III. ÚS 1278/14

02. 10. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Solar Stříbro s. r. o., IČ 29068576, se sídlem Starý Klíčov 143, Mrákov, zastoupené Mgr. Michalem Sobotou, advokátem se sídlem Římská 14, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. ledna 2014 č. j. 7 Afs 115/2013-38 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. listopadu 2013 č. j. 15 Af 288/2012-31, spojené s návrhem na zrušení § 7a až § 7i zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění ke dni 31. 12. 2012, a ustanovení § 14 až § 22 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 4. 4. 2014, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále zásady zaručené čl. 1 a 11 odst. 1 Listiny, jakož i meze vázanosti soudu zákonem stanovené v čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), princip ochrany základních práv státní mocí a soudy zaručené v čl. 4 a 90 Ústavy, závaznost nálezů Ústavního soudu zaručená čl. 89 odst. 2 Ústavy, princip stanovený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, a konečně princip předvídatelnosti práva, resp. právní jistoty zaručený čl. 1 odst. 1 Ústavy.

2. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na zrušení § 7a až § 7i zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění ke dni 31. 12. 2012, a ustanovení § 14 až § 22 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

3. Finanční úřad v Děčíně (dále jen "správce daně") zamítl rozhodnutími ze dne 26. 10. 2011 č. j. 173068/11/178913501506, ze dne 16. 12. 2011 č. j. 192018/11/178913501506, ze dne 23. 1. 2012 č. j. 6881/12/178913501506 a ze dne 14. 2. 2012 č. j. 28920/12/178913501506 stížnosti stěžovatelky na postup plátce daně společnosti ČEZ Distribuce, a. s. Proti rozhodnutím správce daně se stěžovatelka odvolala, načež Finanční ředitelství v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 16. 5. 2012 č. j. 5463/12-1200-506330 její odvolání zamítlo a napadená rozhodnutí správce daně potvrdilo.

4. Proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem podala stěžovatelka žalobu, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem napadeným ústavní stížností zamítl. Proti tomuto rozhodnutí pak stěžovatelka brojila kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud zamítl, a to rozsudkem rovněž napadeným touto ústavní stížností.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že jí Nejvyšší správní soud svým rozsudkem odepřel spravedlnost, když na jednu stranu ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu konstatoval, že konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce nelze zohlednit ani v řízení před finančním úřadem, ani v soudním řízení na ně navazujícím, na druhou stranu však potvrdil rozsudek krajského soudu, který žalobu proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství (resp. Finančního ředitelství v Ústí nad Labem) zamítl právě z důvodu neunesení důkazního břemene. Stěžovatelka se domnívá, že Nejvyšší správní soud nerespektuje závěr Ústavního soudu ve věci zrušení solárního odvodu, kdy Ústavní soud jednoznačně zavázal obecné soudy, aby učinily vše pro spravedlivé řešení věci, jakkoli to může být složité. Stěžovatelka prý od počátku uváděla, že solární odvod na ni má konkrétní, později i Ústavním soudem presumované dopady, a svá tvrzení dokládala důkazy, konkrétně účetnictvím. Dle tvrzení stěžovatelky se však ani ve správním řízení, ani v soudním řízení nedomohla toho, aby se orgán veřejné moci jejími tvrzeními v tomto smyslu zabýval. Stěžovatelka má dále za to, že odkaz rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu na ustanovení § 260 daňového řádu je jen potvrzením odepření spravedlnosti a naprosté nevole orgánů veřejné moci se konkrétními dopady solárního odvodu na výrobce zabývat. Nejvyšší správní soud potvrdil rozhodnutí krajského soudu, který se vyjádřil tak, že stěžovatelka měla uvést konkrétní důkazy k porušení zákonem garantované patnáctileté doby návratnosti investice a k existenci tzv. rdousícího efektu již ve fázi řízení před finančním úřadem, přestože s ohledem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu neexistuje žádný orgán veřejné moci, který by byl oprávněn v průběhu správního či na něj navazujícího soudního řízení přezkoumat tato stěžovatelčina tvrzení a provést k nim předkládané důkazy. V tomto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stěžovatelka spatřuje odepření spravedlnosti a porušení bodu 88 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. PI. ÚS 17/11. Stěžovatelka současně poukazuje na skutečnost, že ve výpočtech doby návratnosti investice se dosud stále kalkulovalo s tím, že solární daň bude trvat pouze do konce roku 2013 a dále již nebude uplatňována. Tento fakt byl však zákonem č. 310/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, a další související zákony, popřen, když nově byl stanoven pro rok 2014 odvod z elektřiny ze slunečního záření ve výši 10 % ze stanovené výkupní ceny elektřiny bez DPH. Podmínky pro výpočet garantované patnáctileté návratnosti investic oproti podmínkám uvažovaným v nálezu Ústavního soudu se tedy změnily, a porušení zákonem garantované patnáctileté doby návratnosti je tak nutno považovat za prokázané. Stěžovatelka se proto domáhá taktéž zrušení shora citovaných zákonných ustanovení.

III.
Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností; Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, zvláště pak vydaných formou nálezu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

8. V podstatě co do obsahu totožnou ústavní stížností téže stěžovatelky se již Ústavní soud zabýval, přičemž ji usnesením ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 1275/14 jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl. V odůvodnění pak za použití odkazů na svou aktuální judikaturu stěžovatelce vysvětlil, proč nelze považovat za důvodnou její námitku, že došlo k odepření spravedlnosti, jde-li o posouzení tzv. rdousícího efektu daně, a uzavřel, že v napadených rozhodnutích kvalifikovaný exces či libovůli, jak stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, neshledal.

9. Vzhledem k tomu, že III. senát Ústavního soudu se s těmito závěry ztotožnil, nezbylo než - s odkazem na odůvodnění výše citovaného usnesení - ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení rovněž odmítnout. Pokud jde o návrh ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu, ten je ve vztahu k ústavní stížnosti návrhem akcesorickým, a jako takový, je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. října 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 1278/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies