9 Ca 237/2008 - 47 - Zaměstnanost: povinnost oznámit práci cizinců

12. 01. 2011, Městský soud v Praze

Možnosti
Typ řízení: Správní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Smlouva o dílo uzavřená podle § 536 a násl. obchodního zákoníku není smlouvou o vyslání k výkonu práce dle § 87 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Objednatele díla proto nestíhá povinnost oznámit jako zaměstnavatel práci cizinců [občanů EU dle § 3 odst. 2 citovaného zákona nebo cizinců dle § 98 a) – e) a j) – m) téhož zákona] příslušnému úřadu práce.

(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.01.2011, čj. 9 Ca 237/2008 - 47)

Text judikátu

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: ŽPSV, a.s., se sídlem Uherský Ostroh, Třebízského 207, IČO: 46346741, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 376/1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15.4.2008, č.j. 2007/81780-442,

takto :

I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 15.4.2008, č.j. 2007/81780- 442, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 2 000,- Kč do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění :

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce v Českých Budějovicích ze dne 6.11.2007, č.j. UPCB/26300/32/2007/p, kterým byla žalobci jako zaměstnavateli uložena podle § 140 odst. 4 písm. c) zákona č.435/2004 Sb. o zaměstnanosti ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o zaměstnanosti) pokuta ve výši 19 000,- Kč za správní delikt podle § 140 odst. 2 písm. d) zákona o zaměstnanosti, stanovena lhůta splatnosti a prvoinstanční rozhodnutí potvrzeno.

Proti tomuto rozhodnutí žalobce namítal obdobně jako v námitkách k protokolu o výsledku kontroly ze dne 11.10.2007 (dále jen protokol) a v odvolání ve znění jeho doplnění, že z výkladu ust. § 87 odst. 1, odst. 2, § 102 odst. 2 a § 91 odst. 1 písm. a), b), c) a e), jakož ust. § 14 odst. 1, 2 zákona o zaměstnanosti je patrno, že ust. § 87 ukládající informační povinnost vůči příslušnému orgánu státní správy na úseku zaměstnanosti dopadá na případy, kdy zaměstnavatel sám zaměstnává občany EU nebo využívá pracovní síly zahraničního zaměstnavatele se sídlem na území EU na základě smlouvy o pronájmu pracovní síly. V případě žalobce se však ani o jednu z těchto možností nejednalo. Uzavřenou smlouvou o dílu se smluvní partner zavázal na vlastní odpovědnost s využitím své odbornosti provést pro žalobce konkrétní ve smlouvě určené dílo, kdy k provádění tohoto díla používá vlastní zaměstnance, jejichž práci sám řídí, kontroluje a zhotovené dílo po částech předává žalobci jako objednateli díla. Jeho zaměstnanci tedy nespadají ani pod jednu z hypotéz právní normy, kdy by na jejím základě byla uložena zákonem pro žalobce informační povinnost. Požadováním a shromažďováním osobních údajů zaměstnanců smluvního partnera žalobce, tak jak je má na mysli ust. § 102 zákona o zaměstnanosti, by pro účely konkrétního smluvního vztahu mezi žalobcem a jeho smluvním partnerem bylo porušení zákonných ustanovení zákona o ochraně osobních údajů. Závěry, které žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí učinil, by při jejich správnosti pro žalobce i tisíce dalších podnikatelů v ČR musely znamenat, že při zadávání jakékoli zakázky smluvnímu partneru by byli vázáni povinností zjišťovat jakými zaměstnanci, včetně jejich určení státní příslušnosti, bude smluvní partner zakázku zajišťovat, což jim však v obchodních vztazích nepřísluší. Napadené závěry o porušení zákona o zaměstnanosti nepřípustně rozšiřují smysl a účel předmětných ustanovení zákona, které mají chránit trh práce před neoprávněným zaměstnávání cizí pracovní síly na úkor zaměstnávání zaměstnanců z ČR a nikoli evidovat a hlásit jakoukoli osobu, která se při výkonu práce pro jiného zaměstnavatele při plnění své smluvní povinnosti pohybuje v prostorách provozoven zaměstnavatelů. Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný argumentoval obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí. K poukazu žalobce na ust. § 14 zákona o zaměstnanosti uvedl, že se jedná o ustanovení, která s předmětem tohoto řízení nesouvisí a na posouzení nemá vliv. K § 87 zákona o zaměstnanosti uvedl, že oznamovací povinnost se nevztahuje jen na případ pronájmu pracovní síly, jak se mylně domnívá žalobce, ale vztahuje se na všechny případy vysílání pracovní síly dle § 87. Splnění oznamovací povinnosti žalobcem v žádném případě nemůže být považováno za porušení zákona o ochraně osobních údajů, protože oznámit údaje o fyzických osobách z EU, vykonávajících práce na území ČR, žalobcem úřadu práce dle § 87 citovaného zákona, je povinností, která mu vyplývá ze zákona. V daném případě nelze argumentovat, že je výlučně věcí smluvního partnera, jak zakázku provede. Účel zákona o zaměstnanosti, jak ji vykládá žalobce, nevyplývá ani ze samotné právní úpravy. Příslušné ustanovení zákona má účinně chránit domácí trh pracovních sil před nekontrolovaným, případě neoprávněným zaměstnávání cizinců na území ČR. Navrhl zamítnutí žaloby.

Při ústním jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích.

Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Při posouzení soud vyšel z následující právní úpravy:

Podle ust. § 87 odst. 1 v rozhodném znění (stav k 31.12.2008) nastoupí- li do zaměstnání občan Evropské unie (§ 3 odst. 2) nebo cizinec uvedený v § 98 písm. a) až e) a j) až m), u kterého se nevyžaduje povolení k zaměstnání, je zaměstnavatel nebo právnická nebo fyzická osoba, ke které jsou tyto osoby svým zahraničním zaměstnavatelem na základě smlouvy vyslány k výkonu práce, povinen o této skutečnosti písemně informovat příslušný úřad práce nejpozději v den nástupu těchto osob k výkonu práce. Obdobná povinnost se vztahuje na případy, kdy za trvání zaměstnání nastane skutečnost, na jejímž základě již tyto osoby povolení k zaměstnání nepotřebují, s tím, že tato informační povinnost musí být splněna nejpozději do 10 kalendářních dnů ode dne, kdy nastala skutečnost, na jejímž základě se povolení k zaměstnání nevyžaduje.

Podle ust. § 140 odst. 2 písm. d) zákona o zaměstnanosti právnická osoba se dále dopustí správního deliktu tím, že jako zaměstnavatel neplní oznamovací povinnosti podle tohoto zákona nebo nevede evidence v tomto zákoně stanovené.

Podle ust. § 3 odst. 2 zákona o zaměstnanosti státní příslušník jiného členského státu Evropské unie (dále jen "občan Evropské unie") a jeho rodinný příslušník7) mají stejné právní postavení v právních vztazích upravených tímto zákonem jako občan České republiky, pokud tento zákon nestanoví jinak.

Podle ust. § 7 zákona č.262/2006 Sb., zákoník práce zaměstnavatelem se pro účely tohoto zákona rozumí právnická nebo fyzická osoba, která zaměstnává fyzickou osobu v pracovněprávním vztahu. Zaměstnavatel vystupuje v pracovněprávních vztazích svým jménem a má odpovědnost vyplývající z těchto vztahů.

Podle ust. § 536 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník smlouvou o dílo se zavazuje zhotovitel k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení.

Podle ust. § 537 odst. 1,3 téhož zákona zhotovitel je povinen provést dílo na svůj náklad a na své nebezpečí ve sjednané době, jinak v době přiměřené s přihlédnutím k povaze díla. Nevyplývá-li ze smlouvy nebo z povahy díla něco jiného, může zhotovitel provést dílo ještě před sjednanou dobou ( odst. 1 ). Při provádění díla postupuje zhotovitel samostatně a není při určení způsobu provedení díla vázán pokyny objednatele, ledaže se k jejich plnění výslovně zavázal ( odst. 3 ).

Podstatou sporu je posouzení, zda žalobce byl v projednávané věci v postavení zaměstnavatele ve smyslu ust. § 140 odst. 2 písm. d) zákona o zaměstnanosti ve spojení s § 7 zákoníku práce či nikoli. Žalobce v podané žalobě nezákonnost posouzení této otázky žalovaným namítal a soud jeho námitku považuje za důvodnou. Je tomu tak proto, že z obsahu spisového materiálu a odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, jakož i vyjádření žalovaného k podané žalobě a při ústním jednání vyplývá, že mezi žalobcem jako zadavatelem a ŽPSV, Ltd., se sídlem Sofia, republika Bulharsko jako zhotovitelem byla uzavřena dne 31.8.2007 smlouva o dílo, jejímž předmětem je závazek zhotovitele vyrobit pro objednatele železobetonové výrobky – pražce v celkovém objemu 26 000 ks a objednatel se zavazuje sjednané dílo převzít a zaplit dohodnou cenu (článek I. předmět plnění). Zhotovitel bude zhotovovat dílo ve výrobním objektu objednatele – závod Nové Hrady v České republice v období od 3.9. do 21.12.2007 na výrobním zařízení objednatele z jím určeného materiálu a přísad podle předané technické dokumentace a za podmínek dále stanovených smlouvou o dílo (článek I. bod 2, článek II. smlouvy o dílo). Při zhotovování díla postupuje zhotovitel samostatně, odpovídá za jeho kvalitu v souladu s předanou technickou dokumentací a není vázán jinými pokyny objednatele, vyjma pokynů k zajištění bezpečnosti a hygieny práce, požární ochrany, atp., za které objednatel odpovídá jako vlastník výrobního objektu z hlediska veřejnoprávních předpisů ČR. Za dílo, které zhotovitel zhotovuje objednateli, nese odpovědnost za škodu pouze v době, ve které na díle pracuje. Po předání a převzetí i jen části díla objednateli ke skladování či expedici, přechází nebezpečí škody na objednatele. Zhotovitel splní svoji povinnost zhotovit dílo řádným ukončením a odevzdáním posledního kusu předmětu díla objednateli (článek IV. bod 2,3,4 smlouvy o dílo). Objednatel je povinen umožnit zhotoviteli přístup do všech prostor potřebných ke zhotovení díla včetně vytvoření podmínek pro hygienické, ubytovací a sociální účely pro zaměstnance zhotovitele. Za poskytnutí ubytovacích služeb pro zaměstnance zhotovitele se zhotovitel zavazuje zaplatit objednateli částku ve výši 10,- Kč za zaměstnance a den. Ke dni skončení prací na díle vystaví objednatel fakturu s celkovou částkou za poskytnuté ubytovací služby, tuto fakturu je oprávněn započíst na svoji platební povinnost ceny díla (článek V bod. 3,4 smlouvy o dílo). Dne 1.10.2007, tj. v době realizace díla, byla provedena společná kontrola Úřadu práce a Oddělení cizinecké policie v Českých Budějovicích u žalobce na jeho závodě v Nových Hradech zaměřená na kontrolu dodržování pracovněprávních předpisů. Při ní bylo zjištěno, že na pracovišti při výrobě pražců pracuje 19 občanů EU, občanů Bulharska, kteří jsou v protokolu výslovně jmenovitě uvedeni. Zástupce žalobce k tomu uvedl, že se nejedná o jeho zaměstnance, ale pracují zde na základě shora citované smlouvy o dílo. Z protokolu vyplývá, že Úřad práce v Českých Budějovicích nebyl o nástupu kontrolovaných 19 občanů EU informován (protokol o výsledku kontroly dodržování pracovněprávních předpisů ze dne 8.10.2007, č.kontroly: 542007-prot). Proti obsahu protokolu podal žalobce námitky, které se podstatnou měrou shodují s odvolacími námitkami proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí a posléze žalobními body. Po zahájení správního řízení (sdělení Úřadu práce v Českých Budějovicích ze dne 24.10.2007, zn. UPCB/26300/2007 ) a provedeném řízení bylo rozhodnuto správním orgánem I. stupně dne 6. listopadu 2007, zn. UPCB/26300/32/2007/p, o uložení pokuty žalobci ve výši 19 000,- Kč podle § 140 odst. 4 písm. c) zákona o zaměstnanosti za správní delikt podle § 140 odst. 2 písm. d) téhož zákona s tím, že žalobce písemně neinformoval úřad práce o nástupu do zaměstnání občanů EU, čímž porušil § 87 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, kde se mimo jiné uvádí, že nastoupí- li do zaměstnání občan EU, je právnická nebo fyzická osoba, ke které jsou tyto osoby svým zahraničním zaměstnavatelem na základě smlouvy vyslány k výkonu práce, povinna o této skutečnosti písemně informovat příslušný úřad práce nejpozději v den nástupu těchto osob k výkonu práce. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, kde namítal obdobně jako v podané žalobě. O odvolání bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím. V jeho odůvodnění se žalovaný správní orgán ztotožnil se závěry prvoinstančního správního orgánu a uvedl, že na cizince se plně vztahuje ust. § 102 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, podle kterého je zaměstnavatel povinen vést evidenci občanů EU a všech cizinců, které zaměstnává nebo jsou k němu vysláni k výkonu práce zahraničním zaměstnavatelem. S poukazem na § 87 odst. 1 žalovaný ve schodě s prvoinstančním správním orgánem dospěl k závěru, že tuto zákonnou povinnost žalobce nesplnil a dopustil se tak správního deliktu podle § 140 odst. 2 písm. d) zákona o zaměstnanosti, tj. nesplnění oznamovací povinnosti podle zákona nebo nevedení evidence v tomto zákoně stanoveném. Proto mu byla ve smyslu § 140 odst. 4 písm. c) uložena pokuta.

Podle stanoviska soudu žalobce v projednávané věci nebyl v postavení zaměstnavatele ve smyslu § 140 odst. 2 písm. d) ve spojení s ust. § 7 zákoníku práce, neboť cizince nezaměstnával jako fyzické osoby v pracovněprávním vztahu, nevystupoval v takových pracovněprávních vztazích svým jménem a nenesl odpovědnost vyplývající z těchto vztahů. Žalobce se tak jako zaměstnavatel nemohl dopustit správního deliktu nesplnění oznamovací povinnosti podle zákona o zaměstnanosti nebo nevedení evidence v tomto zákoně stanovené ve smyslu shora citovaného § 140 odst. 2 písm. d) zákona o zaměstnanosti. Žalobce však nestíhala oznamovací povinnost ve smyslu § 87 odst. 1 ani jako právnickou či i fyzickou osobu, neboť k němu nebyli cizinci zahraničním zaměstnavatelem na základě smlouvy vysláni k výkonu práce. Nebyl proto žalobce povinen o této skutečnosti písemně informovat příslušný úřad práce nejpozději v den nástupu těchto osob k výkonu práce. Je tomu tak proto, že smlouva o dílo, která byla mezi žalobcem a ŽPSV, Ltd., se sídlem Sofia, Bulharská republika uzavřena, není smlouvou o vyslání k výkonu práce, ale je typickou smlouvou o dílo ve smyslu § 536 a násl. obchodního zákoníku (zákon č.513/1991 Sb.) se všemi náležitostmi, tedy se závazkem zhotovitele provést určité dílo a závazkem objednatele zaplatit cenu za provedení díla, přičemž dílem se rozumí zhotovení určité věci, zde výroba pražců, a byla stanovena cena díla. O uzavření smlouvy o dílo není mezi účastníky řízení sporu, a této skutečnosti napovídá i zjištění skutkový stav. Podle obsahu smlouvy o dílo mezi žalobcem a ŽPSV, Ltd., Sofia, Bulharská republika, je zřejmé, že dílo zhotovuje ŽPSV, Ltd., Sofia, Bulharská republika, se svými zaměstnanci na vlastní odpovědnost, samostatně a není při určení způsobu provedení díla vázán pokyny objednatele ve smyslu ust. § 537 odst. 1, 3 obchodního zákoníku. Zaměstnanci ŽPSV, Ltd., tedy nepracovali pro žalobce jako pro svého zaměstnavatele, neboť pro něj nevykonávali práci jako zaměstnanci, nepracovali podle pokynů žalobce, za mzdu od žalobce, nebyli od něj řízeni ani žalobcem nebyla jejich práce organizována. Lze tak uzavřít, že žalobce v projednávané věci nevystupoval jako zaměstnavatel cizinců a oznamovací povinnost ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o zaměstnanosti jej proto nestíhala. Žalovaný proto nemohl žalobci za porušení této oznamovací povinnosti uložit pokutu za správní delikt ve smyslu § 140 odst. 2 písm. d) ve spojení s ust. § 140 odst. 4 písm. c).

S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem. Soud proto žalobou napadené rozhodnutí podle ust. § 78 odst. 1 s.ř.s. pro nezákonnost zrušil a ve smyslu ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný vázán právním názorem soudu, který soud v rozsudku vyslovil (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce měl ve věci plný úspěch, soud mu proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení, které jsou v tomto případě tvořeny náklady na zaplacený soudní poplatek ve výši 2000,- Kč.


Poučení: Proti rozsudku Městského soudu v Praze v soudním řízení správním lze podat kasační stížnost za podmínek a z důvodů stanovených v § 102 a násl. s.ř.s., včetně podmínky být zastoupen advokátem, nemá-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je vyžadováno pro výkon advokacie. Kasační stížnost, o níž rozhoduje Nejvyšší správní soud, lze podat u Městského soudu v Praze do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost není přípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je- li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.

V Praze dne 12. ledna 2011

JUDr. Ivanka Havlíková v. r. předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: V. Koláček


Zdroj: Rozsudek ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 9 Ca 237/2008 - 47, dostupné zde. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies