ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy
Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobkyně:
L. H.L., zastoupena JUDr. Petrem Dítětem, advokátem se sídlem Horní náměstí 19,
Olomouc, proti žalovanému : Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, PS 21 ,
o žalobě na přezkoumání rozhodnutí ministra vnitra ze dne 23.3.2010, č.j. : MV-18756/VS-
2010,
takto:
I.
Rozhodnutí ministra vnitra ze dne 23.3.2010, č.j. : MV-18756/VS-2010
se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II.
Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení v částce 7.712,-
Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního
zástupce žalobkyně JUDr. Petra Dítěte, advokáta.
Odůvodnění
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání rozhodnutí ministra vnitra ze
dne 23.3.2010, č.j. MV-18756/VS-2010, kterým byl podle ust. § 152 odst. 5 písm. b) zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnut
rozklad žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze
dne 2.2.2010, č.j. OAM-37510-6/MC-2009 (dále jen rozhodnutí správního orgánu I. stupně),
jímž bylo žalobkyni dle ust. § 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na
území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o pobytu cizinců“) zrušeno povolení k trvalému pobytu a dle ust. § 77 odst. 3 téhož
zákona stanovena lhůta k vycestování z území do 30 dnů od právní moci rozhodnutí.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí vyšel ministr vnitra ze zjištění, že se žalobkyní
bylo dne 7.12.2009 zahájeno řízení ve věci zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu na území České republiky, neboť rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 10.12.2008,
který nabyl právní moci dne 16.4.2009, č.j. 2T 138/2007-1400 byla žalobkyně odsouzena za
spáchání trestného činu podplácení podle ust. § 161 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona č.
140/1961 Sb., trestního zákona. Bylo prokázáno, že jinému v souvislosti s obstaráváním věcí
obecného zájmu poskytla úplatek a spáchala takový trestný čin vůči veřejnému činiteli.
Tohoto jednání se dopustila v letech 2006 – 2007, a to v šesti případech. Žalovaný uvedl, že
správní orgán I. stupně považoval za prokázané, že se žalobkyně na území České republiky
opakovaně dopustila závažného narušení veřejného pořádku a svým jednáním naplnila
podmínku uvedenou v ust. § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Správní orgán 1.
stupně věc posoudil s odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21.10.2006, č.j.
11 Ca 51/2006 v němž tento soud vyslovil, že dosáhne-li určité jednání takové intenzity, že ho
lze kvalifikovat jako porušení či obcházení zákona, je nutno takové jednání považovat za
porušení veřejného pořádku, a to porušení veřejného pořádku závažným způsobem, neboť
nejen že nerespektuje základní pravidla chování a morálky a právně sice neupravené, ale
společností vyžadované, ale dosahuje takové intenzity, že porušuje či obchází pravidla
chování v právním předpise vyjádřená.
Žalovaný ministr vnitra dále vyšel ze zjištění, že žalobkyně v průběhu správního řízení
se zrušením platnosti povolení k trvalému pobytu nesouhlasila s tím, že by se jednalo o zásah
do jejího soukromého a rodinného života . K tomu uvedla, že je rozvedená a má dvě děti,
které se narodily v České republice a hovoří českým jazykem, v České republice pečuje o
nemocnou matku a uvedla i tu okolnost, že soud schválil darovací smlouvu na dům, který byl
převeden na její dceru.
Žalovaný dále uvedl, že správní orgán I. stupně se v souladu s ust. § 77 odst. 2 zákona
o pobytu cizinců zabýval i otázkou dopadu svého rozhodnutí do soukromého nebo rodinného
života žalobkyně, který nesmí být nepřiměřený. Přestože dospěl k závěru, že jeho rozhodnutí
představuje zásah do soukromého a rodinného života žalobkyně, usoudil, že tento zásah není
ne. K tomu uvedl, že dcery žalobkyně mají na území platné povolení k trvalému pobytu , její
matka pobývá na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu a žalobkyně má
možnost žádat o povolení k dlouhodobému pobytu.
Žalovaný se dále vypořádával s rozkladovými námitkami žalobkyně, že se žalovaný
správní orgán nevypořádal se všemi skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo a nesprávně
posoudil podmínky pro zrušení povolení k trvalému pobytu. V rozkladu namítala, že její
nezletilé dcery mají na území povolení k trvalému pobytu a s ohledem na ust. § 77 odst. 2
písm. c) zákona o pobytu cizinců by tak byl zrušen i jejich pobyt a zrušení povolení
k dlouhodobému pobytu hrozí taktéž její matce, o kterou na území pečuje. Rozhodnutí o
zrušení povolení k trvalému pobytu tak považovala za porušení zákona, resp. za přímý zásah
do jejího soukromého a rodinného života, a také zásah do soukromého a rodinného života
jejích nezletilých dcer a nemocné matky.
Žalovaný při posouzení věci vzal za prokázané, že se žalobkyně na území České
republiky opakovaně dopustila jednání, které lze zcela jistě kvalifikovat jako závažné
narušení veřejného pořádku. Podle žalovaného zásah do soukromého a rodinného života
cizince vylučuje vydání rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu jen tehdy,
je-li takový zásah nepřiměřený. V daném případě sice došlo k zásahu do soukromého a
rodinného života žalobkyně, nedošlo však k zásahu nepřiměřenému. Žalovaný dále uvedl, že
v současné době neprobíhá řízení ve věci zrušení pobytových oprávnění nezletilým dcerám a
matce žalobkyně a proto obavy z takového postupu nelze hodnotit jako opodstatněné.
Žalobkyni nebyl uložen trest vyhoštění z území České republiky a její další pobyt na území
České republiky musí být upraven v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o pobytu
cizinců.
Z uvedených důvodů žalovaný rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného
rozhodnutí.
Proti uvedenému rozhodnutí směřuje podaná žaloba.
Žalobkyně v podané žalobě namítla, že správní orgány nepostupovaly v řízení tak,
aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a nesprávně posoudily právní
otázky související s podmínkami zrušení povolení k trvalému pobytu stanovené dle ust. § 77
odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Vytkla, že správní orgán se řádně nevypořádal se
všemi skutečnostmi, které jsou jednak součástí správního spisu a jednak vyšly najevo v rámci
správního řízení, čímž porušil povinnost danou ust. § 50 odst. 4 správního řádu. Porušil také
povinnost danou ust. § 68 odst. 3 správního řádu, když v dostatečné míře neuvedl důvod
svého rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při
výkladu právních předpisů a neuvedl informace o tom, jak se vypořádal s návrhy a námitkami
účastníků a jejich vyjádření k podkladům rozhodnutí.
Žalobkyně namítala, že pro naplnění ust. § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců
je za potřebí opakovaně závažným způsobem narušit veřejný pořádek a jednání žalobkyně,
resp. její odsouzení rozsudkem Okresním soudem v Jeseníku ze dne 10.12.2008, sp. zn. 2T
138/2007 nelze v žádném případě považovat za opakované narušení veřejného pořádku
závažným způsobem, když z její strany došlo pouze k jednorázovému vybočení z řádného
života, kterého litovala, a od té doby vede řádný život. Uvedla, že nikdy úmyslně neporušila
zákony České republiky ani se je nesnažila obejít.
Z uvedeného důvodu žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření k podané žalobě žalovaný uvedl, že správními orgány obou stupňů
bylo rozhodnuto v souladu se zákonem, a to i v hledisku opakovanosti závažného jednání
žalobkyně. Z obsahu spisových materiálů vyplývá, že se žalobkyně měla na území České
republiky dopustit trestné činnosti, když v několika případech v rozmezí cca dvou měsíců
předala policistům cizinecké policie peněžní částky v minimální výši 500,-Kč jako úplatek
v souvislosti s vyřizováním žádostí k povolení k trvalému pobytu v ČR, což lze hodnotit jako
opakované závažné narušení veřejného pořádku. Žalobkyně vědomě porušila platný právní
řád ČR, tudíž před svým závadným jednáním měla počítat s následky s tímto spojenými.
V případě zájmu realizovat soukromý a rodinný život na území ČR se žalobkyně může
pokusit využít standardních institutů, které za tímto účelem poskytuje zákon o pobytu cizinců
a upravit si svůj pobyt na území jiným způsobem. V dané věci se také nerozhodovalo o
správním vyhoštění žalobkyně, nýbrž o zrušení platnosti jedné formy z možných pobytů na
území ČR. Proto žalovaný nepovažuje napadené rozhodnutí správního orgánu za porušení
mezinárodní Úmluvy o právech dětí, žalobkyní zmiňované právo dítěte na výchovu obou
rodičů zůstává nadále zachováno.
Žalovaný navrhl, aby soud podanou žalobu zamítl.
Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které
předcházelo jeho vydání, podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
( dále jen s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
Soud vyšel z následující právní úpravy: Podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců Ministerstvo platnost povolení k
trvalému pobytu dále zruší, jestliže cizinec opakovaně závažným způsobem naruší veřejný
pořádek nebo práva a svobody druhých anebo je důvodné nebezpečí, že by mohl ohrozit
bezpečnost státu, za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do
soukromého nebo rodinného života cizince.
Podle § 77 odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců Ministerstvo platnost povolení k
trvalému pobytu dále zruší, byla zrušena platnost povolení k trvalému pobytu uděleného
tomu, kdo o cizince, držitele tohoto povolení, pečoval.
Podle ust. § 50 odst. 4 správního řádu pokud zákon nestanoví, že některý podklad je
pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své
úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli
účastníci.
Podle ust. § 68 odst. 3 správního řádu se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo
výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich
hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal
s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.
Vycházeje z uvedené právní úpravy soud o žalobě uvážil takto :
V dané věci je v rámci soudního přezkumu zákonnosti napadeného rozhodnutí mezi
účastníky řízení sporná otázka, zda byly splněny podmínky pro zrušení trvalého pobytu
žalobkyně na území České republiky stanovené v § 77 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu
cizinců.
Z podané žaloby je zřejmé, že žalobkyně zpochybňuje naplnění zákonných podmínek
pro vydání rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu :
1) tvrzením, že její jednání, za které byla odsouzena trestním rozsudkem Okresního soudu
v Jeseníku ze dne 10.12.2008, není opakovaným narušením veřejného pořádku ve smyslu ust.
§ 77 odst. 1 písm. a) cit. zákona, že šlo toliko o jednorázové vybočení z normálního života a
že žalobkyně nikdy úmyslně neporušila zákony České republiky.
2) tvrzením, že zrušením trvalého pobytu na území ČR došlo k zásahu do rodinného života a
způsobí odloučení od jejích dětí.
K uvedenému soud z podkladů správního řízení předně považuje za prokázané, že se
žalobkyně dopustila jednání, pro které byla rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne
10.12.2008 sp. zn. 2T 138/2007 uznána vinou ze spáchání trestného činu podplácení podle §
161 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona a za toto jednání byla pravomocně odsouzena.
Uvedeného jednání se dopustila šesti skutky dne 13.12.2006, dne 14.12.2006, dne 17.1.2007,
31.1.2007, dne 5.2.2007 a dne 19.2.2007,a to vůči několika s policistům z Oddělení
cizinecké policie Jeseník. Jednání žalobkyně sice bylo kvalifikováno jako jeden trestný čin,
tento však byl spáchán několika skutky, a proto žalovaný nepochybil, když ve smyslu zákona
o pobytu cizinců považoval jednání žalobkyně za opakované. Z hlediska kritéria
opakovanosti narušení veřejného pořádku totiž není podstatná trestněprávní kvalifikace
jednání cizince co do počtu případně spáchaných trestných činů, nýbrž je relevantní, jakým
chováním cizinec vyjadřuje svůj vztah k zemi, která mu udělila pobytové oprávnění . Zákon o
pobytu cizinců právní úpravou garancí proti chování narušujícímu veřejný pořádek právě
pro možnost získání a udržení pobytového oprávnění na území České republiky vyžaduje
určitou kvalitu chování cizince na území. Jednání žalobkyně, byť jde co do právní kvalifikace o jeden trestný čin, má bezesporu povahu dílčích útoků, které zjevně a
opakovaně porušují právní řád České republiky, nadto v intenzitě, která zakládá trestní
odpovědnost. Žalobkyně se dopustila nezákonného jednání narušujícího veřejný pořádek
v šesti případech, a to v různém časovém období a vůči různým osobám v postavení orgánu
veřejné moci , to znamená, že svůj záměr - postupovat proti právnímu řádu ČR, nadto vůči
osobám ,které jsou veřejnými činiteli, uskutečnila opakovaně. Povaha protiprávního jednání,
kterého se dopustila, svědčí o tom, že tak učinila úmyslně a také za toto jednání byla
odsouzena pro úmyslný trestný čin. V souvislosti s uvedeným nelze přisvědčit tvrzení
žalobkyně, že veřejný pořádek neporušila opakovaně, že šlo o její jednorázové vybočení
z normálního života ,že nikdy neporušila zákony ČR úmyslně a ani se je nesnažila obejít.
Žalobkyně ostatně i vzhledem k délce jejího pobytu na území si musela být vědoma toho, že
svým jednáním porušuje právní řád ČR a nadto, že tak činí závažným způsobem. Soud jen
doplňuje, že stejně tak, jak žalovaný nahlíží na opakovanost jednání žalobkyně – totiž
z pohledu více skutků, tak je třeba i hodnotit závažnost jednání žalobkyně. Soud vzal za
prokázanou i závažnost jednání žalobkyně, když z trestního rozsudku vyplývá, že se
žalobkyně dopustila podplácení veřejných činitelů v souvislosti s obstaráváním věcí obecného
zájmu a to vždy v několika různých případech a v delším časovém období .
Oproti uvedenému však soud přisvědčil námitce žalobkyně, že správní orgány
nedostatečně posoudily podmínku zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu spočívající
ve zkoumání přiměřenosti dopadu takového rozhodnutí do soukromého nebo rodinného
života cizince.
K tomu, aby správní orgán mohl objektivně posoudit intenzitu zásahu do soukromého
a rodinného života cizince, musí brát v potaz veškeré skutečnosti, které mohou mít na
výsledné rozhodnutí vliv. Kromě samotné existence rodinných vazeb je tak správní orgán
povinen i náležitým způsobem zjistit jejich faktické fungování , tj. závislost rodinných
příslušníků na osobě cizince, o jehož pobytu je rozhodováno, ve smyslu materiálním (povinné
výživy), ale i sociálním (výchovy jejích nezletilých dětí) včetně integrace jak žalobkyně tak
jejích rodinných příslušníků na území ČR vzhledem k délce pobytu na tomto území ,apod.
Žalovaný v napadeném rozhodnutí k hledisku přiměřenosti rozhodnutí z hlediska
zásahu do soukromého nebo rodinného života žalobkyně pouze zopakoval důvody, jimiž se
k tomuto hledisku ve svém rozhodnutí zabýval správní orgán 1. stupně. Ten své hodnocení, že
rozhodnutí nepředstavuje nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobkyně
odůvodnil toliko tím, že dcery žalobkyně mají na území České republiky platné povolení
k trvalému pobytu a matka žalobkyně pobývá na území na základě povolení k dlouhodobému
pobytu a že žalobkyně má možnost požádat o dlouhodobý pobyt. Uvedené však svědčí toliko
o veřejnoprávním vztahu rodinných příslušníků žalobkyně k České republice na základě
pobytových oprávnění, nevypovídá však nic o hodnocení soukromých a rodinných poměrů
žalobkyně a o míře zásahu do těchto poměrů. Žalovaný se na obou stupních řízení s možnou
mírou zásahu do rodinných poměrů žalobkyně více nezabýval, ačkoliv žalobkyně v podaném
rozkladu předestřela, že má na území České republiky dvě nezletilé dcery s povolením
k trvalému pobytu, jejichž pobytový status je závislý na pobytovém statusu žalobkyně a je
tak dle § 77 odst. 2 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb. ohrožen , že žalobkyně pečuje o svojí
matku, která má na území ČR dlouhodobý pobyt z důvodu § 42a písm. f) zákona. Tyto
skutečnosti sice nejsou samy důvodem pro to, aby rozhodnutí o zrušení platnosti povolení
k trvalému pobytu žalobkyně bylo považováno za nepřiměřený zásah do soukromého a
rodinného života žalobkyně, neboť není nic nepřiměřeného na tom, že by tito rodinní
příslušníci měli žalobkyni následovat do země jejich původu, nicméně v dané věci svědčí o tom, že žalobkyně dlouhodobě s trvalým pobytem od r. 2003 vede na území České republiky
rodinný život a je otázkou, v jaké intenzitě může předmětné rozhodnutí do těchto poměrů
zasáhnout. Zodpovězení této otázky předpokládá náležité zjištění a posouzení rodinných
poměrů žalobkyně. Přestože správní orgán 1 stupně ve svém rozhodnutí, vycházeje
z protokolu o seznámení žalobkyně s podklady řízení ze dne 20.1.2010, zmínil okolnosti
soukromého života žalobkyně , tj., že obě dcery, které má svěřeny do výchovy, se narodily
v ČR, chodí zde do školy a hovoří jen česky a že na jednu z jejích dcer byl dokonce otcem
nezletilé převeden rodinný dům. K tomu žalobkyně s podanou žalobou doložila, že Okresní
soud v Ostravě pod č.j. 43 P a Nc 468/2006-16 0 Nc 432/2006 rozsudkem ze dne 18.1.2007
schválil darovací smlouvu ze dne 23.11.2006, kterou otec nezl. dcery žalobkyně Hai Yen Le
na tuto dceru převedl nemovitosti na území ČR s tím, že žalobkyně a otec nezletilé budou
plnit finanční povinnosti k této nemovitosti jako zákonní zástupci nezletilé. Správní orgán 1
stupně ani žalovaný k podanému rozkladu se těmito všemi tvrzenými poměry žalobkyně
nikterak nezabývaly.
Lze tedy uzavřít, že žalobkyně v podané žalobě právem namítala, že žalovaný porušil
svou povinnost danou ust. § 50 odst. 4 věty za středníkem, správního řádu, když pečlivě
nepřihlížel ke všemu, co v řízení vyšlo najevo a k tomu, co žalobkyně v řízení uvedla a v
rozporu s ust. § 68 odst.3 správního řádu se nevypořádal s námitkami žalobkyně a s jejím
vyjádřením k podkladům řízení.
Z uvedených důvodů Městský soud v Praze podle § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil napadené
rozhodnutí pro nezákonnost spočívající v nedostatečném skutkovém a právním posouzení
věci, neboť žalovaný nevzal v úvahu veškeré okolnosti v rozsahu zkoumaného hlediska
přiměřenosti zásahu do rodinných poměrů žalobkyně, které v řízení vyšly najevo a za základ
rozhodnutí vzal toliko skutkový stav, spočívající ve zjištění pobytových oprávnění rodinných
příslušníků žalobkyně, který je nedostačující pro zhodnocení uvedené podmínky dle § 72
odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců.
V dalším řízení proto na žalovaném bude, aby se zabýval všemi okolnostmi, které
v řízení vyšly najevo o soukromém a rodinném životě žalobkyně a jejím pobytu na území
ČR.
Soud v dané věci rozhodoval bez jednání, neboť k tomu byly splněny podmínky ust.
§ 51 s.ř.s., neboť účastníci k výzvě soudu neuvedli, že trvají na projednání věci při nařízeném
ústním jednání.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1. Žalobkyně byla ve věci úspěšná,
proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení spočívajících v zaplaceném soudního poplatku
z podané žaloby ve výši 2000,- Kč a v nákladech právního zastoupení ve výši 4.800,- Kč,
které jsou tvořeny jednak odměnou za 2 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení,
sepsání žaloby), přičemž sazba odměny za jeden úkon právní služby činí dle advokátního
tarifu - vyhlášky č. 177/1996 Sb., částku 2.100,- Kč (§ 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1
písm. a), d) cit. vyhlášky), dále 2 paušálními částkami ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 cit.
vyhlášky) a částkou 1.008,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát
povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z
přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Celková výše nákladů, které žalobkyni v tomto řízení
vznikly, tedy činí 7.808,- Kč.
Poučení : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne
jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního
soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě
obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje,
v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo
rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to
neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,
vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon
advokacie.
V Praze dne 31. října 2013
JUDr. Naděžda Řeháková, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Matznerová, DiS.
