního rozhodnutí o vině a trestu. Stěžovatel má i nadále otevřeny všechny cesty, které mu trestněprocesní předpisy poskytují, aby v rámci trestního řízení, které dosud není pravomocně skončeno, uplatnil veškerá zákonná práva na obhajobu.

Protože Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. října 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 2976/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies