III. ÚS 3090/14

02. 10. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 2. října 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Naděždy Pavelkové, zastoupené JUDr. Vlastimilou Kaufmannovou, advokátkou se sídlem Pod Sokolovnou 692/11, 140 00 Praha 4, doručovací adresa: Na Pankráci 30, 140 00 Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2013 č. j. 62 Co 509/2013-89, a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 6. 2014 č. j. 30 Cdo 1870/2014-118, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Stěžovatelka napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.

Porušení výše označených základních práv spatřuje stěžovatelka v postupu a v rozhodnutí odvolacího soudu, který se prý meritorně nezabýval jejími námitkami uplatněnými v exekučním řízení vedeném proti ní jako povinné. Stěžovatelka uvádí, že podala návrh na zastavení resp. odložení exekuce a poukazovala přitom na trestní oznámení, které podala na druhého povinného - Jiřího Juřenu pro podezření z trestného činu podvodu v souvislosti s poskytnutím úvěru oprávněnou společností Česká spořitelna, a. s. společnosti Bio Organic Star s. r. o., jejíž byla stěžovatelka jednatelkou a jehož nedoplatek je v exekučním řízení vymáhán. Obecné soudy však jejímu návrhu na zastavení či odklad exekuce nevyhověly s odůvodněním, že uplatněná námitka by mohla být relevantní jen v nalézacím řízení, nikoli až v řízení exekučním.

Stěžovatelka považuje takový názor za porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť je přesvědčena, že tuto námitku lze uplatnit v jakémkoli stupni řízení, tedy i v řízení exekučním, pokud se v rámci nalézacího řízení neměla možnost bránit a v řízení o jejím návrhu na zastavení a přerušení exekuce nebylo nařízeno jednání. Postup a rozhodnutí odvolacího soudu tak podle názoru stěžovatelky odporuje ustanovení § 268 o. s. ř.

II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 8. 2013 č. j. 64 EXE 639/2012-61, jímž soud prvního stupně výrokem I zamítl návrh 1. povinné na zastavení exekuce nařízené usnesením ze dne 23. 2. 2012 č. j. 64 EXE 639/2012-10 s odůvodněním, že pro zastavení exekuce neshledal podle ustanovení § 268 odst. 1 o. s. ř. zákonné předpoklady. Ve shodě s názorem soudu prvního stupně odvolací soud zdůraznil, že námitka první povinné, týkající se podání trestního oznámení na druhého povinného pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu, mohla být uplatněna pouze v nalézacím řízení, neboť má hmotněprávní povahu.

Jako věcně správné potvrdil odvolací soud i usnesení soudu prvního stupně v jeho výroku II, jímž soud prvního stupně zamítl návrh první povinné na odklad provedení exekuce, neboť v dané věci neshledal zákonné podmínky pro povolení odkladu exekuce.

Usnesení odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 25. 6. 2014 č. j. 30 Cdo 1870/2014-118 odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věta první o. s. ř.

III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka ve své stížnosti tvrdí, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. K tomu mělo dojít tím, že obecné soudy zamítly její návrh na zastavení, resp. odklad exekuce s odůvodněním, že jí vznesená námitka, týkající se podaného trestního oznámení na druhého povinného pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu, má hmotněprávní povahu a mohla být tudíž uplatněna pouze v nalézacím řízení, nikoliv až v řízení exekučním.

Ke stěžovatelčině polemice s právními závěry obecných soudů i soudu odvolacího ohledně neexistence podmínek pro zastavení či odklad exekuce Ústavní soud připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace podústavního práva obecnými soudy zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem kasačního rozhodnutí pouze tehdy, pokud by excesivně vybočovala z pravidel logického výkladu nebo z ustálené judikatury a tím zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv (srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97). K takovému interpretačnímu pochybení v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.

Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 uvedl, že "...k porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."

V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti, naznačující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu.

Ústavní soud konstatuje, že posouzení, zda konkrétní podmínky, stanovené zákonem pro zastavení či odklad exekuce, byly v daném případě naplněny, spadá výlučně do kompetence obecných soudů. Stejný závěr platí i pro posouzení námitky, odvolávající se na rozpor právního jednání a napadených rozhodnutí s dobrými mravy ve smyslu § 3 občanského zákoníku (resp. § 547 nového občanského zákoníku). Posouzení kritéria dobrých mravů, jako neurčitého právního pojmu, je natolik závislé na poznání a dokazování konkrétních skutkových okolností dané věci, že se zásadně vymyká z kognice Ústavního soudu.

Žádné ústavněprávní deficity nezjistil Ústavní soud ani v rozhodnutí dovolacího soudu.

K námitce údajného porušení práva na ochranu vlastnictví neuvádí stěžovatelka žádnou ústavněprávní argumentaci a ani Ústavní soud takové porušení neshledal.

Při celkovém posouzení rozhodnutí obecných soudů, napadených ústavní stížností, lze konstatovat, že tato rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána příslušnými orgány, nejeví jakékoliv známky svévole a dostatečně uvádí důvody, na nichž byla založena.

Ústavní soud nepřehlédl, že v petitu ústavní stížnosti stěžovatelka nenavrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 6. 2014 č. j. 30 Cdo 1870/2014-118. Pokud by Ústavní soud postupoval striktně, mohl by na základě takto (vadně, resp. neúplně) formulovaného petitu dospět k závěru, že ústavní stížnost proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze je opožděná a tudíž nepřípustná. Takovéto posouzení by se však jevilo jako příliš přísné, protože z odůvodnění této konkrétní ústavní stížnosti je jasně patrno, že vlastní podstata stěžovatelčiných výtek a její tvrzení o porušení jejích základních práv se vztahují též k rozhodnutí dovolacího soudu. Proto Ústavní soud, chtěje se vyvarovat přílišného formalismu, odvíjel dvouměsíční lhůtu pro podání ústavní stížnosti od data doručení rozhodnutí dovolacího soudu a podrobil ústavněprávnímu přezkumu rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu; touto procesní benevolencí není nijak zasaženo do práv jiných účastníků řízení. Ústavní soud výslovně konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve vztahu k rozhodnutím odvolacího i dovolacího soudu.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soud, ve znění pozdějších předpisů jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. října 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 3090/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies