I. ÚS 1399/15

31. 03. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. V., zastoupeného Mgr. Janem Rambouskem, advokátem, se sídlem v Praze, Sokolovská 161/2170, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2015, č. j. 6 Tdo 1409/2014-90, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2014 č. j. 61 To 82/2014-3775 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. listopadu 2013 č. j. 41 T 81/2012-3516, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušení shora uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 11. 2013 č. j. 41 T 81/2012-3516 bylo rozhodnuto, že stěžovatel je vinen spácháním zločinu přijetí úplatku dle § 331 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku ve znění účinném do 30.11.2011 a přečinu zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k úhrnnému odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl stěžovateli dále uložen peněžitý trest zahrnující 80 denních sazeb po 500 Kč (tj. celkem 40 000 Kč). Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil soud pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců a v poslední řadě byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce zkušebního komisaře ve smyslu zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalovaní odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, v účinném znění, jednak v zákazu jakékoliv činnosti, ať již jako podnikatele, osoby samostatně výdělečně činné či zaměstnance v oboru provozování autoškoly na dobu 7 let.

2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2014 č. j. 61 To 82/2014-3775 bylo odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí zamítnuto a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015, č. j. 6 Tdo 1409/2014-90 bylo odmítnuto i jeho dovolání.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podle jeho názoru soudy dostatečně nezvážily důkazy, svědčící v jeho prospěch. Podstata trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, spočívala v tom, že obžalovaní R. Č., R. K., D. M. a D. Z. měli dne 14. 2. 2011 v prostorách autoškoly v P., při konání závěrečných zkoušek z odborné způsobilosti žáků autoškoly předat stěžovateli a M. P. (zkušebním komisařům) peníze za to, že zajistí Pavlu Kratzmannovi, Michaele Petráčkové, Tomášovi Grundzovi a dalším přesně nezjištěným žákům bezproblémové vykonání závěrečné zkoušky a získání řidičského oprávnění. Stěžovatel ale prý nikdy nehovořil o nějakém úplatku, a to ani šifrovaně; navíc úplatky nemohly být dopředu domluveny, neboť učitelé autoškol, ani zkušební komisaři nevěděli, kdo a kam půjde ten den na zkoušky. Průběh skutkového děje je podle stěžovatele zatížen důkazní nouzí, přičemž z variant, jak se mohl tento děj odvíjet, si nalézací soud vybral tu, jež naplňovala model předestřený obžalobou, a která je nejméně příznivá pro stěžovatele. Ten trvá na své nevině, a považuje za nutné poukázat na pravidlo in dubio pro reo, neboť výsledky důkazního řízení prý ukazují na to, že možností, jak se mohl tento děj vyvíjet je vícero a z provedeného dokazování podle stěžovatele nelze učinit spolehlivý závěr o tom, zda právě pro něj nejnepříznivější verze je zároveň verzí pravdivou.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku; jinými slovy, k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje v zásadě jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že skutečné pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces jako celek byl vskutku nespravedlivý. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele z hlediska jejich zákonnosti a není oprávněn přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly.

6. Takové pochybení však Ústavní soud v dané věci neshledal. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze polemikou stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně a srozumitelně odůvodněna a zřetelně z nich vyplývá, na základě jakých důkazů byl stěžovatel odsouzen. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického jednání jsou jen jeho pokračujícím sporem s obecnými soudy, které se s jím uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místa ani pro námitku, že ve vztahu ke stěžovateli měla být aplikována zásada in dubio pro reo.

7. V daném případě obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí. Uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a při posuzování viny a trestu. Důkazy, provedené v tomto trestním řízení, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele, kterou soudy správně dovodily z veškerých okolností konkrétního případu.

8. Lze rovněž poznamenat, že ústavní stížnost spoluobviněných M. P. a R. P., směřující proti týmž rozhodnutím obecných soudů Ústavní soud obdobně odmítl usneseními sp. zn. II. ÚS 1377/15 a sp. zn. III. ÚS 1379/15.

9. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2016

David Uhlíř v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 1399/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies