III. ÚS 2052/15

05. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky CF FLOP s. r. o., sídlem Nejedlého 383/11, Brno, Lesná, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, sídlem Masná 8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2015 č. j. 23 Cdo 4965/2014-1317, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. ledna 2014 č. j. 44 Co 311/2008-1207 a ze dne 5. února 2014 č. j. 44 Co 311/2008-1217, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Jindřišky Kašpárkové, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem, sídlem Havlíčkova 13, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka napadla ústavní stížností podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), shora označená soudní rozhodnutí, a to z důvodu porušení jejího ústavního práva podle čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 1. 2008 č. j. 11 C 619/93-578 bylo v řízení o stěžovatelčině žalobě na zaplacení částky 983 544,70 Kč s příslušenstvím a vzájemném návrhu vedlejší účastnice jako žalované na zaplacení 51 318,60 Kč s příslušenstvím rozhodnuto, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce částku 384 047 Kč s příslušenstvím (výrok I), že se žaloba stěžovatelky v částce 599 497,70 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok II), že se zamítá vzájemný návrh vedlejší účastnice (výrok III), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV) a že stěžovatelka i vedlejší účastnice jsou povinny zaplatit České republice na účet okresního soudu náklady řízení každá 4 301,50 Kč (výrok V a VI). Uvedené částky představují pohledávky vzniklé na základě smlouvy o dílo nebo v souvislosti s ní, uzavřené mezi vedlejší účastnicí (jako objednatel) a společností AURELIA s. r. o. (jako zhotovitel), která tyto své pohledávky postoupila stěžovatelce.

3. Napadeným rozsudkem č. j. 44 Co 311/2008-1207 Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ve výroku II změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce částku 388 859,20 Kč s příslušenstvím [výrok I a)], co do částky 210 638,50 Kč s příslušenstvím jej potvrdil [výrok I b)], a dále uložil vedlejší účastnici nahradit stěžovatelce náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 251 712 Kč (výrok II) a zaplatit České republice na účet okresního soudu náklady řízení ve výši 2 043,30 Kč a stěžovatelky ve výši 559,70 Kč (výrok III) a na účet krajského soudu ve výši 64 571,70 Kč a stěžovatelky ve výši 17 685,30 Kč (výrok IV). Napadeným rozsudkem č. j. 44 Co 311/2008-1217 krajský soud doplnil výrok I a) svého předchozího rozsudku o chybějící část příslušenství.

4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl s tím, že v něm buď nevymezila žádnou právní otázku, která by splňovala předpoklady pro přípustnost dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř.), anebo nevymezila přípustnost dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., případně uvedla jiný než zákonem stanovený dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a současně jí uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 15 924 Kč.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že rozsudek krajského soudu je v rozporu s obsahem ustanovení § 37 odst. 1 a § 44 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve spojení s § 266 odst. 1 a § 536 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku. Podle příslušné právní úpravy spočívá prodlení zhotovitele se zhotovením a předáním díla v tom, že zhotovitel měl mít určité dílo provedeno a předáno k určitému datu (§ 536 obchodního zákoníku), přičemž "fakticky výsledek jeho činnosti k rozhodnému datu uplynutí lhůty ke zhotovení a předání díla není ve vztahu k obsahu tohoto určitého smluvního závazku úplný". Soudy podle stěžovatelky zcela opomněly právní otázku spočívající ve vzájemné vazbě mezi ujednáním o určitém předmětu a teprve na něj navazující lhůtě ke zhotovení a předání díla, dále nezjistily přesný závazek a nezjistily obsah a okamžik uzavření dohody o lhůtě (a to teprve v návaznosti na uzavření dohody o tomto určitém závazku).

6. Na vysvětlení stěžovatelka uvedla, že soudy zjistily celou řadu částí projektové dokumentace s vymezením částí díla, které "dosud vymezeny nebyly, jako části vzniklé a předložené jak stavebnímu úřadu, tak zhotoviteli, až počínaje měsícem 1/1993", a že pokud nejsou počítány změny samotných zděných částí, na které zhotovitel ve snaze vyhovět zákazníkovi přistoupil, tyto další části projektové dokumentace obsahově vymezují prakticky všechno, co lze pojmově nazvat hrubou stavbou. Upozornila, že svědek Procházka potvrdil (a protistrana to ani nepopřela), že zhotovitel hrubou stavbu dokončil v měsíci 12/1992. V průběhu řízení nebylo prokázáno, že by vedle hrubé stavby existoval relevantní projekt "ve smyslu odkazu podle čl. I listiny z 25. 9. 1992", který by již k tomuto datu zahrnoval nějaké další části stavby, které měly být dokončeny do 10. 4. 1993. To, co bylo "naprojektováno a Procházka jako úkol zhotovitele přijal až počínaje měsícem 1/1993", nemohlo být vázáno bez další dohody na termín splnění do 10. 4. 1993. V řízení nikdo netvrdil, a nebylo tudíž prokázáno, že by zhotovitel od ledna 1993 přejímal další části projektové dokumentace s vymezením dalšího předmětu své činnosti a u každého tohoto převzetí objednateli slíbil, že vše dokončí do 10. 4. 1993. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na výpověď Ing. Pavla Procházky, kterou ani soudy prý neprohlásily za nepravdivou, a to že projekt Ing. Dostálové ve smyslu čl. I smlouvy nikdy neviděl, ale namísto toho mu Ing. Kašpárek nosil počínaje měsícem 10/1993 své výkresy, podle kterých do 12/1993 dokončil hrubou stavbu a poté na základě dalších projektových listin předávaných mu postupně od měsíce 1/1993 prováděl zhotovitel další části stavby, dokonce si tento svědek stěžoval na přetrvávající a opakované požadavky na provádění změn toho, co již jako smluvní závazek bylo zhotoviteli známo, a to v podstatě až do letních měsíců roku 1993.

7. Dále stěžovatelka argumentuje, že požadavek určitosti právních úkonů ve smyslu výše uvedených ustanovení zapadá do souvislostí a obsahu listiny podepsané dne 14. 5. 1993, s tím, že pokud by byl předmět určitým způsobem dohodnut, nebyl by důvod na něm ještě uvedeného dne cokoliv mezi smluvními stranami upřesňovat. Objednatel by mohl porovnávat "nasmlouvaný" předmět s faktickým výsledkem, a to již od 11. 4. 1993, vše ostatní by bylo zbytečné. Obsah uvedené listiny tedy dokazuje, že se ještě k tomuto datu smluvní strany dohadovaly, co přesně spadá do závazků zhotovitele postavit, resp. co vzhledem k technické povaze stavby by bylo z odborného hlediska třeba postavit, což má být dle stěžovatelky přesným vyjádřením problémů, které vznikly z toho, že žádný projekt ve smyslu čl. I listiny z 25. 9. 1992 od samého počátku podkladem pro činnost zhotovitele nebyl. Soudy se však s "faktem tohoto ustanovení listiny ze 14. 5. 1993", přes její výslovnou námitku a "s ní korespondující výpověď Ing. Pavla Procházky přezkoumatelným způsobem nevypořádaly".

8. Po právní stránce má stěžovatelka věc za jednoduchou - při standardním postupu měl objednatel v bezprostřední návaznosti na podpis listiny z 25. 9. 1992 zhotoviteli předat jedno kompletní paré projektové dokumentace v té podobě, jak se další originální paré nacházelo ve správním spise, individuálně a nezaměnitelně ověřené stavebním úřadem jako podklad pro vydání stavebního povolení, přičemž mělo jít o projektovou dokumentaci s prohlášením o vypracování autorizovaného zpracovatele. Současně upozornila, že listina ze dne 14. 5. 1993 neobsahuje nic, z čeho by vyplývalo, že zhotovitel uznal existenci nějakého svého prodlení se zhotovením a předáním díla v období po 10. 4. 1993, jde jen o další pokus dohodnout předmět díla a teprve na tuto dohodu navazuje lhůta plnění do 5. 7. 1993.

III.
Procesní podmínky řízení

9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

11. Úvodem nutno poznamenat, že se stěžovatelka sice domáhá zrušení napadených soudních rozhodnutí jako celku, z obsahu ústavní stížnosti lze však vyvodit, že stěžovatelka brojí jen proti rozhodnutí, kterým byla zamítnuta její žaloba na zaplacení částky 210 638,50 Kč s příslušenstvím. Možno v této souvislosti zmínit, že v podání doručeném dne 10. 7. 2015, které nebylo učiněno právní zástupkyní, stěžovatelka sice uvedla, že napadla soudní rozhodnutí nejen pro výše uvedenou částku, ale také "co do zamítnutí příslušenství z této částky, aby [jí] z částky 384 047 Kč byly přiznány úroky z prodlení až do výše 19 % ročně až do 23. 11. 2009", ovšem ústavní stížnost ve vztahu k těmto dalším bodům postrádá jakoukoliv argumentaci, navíc k takovému podání nelze vůbec přihlížet, neboť na Ústavní soud se lze obracet výlučně prostřednictvím advokáta. Uvedená suma 210 638,50 Kč s příslušenstvím měla, jak plyne z napadeného rozsudku krajského soudu č. j. 44 Co 311/2008-1207 (viz str. 6), představovat pohledávku vedlejší účastnice vůči zhotoviteli z titulu smluvní pokuty, upravené v čl. VIII smlouvy o dílo ze dne 25. 9. 1992, kterou vedlejší účastnice v daném soudním řízení uplatnila v rámci své procesní obrany proti peněžnímu nároku stěžovatelky; tato smluvní pokuta měla činit 0,1 % sjednané ceny za každý den prodlení, a to ode dne následujícího, kdy mělo být dílo zhotovitele vedlejší účastnici předáno (tj. od 11. 4. 1993), do dne, kdy vedlejší účastnice od smlouvy o dílo odstoupila (tj. do 5. 7. 1993).

12. Chápe-li Ústavní soud obsah (složitě formulované, a tudíž obtížně srozumitelné) ústavní stížnosti, stěžovatelka argumentuje tím, že předmět plnění nebyl smluvními stranami sjednán dostatečně určitě, neboť ten se v průběhu zhotovování díla měnil, a tudíž nemohla být určitě sjednána ani lhůta, do kdy mělo být dílo dokončeno, přičemž termín plnění 10. 4. 1993 nelze považovat za platně sjednaný. V této souvislosti stěžovatelka argumentovala výpovědí svědka Ing. P. Procházky a obsahem listiny ze dne 14. 5. 1993, z nichž má tato skutečnost vyplynout, přičemž namítla, že se obecné soudy "s faktem tohoto ustanovení listiny ze dne 14. 5. 1993", přes její výslovnou námitku "a s ní korespondující výpověď Ing. Pavla Procházky přezkoumatelným způsobem nevypořádaly".

13. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Tyto požadavky projednávaná ústavní stížnost nesplňuje. Z jejího obsahu není možné vyvodit existenci "kvalifikovaných vad", aby tak bylo patrno, že předmětem ústavní stížnosti není pouhá polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Stejně tak z ústavní stížnosti není zřejmá alespoň nějaká souvislost mezi pochybeními, jichž se tyto orgány veřejné moci měly dopustit, a ústavně zaručenými základními právy či svobodami, jejichž porušení bylo namítáno.

14. Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je zejména nesouhlas stěžovatelky se skutkovými a právními závěry, k nimž soudy při posuzování důvodnosti žaloby stěžovatele dospěly. Stěžovatelka se pak svým návrhem fakticky domáhá toho, aby Ústavní soud podrobil ústavní stížností napadená rozhodnutí přezkumu z hlediska jejich věcné správnosti. Jak však již bylo výše uvedeno, tato pravomoc Ústavnímu soudu nepřísluší. Konkrétně se sluší připomenout, že vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že ústavní stížnost je postavena na tvrzení, že obecné soudy měly chybně interpretovat a aplikovat ustanovení § 37 odst. 1 a § 44 odst. 1 občanského zákoníku či § 536 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku (z hlediska určitosti předmětu plnění a potažmo i lhůty k tomuto plnění) a že nesprávně zhodnotily provedené důkazy, konkrétně výpověď svědka Ing. P. Procházky či listinu ze dne 14. 5. 1993. Takovou ústavní stížnost nelze než - bez dalšího - označit za zjevně neopodstatněný návrh.

15. Výjimku v rámci jinak nikoli relevantní ústavní argumentace představuje pouze stěžovatelčina námitka, že se obecné soudy nezabývaly jejím tvrzením opírajícím se o listinu ze dne 14. 5. 1993. Tuto námitku lze označit z hlediska řízení o ústavní stížnosti za relevantní - mezi povinnosti obecných soudů, jež plynou z principů spravedlivého procesu, totiž patří také povinnost vypořádat se adekvátním způsobem s námitkami účastníků řízení. Současně ji však Ústavní soud musí odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, neboť stěžovatelčino tvrzení evidentně neodpovídá skutečnosti. Jak patrno zejména z (později zrušeného) rozsudku krajského soudu
ze dne 14. 12. 2005 č. j. 28 Co 76/2004-403a (č. l. 6 a násl.), příp. také ze (zrušeného) rozsudku okresního soudu ze dne 21. 10. 2003 č. j. 11 C 619/93-288 (č. l. 5 druhá strana) a ze dne 29. 1. 2008 č. j. 11 C 619/93-578 (str. 6), jakož i z (kasačního) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012 č. j. 22 Cdo 3575/2011-945 (str. 12-13), obecné soudy se danou listinou, vedle dalších důkazů, včetně svědecké výpovědi Ing. P. Procházky, a to v souvislosti s otázkou existence prodlení na straně zhotovitele, podrobně zabývaly, pouze tento důkaz, resp. tyto důkazy zhodnotily s jiným výsledkem, než by odpovídalo názoru stěžovatelky. Tato okolnost však nezakládá důvodnost ústavní stížnosti, kdy se obecné soudy s argumentací stěžovatelky dostatečně vypořádaly.

16. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 2052/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies