III. ÚS 861/16

05. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), ve věci ústavní stížnosti stěžovatele hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2, Praha, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, sídlem Na Slupi 15, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2015 č. j. 28 Cdo 2924/2015-160, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2014 č. j. 14 Co 149/2014-118, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. října 2013 č. j. 64 C 242/2011-77, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, a PhDr. Věry Bartoškové, jako vedlejší účastnice, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, kdy v daném řízení bylo částečně vyhověno žalobě žalobkyně PhDr. Věry Bartoškové proti němu jako žalovanému co do částky 64 556,25 Kč s příslušenstvím a ve zbytku byla žaloba, formulovaná na částku 100.278,75 Kč s příslušenstvím, zamítnuta. Předmětem žaloby bylo bezdůvodné obohacení v podobě užívání pozemků ve vlastnictví žalobkyně.

2. Stěžovatel namítá, že dané pozemky jsou v obecném užívání, jenž je zásadně bezplatné, a o vztah bezdůvodného obohacení nejde. Pokud z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3624/13 vyplývá opak, tento se dle názoru stěžovatele zcela vymyká aktuální judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu. Mělo by být naopak vycházeno ze závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14, dle kterých ohledně právního postavení vlastníků pozemků, které jim byly vydány podle zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (eventuálně i na základě jiného restitučního titulu), a které nelze užívat pro překážku užívání působící ve prospěch veřejného statku, nelze dovodit, že právnímu subjektu, jemuž vlastnictví či správa veřejného statku svědčí (město, obec), vznikne povinnost realizovat ve prospěch vlastníka pozemku platby z titulu bezdůvodného obohacení, nedojde-li mezi těmito subjekty k dohodě o jiném řešení existujícího právního stavu.

3. Za druhé pak stěžovatel tvrdí, že i v případě existence určitého bezdůvodného obohacení by žaloba neměla být přinejmenším zčásti podána proti němu, ale proti příslušné Městské části Praha 13. Obecné soudy totiž nesprávně zjistily skutkový stav ve věci v případě pozemků parc. č. X1 až X3, kdy na těchto pozemcích není silniční vegetace, jak uzavřely, nýbrž parková zeleň udržovaná uvedenou městskou částí.

4. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy České republiky). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Naopak, je nucen konstatovat, že stěžovatelovy právní úvahy jsou v příkrém rozporu s relevantní judikaturou.

7. Připomenout je na místě nález ze dne 27. 9. 2012 sp. zn. III. ÚS 3735/11 (N 163/66 SbNU 425), ve kterém Ústavní soud vyslovil, že "omezení vlastnického práva musí být jednotlivci kompenzováno tím subjektem, v jehož prospěch k omezení dochází, tj. společností (...) lze nalézt - v daném případě navíc podstatně přesvědčivější - argumenty, které hovoří ve prospěch pasivní legitimace právě obce (...) veřejná prostranství jsou užívána především občany té obce, ve které se nacházejí, a jejich užívání občany jiných obcí (typicky turisty nebo rodinnými příslušníky a přáteli občanů dané obce) je zpravidla spíše příležitostné a pro obec, v níž se veřejné prostranství nachází (resp. pro občany této obce), obvykle i prospěšné. Obec, v níž se veřejné prostranství nachází (a tedy nikoliv Česká republika), je oprávněna vybírat poplatky za (zvláštní) užívání veřejného prostranství [srov. § 1 písm. c) a § 4 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích], a má tedy z existence veřejných prostranství i přímý ekonomický (fiskální) přínos". Shodně se Ústavní soud vyslovil i ve svém nálezu ze dne 1. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2127/12 (N 25/68 SbNU 295).

8. Obdobně je třeba upozornit i na nález ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 1607/11 (N 89/65 SbNU 203), ve kterém Ústavní soud shledal, že "soud (...) v podstatě zaujal právní názor, že vlastníku pozemku - který je veřejným prostranstvím - k němuž jsou zákonem omezena práva vlastníka (povinnost vlastníka strpět užívání jeho pozemku obcí prostřednictvím jejích občanů), náhrada (z titulu bezdůvodného obohacení) za omezení tím vzniklá nenáleží. Leč, konstantní soudní judikatura zastává názor opačný".

9. Na uvedené tři nálezy dále navazují odmítavá rozhodnutí Ústavního soudu o ústavních stížnostech obcí - viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2728/13. Shodné závěry pak zastává i početná a již ustálená judikatura Nejvyššího soudu (srovnej např. usnesení sp. zn. 32 Odo 872/2003, 33 Odo 1253/2005, 28 Cdo 3382/2010).

10. Uvedenou judikaturu Ústavní soud aplikoval i ve svém vyhovujícím nálezu ze dne 19. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3624/13, přičemž její obsah shrnul následujícím způsobem: "pokud dochází k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, přísluší jeho vlastníku náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Veřejným prostranstvím se přitom v právní teorii rozumí prostranství, které je předmětem veřejného užívání, totiž užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů; respektive dle zákonné definice v § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, jsou veřejným prostranstvím všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru."

11. Jak je z uvedeného zřejmé, nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3624/13 navazuje na judikaturu Ústavního soudu dřívější a je zároveň souladný s judikaturou soudu Nejvyššího. Z tohoto důvodu nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele o vybočení z relevantní judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Naopak, pokud závěry obecných soudů tomuto nálezu Ústavního soudu odpovídají, jak naznačuje sám stěžovatel, svědčí to o jejich správnosti, a tedy i o neporušení jeho ústavně zaručených práv.

12. Na těchto konstatováních nemůže ničeho změnit ani obsah nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14, byť nutno připustit, že některé právní úvahy obsažené v jeho odůvodnění, na které stěžovatel odkazuje, se mohou jevit být s výše citovanou judikaturou v rozporu. Za prvé platí, že tyto úvahy nejsou součástí tzv. nosných důvodů jeho odůvodnění. Sám uvedený nález je totiž označil za pouhé obiter dictum, přičemž po skutkové stránce vycházel ze zcela odlišných okolností. Stručně shrnuto, ve věci I. ÚS 581/14 šlo o to, zda pozemek sloužící jako veřejné prostranství vůbec má či nemá být v restituci vydán. Ústavní soud dospěl k závěru, že nikoliv, s tím, že daná plocha nyní porostlá veřejnou zelení je užívána výhradně pro veřejné účely a není možné nalézt jakoukoli rozumnou proporci mezi restitučním účelem a veřejným zájmem; u takovéhoto pozemku s výhradně veřejně prospěšnou funkcí dle Ústavního soudu pro osobu oprávněnou v restituci vznikl právní stav obdobný tomu, při němž existuje překážka vydání. Naopak u jiných výše zmiňovaných judikátů šlo o nemovitosti, které již byly na každý pád restituentovi vydány, šlo o náhradu za jejich užívání, což je zjevně otázka zcela odlišná. A za druhé, i kdyby uvedené právní závěry byly součástí tzv. nosných důvodů citovaného nálezu, nemohla by být tímto nálezem předchozí jednoznačná judikatura v podobě nálezů sp. zn. III. ÚS 3735/11, IV. ÚS 2127/12 a I. ÚS 1607/11 změněna. K tomu by mohlo dle § 11 odst. 2 písm. i) a § 23 zákona o Ústavním soudu dojít jedině stanoviskem pléna Ústavního soudu. Jak si správně všímá i Nejvyšší soud ve svém nedávném rozsudku 28 Cdo 332/2015, pouhým obiter dictim v nálezu I. ÚS 581/14 nemohla být dosavadní ustálená judikatura Nejvyššího soudu a nosné důvody několika nálezů Ústavního soudu překonány (obdobně usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2314/15).

13. Ke stěžovatelově druhé námitce, že obecné soudy kvůli vadným skutkovým zjištěním nesprávně posoudily možnost žaloby vůči němu, kdy pasivně legitimována měla být místo něj jeho městská část, považuje Ústavní soud za nutné uvést, že není jeho úlohou, aby skutkové závěry obecných soudů přehodnocoval. Pokud soudy uzavřely, že na určitých pozemcích se nachází silniční vegetace (přičemž stěžovatel v ústavní stížnosti nerozporuje závěr obecných soudů, že v takovém případě je jeho pasivní žalobní legitimace dána), pak vyšly z konkrétních zjištění o charakteru příslušných ploch, zejména pak existence místní komunikace a jejího příslušenství. Zároveň zcela logicky poukázaly na to, že stejná námitka ve sporu se stejnými účastníky, pouze ve vztahu k jinému časovému období užívání pozemků, již byla v minulosti v předchozích řízeních posouzena tak, že žaloba byla korektně podána proti stěžovateli, a obdobné právní případy by měly být rozhodovány obdobně. Námitkám stěžovatele v daném směru se tedy obecné soudy věnovaly, a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly. Za této situace Ústavnímu soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti, a nikoliv běžné zákonnosti, nepřísluší, aby do jejich rozhodovací činnosti jakkoliv zasahoval.

14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2016


Josef Fiala v.r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 861/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies