II. ÚS 1990/15 - Chybná interpretace obsahu dovolání Nejvyšším soudem vedoucí k jeho odmítnutí pro nepřípustnost

05. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Úvahy dovolacího soudu při hodnocení přípustnosti dovolání se musí pohybovat v rámci mezí stanovených občanským soudním řádem i obecných principů vztažených k právu na spravedlivý proces. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost proto musí vyplynout, z jakého důvodu obsaženého v ustanovení § 237 a § 238 občanského soudního řádu soud shledal, že je podané dovolání nepřípustné, a poté musí tento závěr také alespoň ve stručnosti (viz ustanovení § 243f odst. 3 občanského soudního řádu), byť s uvedením nosných důvodů, odůvodnit. Z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu přitom Ústavní soud zkoumá, (1.) zdali skutečně byl naplněn deklarovaný důvod nepřípustnosti podaného dovolání, neboť v opačném případě, tj. při chybné aplikaci dotčených ustanovení občanského soudního řádu, by bylo dovolateli upřeno právo na soudní ochranu a přístup k soudu a došlo by k odepření spravedlnosti - denegatio iustitiae dovolatele, a také, (2.) zda z usnesení vyplývá, z jakých konkrétních důvodů dovolací soud shledal dotčené dovolání za nepřípustné (v opačném případě by rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné).

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 19.04.2016 sp. zn. II. ÚS 1990/15)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) JUDr. Tomáše Hlaváčka, advokát se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, a 2) JUDr. Zdeňka Krampery, advokát se sídlem tamtéž, zastoupených Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti usnesení Nevyššího soudu ze dne 10. 4. 2015, č. j. 23 Cdo 4351/2014-252, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a Josefa Petýrka, zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem se sídlem Lublaňská 507/8, Praha 2, jako vedlejšího účastníka, takto:

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2015, č. j. 23 Cdo 4351/2014-252, bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Toto usnesení se proto ruší.


Odůvodnění:

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Stěžovatelé se nyní projednávanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, kterým Nejvyšší soud odmítl jimi podané dovolání pro nepřípustnost, neboť mají za to, že jím bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu zjistil Ústavní soud zejména následující skutečnosti.

3. Vedlejší účastník se žalobou domáhal na stěžovatelích zaplacení částky 864 000 Kč s příslušenstvím. Uvedená pohledávka, kterou vedlejší účastník získal jako postupník od postupitelky JUDr. Ivety Krůtové (dále jen "postupitelka"), vznikla tak, že stěžovatelé (žalovaní), kteří byli společníky sdružení pod názvem Rychetský, Hlaváček, Krampera & Partneři advokátní kancelář (nyní AK RHK, s. r. o.), uzavřeli s postupitelkou dohodu o vztazích s přidruženým advokátem (dále jen "dohoda"), podle které se postupitelka zavázala poskytovat právní služby podle pokynu a v rozsahu určeném společníky za měsíční odměnu dle čl. VIII ve fixní výši 120 000 Kč bez DPH, s DPH 144 000 Kč (tato odměna jí měla být vyplacena i za předpokladu, že ji žalovaní nebudou schopni plně vytížit požadavky na poskytování právních služeb). Vzhledem k tomu, že stěžovatelé postupitelce neuhradili faktury za měsíce březen - květen 2010, tak v květnu 2010 postupitelka dohodu vypověděla (stěžovatelé výpověď převzali dne 25. 5. 2010) podle čl. XI. 3 dohody s tříměsíční výpovědní lhůtou, takže požadovala odměnu za celkem šest měsíců (březen až srpen). Dne 21. 6. 2010 bylo postupitelce doručeno odstoupení od dohody ze strany stěžovatelů, přičemž až v tomto dokumentu stěžovatelé vyjádřili nespokojenost s prací postupitelky.

4. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 4. 2013, č. j. 25 Cm 2/2012-176, podané žalobě částečně vyhověl, a to co do odměny za měsíce březen, duben a květen 2010. Dospěl totiž k závěru, že postupitelka má právo na odměnu za práci nejméně do data doručení odstoupení od smlouvy ze strany stěžovatelů, tedy do 21. 6. 2010. Soud současně uvedl, že tento nárok není v rozporu s pravidly poctivého obchodního styku dle ustanovení § 265 obchodního zákoníku, neboť v té době postupitelka minimálně předávala podklady pro stěžovatele, kdy navíc bylo na nich samotných včas zjistit nyní postupitelce vytýkaná pochybení, reagovat na ně a ukončit dohodu dříve než v červnu 2010 (za měsíc březen 2010 nadto byla postupitelce platba přislíbena).

5. K odvolání stěžovatelů i vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2014, č. j. 3 Cmo 225/2013-223, rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud měl ve shodě s městským soudem za to, že postupitelce náležela odměna podle dohody i za měsíce březen, duben a květen 2010. Zdůraznil, že za měsíce duben a květen lze mít za to, že v této době postupitelka alespoň nějakou činnost pro stěžovatele vykonávala, a to až do okamžiku, kdy podala výpověď uzavřené dohody. Tím dala jednoznačně najevo, že ve smluvním vztahu se žalovanými nadále pokračovat nehodlá a bylo na nich, aby takto vzniklou situaci řešili, což však neudělali až do dne 14. 6. 2010, kdy od dotčené dohody odstoupili a rovněž tak dali najevo, že mají v úmyslu smluvní vztah ukončit. Se soudem I. stupně pak odvolací soud souhlasil i v tom, že za měsíce červen, červenec a srpen 2010 postupitelce odměna nenáležela, neboť v této době již prokazatelnou činnost pro stěžovatele nevykonávala a domáhala-li se takové odměny, jedná se o výkon práva, který nepožívá právní ochrany a je v rozporu s pravidly poctivého obchodního styku.

6. V následném dovolání stěžovatelé nejprve uvedli, že skutkový stav mají za dostatečně objasněný a prokázaný s tím, že za důvod dovolání považují nesprávné právní posouzení věci. Podstatu vadného právního názoru spatřovali v řešení hmotněprávní otázky, zda s přihlédnutím k ustanovení § 325 obchodního zákoníku vzniká nárok na odměnu, pokud ten, kdo má za tuto odměnu poskytovat službu, tuto službu neposkytuje či ji poskytuje nekvalitně tak, že příjemce více poškozuje, než mu prospívá. Konkrétně rozporovali, že soudy vyšly z toho, že absence průběžné kontroly smluvní strany a pozdní identifikace obtížné spolupráce a včasné neřešení problému spočívajícího v tom, že právní předchůdkyně žalobce neplnila své závazky, zakládá nárok strany neplnící své závazky na odměnu. Rovněž tak namítali, že soudy nijak nezohlednily, že se jedná o vztah mezi advokáty, na který se musí aplikovat odvětvové zvyklosti jako pramen práva.

7. Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl, když uvedl, že namítají-li dovolatelé, že odvolací soud posoudil otázku nároku žalobce (resp. předchůdkyně žalobce) na odměnu dle platně uzavřené dohody o vztazích s přidruženým advokátem v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pak tuto předkládanou otázku zakládají na předpokladu, že předchůdkyně žalobce v době do konce května roku 2010 své závazky (poskytovat právní služby) z předmětné dohody neplnila. Dovolatelé tak oproti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů předkládají vlastní, odlišnou verzi skutkového stavu věci a vyvozují z něj své vlastní právní závěry, ačkoliv ke skutkovým námitkám žalovaných nelze v dovolacím řízení přihlížet. Přípustnost dovolání pak dle Nejvyššího soudu nezaložila ani otázka odvětvových specifik advokacie a jejich dopadu na zvýšení vzájemné odpovědnosti jednotlivých smluvních aktérů dotčených vztahů, stejně jako otázka důrazu na ochranu důvěry v tomto odvětví, neboť na řešení těchto otázek napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno.

II. Argumentace stěžovatelů

8. Stěžovatelé především namítají, že dovolací soud zásadním a v podstatě zcela svévolným způsobem překročil hranice, které mu při jeho jinak velmi výsostném postavení zákonodárce benevolentně vymezil pro posouzení přípustnosti dovolání. Stěžovatelé v tomto ohledu především vytýkají, že účastník řízení odmítl jejich dovolání s poukazem na údajnou polemiku se skutkovým stavem, kterou ovšem ani náznakem nevedli. Odůvodnění dovolacího soudu je tak v absolutním rozporu s podkladem (spisem) a s návrhem, o kterém měl soud rozhodnout. Stěžovatelé zdůrazňují, že v situaci, kdy soud odmítá o věci rozhodnout pro nepřípustnost, je nezbytné, aby rozhodnutí bylo zvlášť přesvědčivé a nepochybně splňovalo zákonný důvod, pro který může nejvyšší soudní instance věc nesoudit věcně. Zde také připomínají, že i velmi specifické a výsostné postavení dovolacího soudu má své hranice a jeví se jako obtížně přijatelné, když důvod odmítnutí se zcela míjí s obsahem uplatněného opravného prostředku, a to způsobem, který je obtížné hodnotit konvenčním popisným jazykem práva.

III. Vyjádření účastníků řízení

9. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení a vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem.

10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného usnesení a uvedl, že svým rozhodnutím neporušil ústavní práva stěžovatelů. Proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

11. Vedlejší účastník ve svém vyjádření předně uvedl, že argumenty uváděné stěžovateli jsou liché a míjejí se s rozhodnutími soudů všech tří stupňů, když je naopak skutečností, že v rámci dovolání stěžovatelé uváděli skutková zjištění, která však rozhodnutím soudů neodpovídala. Všemi otázkami, které jsou otázkami skutkovými, se přitom soudy I. i II. stupně zabývaly a nedospěly k jednoznačnému závěru, jak to činí stěžovatelé, že právní předchůdkyně vedlejšího účastníka dohodu se stěžovateli řádně neplnila. Pokud tedy stěžovatelé (tehdy dovolatelé) namítali mylné právní posouzení vycházející z toho, že žádné práce v podstatě (řádně) vykonány nebyly, jedná se nepochybně o odlišné hodnocení skutkového stavu, které se v souladu se zákonem, jak správně konstatoval Nejvyšší soud, nachází mimo dovolací důvody. Nejedná se a ani se nemůže jednat o vybočení z rámce, o kterém měl soud rozhodnout, a v žádném případě se ze strany Nejvyššího soudu nemůže jednat o absolutní smyšlenku, jak dovozují stěžovatelé. Stěžovatelé své právní závěry v dovolání totiž vyvozují ze zcela odlišného skutkového stavu v rozporu s tím, jak byl komplexně posouzen soudy obou stupňů, což zákon nepřipouští. Nad rámec této argumentace pak vedlejší účastník dodal, že dle jeho názoru zde nejsou ani žádné ústavněprávní konotace, které by měly vést k tomu, aby Ústavní soud ve věci meritorně rozhodoval, neboť v daném případě nedošlo k porušení žádného ústavního principu.

IV. Replika stěžovatelů

12. V replice k vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatelé znovu zdůraznili, že právní argumentace, že nedostatečná kontrola (která byla skutkově částečně zjištěna) není podle platného práva důvodem ke vzniku odměny za práci, která není odvedena, je polemikou ryze právní. Stěžovatelé zde totiž polemizují s tím, že soudy vyhýbání se práci ze strany postupitelky právně podřadily pod ustanovení smlouvy, která skýtala nárok na odměnu i pro případ, že nebude vytížená. K názoru vedlejšího účastníka, že původní věcný spor s odhlédnutím od otázky vypořádání Nejvyšším soudem nemá ústavněprávní materii, pak stěžovatelé dodali, že ji v této stížnosti ani ve vztahu k původnímu sporu netvrdili, mají ovšem za to, že i takové spory musí být vypořádány dovolacím soudem ústavně konformním způsobem, což se však nestalo.

V. Splnění podmínek řízení

13. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje ostatní podmínky řízení vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

VI. Vlastní hodnocení Ústavního soudu

14. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisu a vyjádření účastníka řízení i vedlejšího účastníka (včetně přihlédnutí k replice stěžovatelů) Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

15. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Interpretace zákonných a podzákonných právních norem, která nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody.

16. Stěžovatelé se v ústavní stížnosti dovolávají práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že toto právo je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že, jak již bylo řečeno, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti a není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by rozhodující orgány vykročily na úkor stěžovatelů z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu lze přitom vyvodit několik modelových případů toho, kdy takto Ústavní soud při interpretaci a aplikaci podústavního práva shledá porušení ústavně garantovaných základních práv a svobod.

17. V řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze ve výjimečných případech. Jedním z nich je situace, kdy dojde ke svévolné aplikaci podústavního práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem. V dosavadní judikatuře ve věcech ústavních stížností [viz nález sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375)] Ústavní soud interpretoval pojem svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy.

18. Právě svévolné aplikace normy podústavního práva (konkrétně ustanovení § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, ve spojení s ustanovením § 237 až § 239 citovaného zákona) se dovolávají v nyní posuzované věci též stěžovatelé, kteří namítají způsob, jakým bylo vyřízeno jimi podané dovolání ze strany Nejvyššího soudu.

19. S ohledem na konkrétní okolnosti nyní řešené kauzy musí Ústavní soud nejprve připomenout, že z ústavního pořádku České republiky ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ze dne 17. 1. 1970 ve věci Delcourt proti Belgii, stížnost č. 2689/65) nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku. Pokud by tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec, i taková úprava by zřejmě z pohledu ústavněprávního obstála. Na druhé straně však nutně platí, že jsou-li mimořádné opravné prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, tzn. především práva na spravedlivý proces [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)].

20. Ústavní soud takto ve své judikatuře [za všechny příklady srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] ve vztahu k rozhodnutí o dovolání Nejvyšším soudem opakovaně vyslovil názor, že je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů (tedy i soudu dovolacího) nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, nýbrž aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu ke zmíněnému účelu odpovídalo kritériím daným ustanovením § 157 odst. 2 in fine, odst. 3 občanského soudního řádu, neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem, odůvodněná rozhodnutí, naplňují - jako neoddělitelná součást "stanoveného postupu" - ústavní kritéria plynoucí z Listiny (čl. 38 odst. 1). Stejně tak musí Ústavní soud připomenout svoji předchozí judikaturu [srov. především nález sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355)], že dovolací soud si musí být při výkladu a aplikaci podmínek připuštění dovolání vědom toho, že účastník řízení jím vždy sleduje ochranu svých subjektivních práv bez ohledu na to, jaký jiný účel řízení o mimořádném opravném prostředku sleduje.

21. Zároveň Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval [např. nález sp. zn. IV. ÚS 690/01 ze dne 27. 3. 2003 (N 45/29 SbNU 417) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2070/07 ze dne 13. 12. 2007 (N 223/47 SbNU 935)], že ke znakům právního státu a mezi jeho základní principy neoddělitelně patří zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Tato předvídatelnost je vyjádřením postulátu, podle kterého se lze v demokratickém právním státě spolehnout na to, že ve své důvěře v platné právo nebude nikdo zklamán. Pouze takto předvídatelné chování naplňuje v praxi fungování materiálně chápaného demokratického právního státu a vylučuje prostor pro případnou svévoli. Proto postup soudu při poskytování soudní ochrany a také jeho následné rozhodnutí ve věci jako výsledek soudního řízení nesmí být pro účastníky překvapivé, pokud mají legitimní důvod očekávat určitý postup [viz nález sp. zn. I. ÚS 1312/11 ze dne 13. 3. 2013 (N 40/68 SbNU 413)]. Zásady právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodnutí naopak opravňují účastníka řízení předpokládat, že soud zná právo a že bude výkladově jednoznačná ustanovení obecně závazných předpisů vykládat v souladu s jejich jednoznačností.

22. Zde uvedené se plně dotýká též rozhodování Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání, neboť nelze zpochybňovat, že úvahy dovolacího soudu při hodnocení přípustnosti dovolání (z hlediska faktického tedy při selekci případů, jimiž se bude Nejvyšší soud meritorně zabývat) se musí pohybovat v rámci mezí stanovených občanským soudním řádem, tak i obecných principů vztažených k právu na spravedlivý proces (viz především povinnost dovolacího soudu, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly, a aby jeho rozhodnutí nebylo z hlediska těchto vyřčených důvodů nepatřičně překvapivé). Obecně přitom platí, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost musí vyplynout, z jakého důvodu obsaženého v ustanovení § 237 a § 238 občanského soudního řádu dovolací soud shledal, že je podané dovolání nepřípustné, a poté musí tento závěr rozhodující senát také alespoň ve stručnosti (viz ustanovení § 243f odst. 3 občanského soudního řádu), byť s uvedením nosných důvodů, odůvodnit. Z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu přitom Ústavní soud zkoumá, zdali skutečně byl naplněn deklarovaný důvod nepřípustnosti podaného dovolání (v opačném případě, tj. při chybné aplikaci dotčených ustanovení občanského soudního řádu, by bylo dovolateli upřeno právo na soudní ochranu a přístup k soudu a došlo by k odepření spravedlnosti - denegatio iustitiae dovolatele) a také, zda z usnesení vyplývá, z jakých konkrétních důvodů dovolací soud shledal dotčené dovolání za nepřípustné (v opačném případě by jeho rozhodnutí bylo fakticky nepřezkoumatelné).

23. Z hlediska nyní posuzovaného případu Ústavní soud předně konstatuje, že Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení jednoznačně uvedl důvod odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, který shledal ve faktické polemice dovolatelů pouze se skutkovým stavem projednávané věci. Za této situace se tedy rozhodující senát soustředil na otázku, zdali skutečně v podaném dovolání stěžovatelé vznášeli pouze námitky skutkového charakteru, a bylo tudíž na místě dovolání pro nepřípustnost odmítnout. Dospěl však k závěru, že tak tomu nebylo.

24. Z předmětného dovolání se totiž podává, že argumentace stěžovatelů směřovala především k řešení právních a nikoliv skutkových otázek. Jakkoli Ústavní soud nepopírá, že vznášené námitky se úzce dotýkaly i skutkového stavu věci, z hlediska posouzení přípustnosti dovolání je klíčové, že takto se dovolatelé zaměřili především na interpretaci (a aplikaci) ustanovení § 325 (eventuálně § 326) obchodního zákoníku, respektive naplnění podmínek v této normě stanovených ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu. Z citovaných ustanovení přitom vyplývá, že tato již ze své podstaty mají velmi úzký vztah ke skutkovým otázkám, neboť právě okolnosti konkrétního sporu určí, zdali se jich jedna či druhá strana závazkového vztahu mohla účinně dovolávat. V těchto případech je přitom povinností dovolacího soudu pečlivě zkoumat, zda vznášené námitky skutečně představují pouhou polemiku se zjištěným skutkovým stavem, anebo zda míří spíše již do právního hodnocení věci ve smyslu výkladu dotčených právních norem s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním.

25. Z obsahu dovolání stěžovatelů přitom lze jednoznačně dovodit, že nastala v pořadí druhá zmíněná varianta. Ústavní soud především nepřehlédl, že sami stěžovatelé (dovolatelé) byli s nemožností polemizovat se skutkovým stavem věci při využití tohoto mimořádného opravného prostředku srozuměni, neboť v dovolání opakovaně uvedli, že nesouhlasí pouze s právním hodnocením věci, když zároveň zdůraznili, že skutkový stav mají za dostatečně objasněný a prokázaný (viz s. 4, 5 či 9 podaného dovolání). Ústavní soud samozřejmě nezpochybňuje, že uvedené pasáže ještě nemusí automaticky svědčit o faktickém obsahu dovolací argumentace. V nyní posuzovaném případě však z dovolání plyne, že stěžovatelé skutečně rozporovali pouze právní posouzení dotčených otázek hmotného práva. Chybné posouzení podstaty dovolání ze strany Nejvyššího soudu se nejvíce projevilo ve stěžejní části odůvodnění napadeného usnesení, v němž Nejvyšší soud tvrdil, že v dovolání stěžovatelé svoji argumentaci založili na předpokladu, že postupitelka v době do konce května 2010 své závazky (poskytovat právní služby) z předmětné dohody neplnila, čímž měli předkládat vlastní, odlišnou verzi skutkového stavu. K tomu však musí Ústavní soud uvést na pravou míru, že již soud I. stupně v citovaném rozhodnutí uvedl, že postupitelka v předmětném období právní služby pro žalované (krom jednotlivých úkonů a spolupráce s advokátními koncipientkami) skutečně neposkytovala, když důvod, proč jí byl přiznán nárok na odměnu, městský soud dovozoval především z pasivity stěžovatelů (viz s. 11-12 tohoto rozsudku). Jinými slovy vyjádřeno, stěžovatelé se v podaném dovolání se skutkovými závěry obecných soudů nikterak nerozcházeli, nýbrž pouze jimi zjištěnou skutkovou situaci požadovali interpretovat právně odlišným způsobem.

26. Nejvyšší soud tedy pochybil při výkladu podaného dovolání, které striktně hodnotil jako pouhou polemiku se skutkovým stavem věci, ačkoliv stěžovatelé činili sporným především právní hodnocení daného případu. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, respektive jeho odůvodnění, se tudíž míjí s argumentací obsaženou v předmětném dovolání, v důsledku čehož došlo k porušení shora uvedeného principu zákazu denegatio iustitiae a taktéž předvídatelnosti soudního rozhodování.

VII. Závěr

27. Ústavní soud tedy uzavírá, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím porušil právo stěžovatelů na spravedlivý proces, neboť chybně interpretoval obsah napadeného dovolání, v jehož důsledku jej odmítl pro nepřípustnost z důvodu polemiky se skutkovým stavem věci. Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil.

28. Úkolem Nejvyššího soudu bude posoudit daný případ znovu, přičemž je vázán právním názorem Ústavního soudu v tom směru, že musí opětovně posoudit stěžovateli podané dovolání a náležitě se vypořádat s jejich právní argumentací (aniž by samozřejmě Ústavní soud jakkoliv předjímal rozhodování Nejvyššího soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 5. dubna 2016

Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 1990/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies