III. ÚS 3696/15

30. 03. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného Mgr. Romanem Hanzelkou, advokátem, sídlem Na Hradbách 2632/18, Ostrava, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. srpna 2015 č. j. 13 Co 274/2015-1387, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 19. srpna 2015 č. j. 13 Co 274/2015-1397, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, a E. H., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Okresní soud v Opavě (dále jen "okresní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 17. 10. 2014 č. j. 14 P 117/2013-794 ve věci péče o nezl. Š. D., syna vedlejší účastnice (matky) a stěžovatele (otce) tak, že výrokem I. zamítl návrh stěžovatele na svěření nezletilého do jeho péče i návrh na vyslovení dohledu nad péčí o nezletilého vedlejší účastnicí (pozn. návrh pro případ, že by nezletilý byl ponechán nadále v její péči), výrokem II. zamítl návrh vedlejší účastnice na stanovení stěžovateli výživného pro nezletilého, výrokem III. změnil úpravu styku nezletilého se stěžovatelem, výroky IV. a V. stanovil povinnosti obou rodičů ve vztahu k realizaci styku s nezletilým, a výroky VI. a VII. rozhodl o nákladech řízení.

2. Stěžovatel podal odvolání, jímž se domáhal zrušení prvostupňového rozsudku v plném rozsahu. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozhodl rozsudkem ze dne 19. 8. 2015 č. j. 13 Co 274/2015-1387 (ve spojení s opravným usnesením z téhož dne) tak, že svým výrokem I. potvrdil výrok I. prvostupňového rozsudku, svým výrokem II. změnil výrok II. prvostupňového rozsudku tak, že uložil stěžovateli povinnost platit ode dne 13. 3. 2013 na nezletilého výživné 700 Kč měsíčně a stanovil stěžovateli současně i povinnost zaplatit dlužné výživné 20 729 Kč za dobu od 13. 3. 2013 do 31. 8. 2015, a svým výrokem III. zrušil výroky III. až VII. prvostupňového rozsudku a vrátil věc v tomto rozsahu okresnímu soudu k dalšímu řízení.

3. Pro úplnost nutno úvodem dodat, že soudy takto rozhodovaly ve věci výchovy a výživy nezletilého již potřetí. První úprava byla rozsudkem okresního soudu dne 13. 7. 2012, kterým soud schválil dohodu rodičů. Druhý rozsudek ve věci nezletilého vydal okresní soud dne 5. 2. 2013 (č. j. 14 Nc 470/2012-258); v něm zamítl návrh stěžovatele na svěření nezletilého do jeho výchovy a zamítl i návrh vedlejší účastnice na stanovení stěžovateli povinnosti platit výživné na nezletilého; rozsudek nabyl právní moci dne 12. 3. 2013.

II.
Argumentace stěžovatele

4. Ústavní stížností ze dne 17. 12. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení výroku II. rozsudku krajského soudu ze dne 19. 8. 2015 (ve znění opravného usnesení), a to z důvodu porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

5. Namítl svévoli krajského soudu při posouzení jeho zdravotního stavu. Poukázal (bez bližší konkretizace) na lékařské zprávy o jeho zdravotním stavu obsažené v soudním spise, z nichž má vyplývat omezení hybnosti stěžovatelovy horní končetiny v důsledku pracovního úrazu. Dle stěžovatele tedy není schopen vykonávat běžné práce, které vyžadují manipulaci s předměty či vedou k zatěžování horních končetin; s ohledem na situaci na trhu práce tak bez své viny nemůže najít pracovní uplatnění. Krajský soud dle stěžovatele dospěl k nesprávnému závěru, že "stěžovatel není prakticky výrazně omezen" a může si (při náležité snaze) najít zaměstnání; tento závěr učinil krajský soud v rozporu s těmito lékařskými zprávami a pouze na základě sdělení stěžovatele při jednání, že je "schopen se o sebe postarat, co se týče běžných záležitostí". Námitku stěžovatel doplnil tvrzením a listinným důkazem, dle kterých Okresní správa sociálního zabezpečení Opava dne 7. 12. 2015 rozhodla, že stěžovatel je od právní moci jejího rozhodnutí (pozn.: 16. 12. 2015) do 6. 12. 2020 osobou zdravotně znevýhodněnou dle § 67 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti.

6. Stěžovatel dále namítl, že závěr krajského soudu, dle kterého stěžovatel nevyvíjel dostatečné úsilí pro nalezení práce, neodpovídá obsahu soudního spisu. Uvedl, že nebyl krajským soudem k tomuto vůbec dotázán a krajský soud ani neprovedl k této otázce žádné šetření a neučinil ani dotaz na Úřad práce České republiky (dále jen "úřad práce"). Stěžovatel by přitom byl schopen doložit seznamy potenciálních zaměstnavatelů, které za účelem nalezení práce bez přičinění úřadu práce sám navštívil; takové listiny dokládá i úřadu práce. Otázka snahy o nalezení práce tedy nebyla vůbec předmětem řízení a dokazování. Stěžovatel doplnil, že mu byla povinnost platit výživné stanovena v částce 700 Kč měsíčně dle jeho fiktivního příjmu; v řízení však byly zjištěny jeho faktické nedostatečné příjmy (je odkázán na dávky ze strany státu).

7. Stěžovatel brojil rovněž proti tomu, že krajský soud "přiznal matce nezl. výživné, a to nejen nově do budoucna, ale i zpětně, a to navíc ke dni následujícímu po vydání předchozího pravomocného rozhodnutí, kterým byla vyživovací povinnost matce přiznána". Krajský soud tak dle stěžovatele "nahradil matčinu nečinnost v dřívějším řízení, kdy měla tato možnost podat si odvolání, pokud měla za to, že by jí měla být přiznána vyživovací povinnost".

8. Dle stěžovatele došlo ke změně rozhodnutí o výživném, ačkoliv nedošlo ke změně poměrů, jak vyžaduje zákon; na straně stěžovatele ke změně nedošlo a vedlejší účastnice tvrdila změnu k blíže nespecifikovanému datu roku 2014 (nikoliv tedy k datu 13. 3. 2013) a nijak ji nedoložila.

9. Stěžovatel současně s ústavní stížností požádal o odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu z důvodu možné majetkové újmy, neboť zaplacené spotřebované výživné je nevratné. Stěžovatelova finanční situace mu neumožňuje dobrovolně výživné platit a případný výkon rozhodnutí by citelně zasáhl do jeho majetku. Aktuální neplacení výživného otcem je také údajně "matkou nezletilého i soudem využíváno v neprospěch stěžovatele ve věci i nadále probíhajícího řízení o péči nezletilého".

III.
Formální předpoklady projednání ústavní stížnosti

10. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán rozsudek krajského soudu, jehož výrok II. stěžovatel napadá ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo pravomocným rozhodnutím v něm vydaným nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

12. Ve věci stěžovatele má Ústavní soud za to, že napadený rozsudek krajského soudu ve svém výroku II. z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.

13. Stěžovatelem napadený výrok II. rozsudku krajského soudu, jímž mu bylo uloženo platit na jeho nezletilého syna měsíčně výživné v částce 700 Kč, vychází z relevantních ustanovení zákona (krajský soud poukázal na § 99 odst. 1 věta první, § 96 odst. 1, § 85 odst. 2 věta první a 3 věta první, § 98 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, dále jen "zákon o rodině", a na § 923 odst. 1, § 913 odst. 1 a 2 věta druhá, § 922 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen "občanský zákoník"), přičemž úvahy a závěry krajského soudu jej podporující jsou dostatečně rozvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku a nelze je označit za svévolné či excesivní, ať již z hlediska interpretace a aplikace citovaných ustanovení zákona, nebo z hlediska obsahu soudního spisu (provedeného dokazování).

14. Nelze se ztotožnit s námitkou stěžovatele, dle které krajský soud nepřihlédl k "lékařským zprávám" v soudním spise a opomenul tak stěžovatelovo zdravotní omezení. Naopak lze uvést, že krajský soud při posouzení schopností a možností stěžovatele k výkonu (různých) prací evidentně zohlednil podklady obsažené ve spise k této otázce, tedy konkrétně tvrzení stěžovatele o utrpění úrazu v roce 2007, a znalecký posudek MUDr. Vítězslava Lorence ze dne 21. 8. 2012 na čl. 176 spisu (vypracovaný pro účely občanskoprávního řízení o náhradu škody), dle kterého stěžovatel utrpěl v prosinci 2007 pracovní úraz pravé horní končetiny a může tak vykonávat jenom práce méně fyzicky náročné (znalcem jsou uvedeny jen demonstrativně: hlídač, vrátný, zahradník, listonoš). Dále krajský soud zohlednil zprávy úřadu práce o evidenci stěžovatele jako uchazeče o zaměstnání a výpověď samotného stěžovatele při jednání před krajským soudem, dle které mu nebyl uznán žádný stupeň invalidity a stěžovatelův zdravotní stav jej "v běžné osobní činnosti nijak neomezuje". Ze spisu se nepodávají žádné další "lékařské zprávy" o zdravotním stavu stěžovatele. Na čl. 155 spisu je toliko další znalecký posudek Doc. MUDr. Rudolfa Ditmara, CSc. ze dne 20. 6. 2012 (rovněž vyhotovený pro účely občanskoprávního řízení o náhradu škody), ze kterého vyplývá shodně pracovní omezení stěžovatele pro práce spojené s přetěžováním pravé horní končetiny a krční páteře (zvedání a nošení těžkých břemen či déletrvající práce spojené se zvedáním pravé horní končetiny nad horizontálu). Dle Ústavního soudu tedy není pravdou, že by krajský soud vycházel toliko z výpovědi stěžovatele o jeho schopnosti se o sebe v běžných záležitostech postarat. Stěžovatel sám pak v průběhu celého opatrovnického řízení a nyní v ústavní stížnosti nenamítá, že by práce uvedeného typu (tj. nezatěžující v určitém směru výrazně pravou horní končetinu) nemohl vykonávat. Krajský soud poukázal rovněž na to, že zdravotní omezení stěžovatele nevyžaduje aktuálně žádné speciální zdravotní ošetření či péči; ani v tomto směru není závěr krajského soudu v rozporu s obsahem spisu; intenzita poúrazového stavu či časová náročnost péče o horní končetinu stěžovatele se ze spisu nepodávají a stěžovatel nic takového v průběhu řízení před soudy ani v ústavní stížnosti netvrdil.

15. Ústavní soud nemohl přihlédnout k tvrzení stěžovatele o tom, že je od 16. 12. 2015 osobou zdravotně znevýhodněnou; tato skutečnost předestřená nově v řízení před Ústavním soudem nebyla totiž předmětem posouzení u krajského soudu (a s ohledem na časovou souslednost ani být nemohla).

16. Dále je třeba korigovat úvahy stěžovatele stran osoby oprávněné k výživnému. Stěžovatel se mylně domnívá, že výživné stanovené krajským soudem je ve prospěch vedlejší účastnice s tím, že pokud tato nebyla procesně aktivní a nepodala odvolání proti rozsudku okresního soudu, nelze jí (ani) přiznat výživné zpětně. Ústavní soud především uvádí, že oprávněným z výživného je v dané věci nezletilý syn stěžovatele; právě na jeho odůvodněné potřeby (výživa, ošacení, náklady mateřské školy, léky, rozumně vynaložené další potřeby pro tělesný a duševní vývoj nezletilého ad.) je stanovená částka určena. Již z tohoto pohledu je tedy argumentace stěžovatele o promeškání vedlejší účastnice možnosti podat odvolání nepřípadná; předmětem řízení nebyl spor mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí. Dále je třeba připomenout oprávnění soudu přiznat výživné na nezletilého i zpětně (nejdéle za tři roky před zahájením soudního řízení) dle § 98 odst. 1 zákona o rodině, resp. § 922 odst. 1 občanského zákoníku. Skutečnost, že proti výroku II. rozsudku okresního soudu ze dne 17. 10. 2014 nepodala vedlejší účastnice odvolání, neznamená možnost krajského soudu v odvolacím řízení (zahájeném podáním stěžovatele) rezignovat na hlavní předmět a účel opatrovnického řízení, kterým je úprava práv a povinností rodičů k nezletilému (péče, výživa, styk) v jeho nejlepším zájmu. Nebylo-li podáno nikým odvolání proti rozsudku okresního soudu ze dne 5. 2. 2013 (jímž došlo ke druhé soudní úpravě ve věci péče o nezletilého) a tento rozsudek nabyl právní moci dne 12. 3. 2013, mělo to právě ten následek, že soudy při aktuálním třetím rozhodování ve věci péče o nezletilého nemohly provést úpravu práv a povinností rodičů k nezletilému za dobu předcházející dni 12. 3. 2013. Není však vyloučeno, aby soudy při dalším (zde třetím) rozhodování ve věci péče o nezletilého provedly změnu úpravy výživného i zpětně, a to dokonce ode dne následujícího po dni nabytí právní moci předchozího rozhodnutí; rozhodující je totiž zjištění změny poměrů odůvodňující i změnu úpravy oproti předchozímu rozhodnutí ve věci; změna poměrů (přitom) není podmíněna uplynutím žádné doby (lhůty) od posledního rozhodnutí.

17. Pokud stěžovatel namítá, že vedlejší účastnice v řízení tvrdila změnu poměrů až od blíže nespecifikovaného data roku 2014, je třeba uvést, že soud není v řízení ve věcech péče o nezletilého vázán návrhem (tvrzením) účastníků. Naopak je zde zájem státu na ochraně nezletilých dětí, jenž se projevuje zejména tím, že řízení v těchto věcech může být zahájeno i bez návrhu (§ 81 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen "o. s. ř.", ve znění do 31. 12. 2013, obdobně pak § 13 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen "z. ř. s."), a dále tím, že pokud je návrh podán, není soud návrhem vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř., obdobně § 20 odst. 1 a § 26 z. ř. s.). Soudy tedy měly samy povinnost zjistit rozhodné skutečnosti a nebyly vázány jen tvrzením vedlejší účastnice. Nadto je třeba uvést, že vedlejší účastnice netvrdila změnu poměrů až od roku 2014; dle vyžádaného soudního spisu podala návrh na určení stěžovateli výživného pro nezletilého již 19. 11. 2013 (čl. 411 spisu) a tvrdila zde relevantní skutečnosti k poměrům, resp. ke změně poměrů (u ní i nezletilého) nastalé již před tímto datem.

18. Dle Ústavního soudu krajský soud rovněž dostatečně odůvodnil u nově (poprvé) stanoveného výživného 700 Kč měsíčně své závěry ke splnění zákonných kritérií pro takto provedenou změnu oproti předchozímu rozhodování soudů ve věci péče o nezletilého.

19. Krajský soud dostatečně vyhodnotil schopnosti, možnosti a majetkové poměry stěžovatele. Na rozdíl od okresního soudu se (však) věnoval i otázce potenciality příjmů stěžovatele; shodně s krajským soudem lze uvést, že dle zákona není rozhodná jen fakticita příjmů, nýbrž i hledisko možné úrovně příjmů s ohledem na schopnosti rodiče nezletilého. Krajský soud tedy vyhodnotil dlouhodobé vedení stěžovatele v evidenci uchazečů o zaměstnání (7 let), a to ve spojení s dalšími skutečnostmi vyplývajícími ze spisu (jen obecné konstatování stěžovatele o jeho vedení v evidenci úřadu práce, pobírání dávek od státu a nemožnosti najít pracovní uplatnění, vyjádření stěžovatele při jednání k jeho zdravotnímu stavu a k nepřiznání žádného stupně invalidity, obsah výše citovaných znaleckých posudků založených ve spise). V souladu s tím pak dospěl k závěru, že bylo v možnostech i schopnostech stěžovatele se pracovně začlenit, resp. je zjevně nevěrohodné, že by stěžovatel ani od doby druhého rozhodování okresního soudu ve věci péče o nezletilého do dne vydání rozsudku krajského soudu 19. 8. 2015 nebyl schopen nalézt jediné zaměstnání (byť méně honorované) a dosahovat tak určitého příjmu, z něhož by mohl hradit alespoň část výživného na nezletilého syna; je povinností stěžovatele vyvinout maximální úsilí k zajištění výživy nezletilého i za cenu určitého diskomfortu. Ústavní soud neshledal v těchto závěrech krajského soudu libovůli ani rozpor s obsahem spisu; na straně stěžovatele evidentně nejsou žádné mimořádné okolnosti bránící mu po tak dlouhou dobu v jakémkoliv pracovním začlenění. Stěžovateli tedy lze sice přisvědčit, že formálně u něj byly (z jeho tvrzení a ze sdělení úřadu práce) zjištěny v předchozím (druhém) i v aktuálním (třetím) řízení o výchově a výživě nezletilého obdobné příjmy (dávky) a výdaje; tyto však nejsou jediným kritériem pro rozhodování o povinnosti stěžovatele platit výživné na nezletilého.

20. Nelze přitakat stěžovateli v tom, že by v průběhu řízení nedostal prostor se ke své majetkové, finanční a (potenciálně) pracovní situaci vyjádřit a uplatnit návrhy důkazů či přímo své důkazy předložit. Jak vyplývá ze soudního spisu, stěžovatel byl v průběhu celého opatrovnického řízení velmi aktivní a opakovaně navrhoval provedení různých důkazů či předkládal důkazy vlastní (např. v podáních na čl. 553, 588, 613, 623, 671, 689, 699, 704, 739). Byl si zjevně vědom, co je předmětem řízení a jaké relevantní skutečnosti soudy pro rozhodnutí ve věci výchovy a výživy nezletilého zjišťují a prošetřují. Sám stěžovatel navrhoval i důkazy k ověření některých otázek k pracovnímu poměru vedlejší účastnice; ke svým údajným neúspěšným pokusům zajistit si pracovní uplatnění ničeho netvrdil a neprokazoval (tyto pokusy stěžovatel nově tvrdí až v ústavní stížnosti), ač k tomu měl dostatečný prostor jak v četných písemných podáních, tak při jednáních u okresního soudu (zejména dne 21. 3. 2014 - čl. 470 spisu) nebo u krajského soudu (čl. 1380 spisu), kdy byla problematika jeho zdravotního stavu a pracovního uplatnění dotčena. Nadto je otázkou, zda by vůbec předložení formálních potvrzení několika "potenciálních zaměstnavatelů" na věci něčeho změnilo; lze v souladu s krajským soudem vyjádřit silnou pochybnost nad argumentací stěžovatele o nemožnosti najít dlouhodobě jakékoliv pracovní uplatnění za situace, kdy tento není nijak mimořádně pracovně omezen, časově není ani omezen denní péčí o nezletilého (či jinou osobu) a současně bydlí v blízkosti větších měst (nejbližší velké město Opava, pro stěžovatele i rozumně dopravně dostupné s dojezdovou vzdáleností cca 35 minut, se nachází i v blízkosti - na trase bydliště nezletilého).

21. Nad rámec Ústavní soud uvádí, že z vyžádaného spisu i obsahu rozsudků soudů jsou zřejmé i další skutečnosti nasvědčující změně poměrů (na straně nezletilého a vedlejší účastnice) oproti předchozímu rozhodování okresního soudu dne 5. 2. 2013; i tyto by mohly být důvodem pro změnu předchozího rozhodnutí o výživném stěžovatele k nezletilému. Vedlejší účastnici oproti stavu, ze kterého vycházel rozsudek okresního soudu ze dne 5. 2. 2013, již nikdo další nepřispívá od roku 2013 na společnou domácnost, žije s nezletilým sama. Poměry se také změnily ve vztahu k pracovnímu uplatnění vedlejší účastnice, která byla rovněž, a to dvakrát v době od předchozího (druhého) rozhodování okresního soudu ve věci péče o nezletilého, vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání; i po tuto dobu zajišťovala výživu nezletilého sama bez jakéhokoliv přispění stěžovatele, přestože její podpora v nezaměstnanosti (6 -7 000 Kč) nedosahovala jejího dřívějšího pracovního výdělku (průměrně 10 000 Kč). K tomu lze uvést, co již zmínil krajský soud, a sice že vedlejší účastnice si vždy dle obsahu celého spisu snažila aktivně vyhledat práci, ač byla časově vytížena péčí o nezletilého (soudu své pracovní příležitosti a zařazení, i ty "neúspěšné", sdělovala); přes stěžovateli uložené výživné stále převážnou část výživného pro nezletilého zajišťuje fakticky vedlejší účastnice, přestože s ohledem na věk nezletilého by u ní bylo možno konstatovat i vyvažování výživného osobní péčí. Ústavní soud dále konstatuje, že stěžovatel opakovaně před soudy žádal o svěření nezletilého do své péče, v řízení však současně argumentoval, že s placením výživného nesouhlasí, neboť v době styku s nezletilým hradí jeho potřeby (stěžovateli byl při druhém rozhodování okresního soudu stanoven styk s nezletilým na 4 dny v každých běžných čtrnácti dnech roku); není tedy zřejmé, jak by stěžovatel hodlal každodenní výživné na nezletilého (strava, ošacení ad.) ve zbývajících dnech zajistit (nad rámec určitého výživného případně uloženého vedlejší účastnici) za situace, kdy tvrdí, že nemá vůbec žádné prostředky (ani 700 Kč měsíčně) na výživné nezletilého.

22. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, proto ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

23. Ústavní soud nerozhodoval samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného výroku II. rozsudku krajského soudu, a to s ohledem na posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 3696/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies