IV. ÚS 2287/15

05. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci stěžovatele R. T., Věznice - Rýnovice, Jablonec nad Nisou - Rýnovice, právně zastoupeného Mgr. Davidem Ferfeckým, advokátem se sídlem Podhorská 28, Jablonec nad Nisou, za vedlejšího účastenství České republiky - Ministerstva spravedlnosti, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015 sp. zn. 30 Cdo 5028/2014, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2014 sp. zn. 20 Co 158/2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 11. 2013 sp. zn. 22 C 201/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 28. 7. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 konstatoval porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I.) a současně zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 10.317.35 EUR jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení (výrok II.). Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že stěžovateli bylo dne 4. 3. 2002 doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání pro trestný čin vraždy. Další usnesení o zahájení trestního stíhání (loupeže) bylo stěžovateli doručeno dne 10. 1. 2003. Ve dnech 28. 1. 2003 a 25. 4. 2003 byly podány obžaloby Krajskému soudu v Plzni, přičemž na základě usnesení ze dne 2. 5. 2003 byly obě věci spojeny. Následně probíhalo ve věci poměrně rozsáhlé trestní řízení, během něhož odvolací soud opakovaně vracel věc soudu prvního stupně. V trestním řízení, trvajícím více jak 10 let, byl stěžovateli uložen trest doživotí.

Ve své ústavní stížnosti je stěžovatel toho názoru, že v soudním řízení, v němž se domáhal zadostiučinění za příliš dlouhé trestní řízení, došlo k porušení jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 odst. 1 a odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy ČR.

V návrhu se stěžovatel pokouší argumentovat právem Evropské unie a přílišným formalismem dovolacího řízení. Vychází přitom z toho, že prostředek nápravy musí být pružný a aplikovatelný bez přílišných formalizmů. V případě nápravy průtahů v řízení platí, že prostředek musí zajistit, aby rozhodnutí bylo vydáno dříve nebo aby dotyčná osoba byla dostatečně odškodněna za vzniklé průtahy. Stěžovatel ve svém návrhu odkazuje na řadu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, např. Kudla v. Polsko nebo Vokurka v. ČR. V části své právní argumentace se stěžovatel věnuje též předchozímu rozhodnutí Ústavního soudu v jeho věci (II. ÚS 3555/11).

Při posuzování předmětného návrhu vyšel nalézací soud z toho, že případ vykazoval značnou míru složitosti, a to jak po stránce právní, tak i skutkové. Byla vyslechnuta řada svědků a byly opakovaně zpracovávány znalecké posudky. I přes deklarovanou složitost případu zhodnotil soud prvního stupně celkovou délku soudního řízení jako nepřiměřenou, načež konstatoval porušení práva obžalovaného na projednání věci v přiměřené lhůtě. Stran přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu nalézací soud konstatoval, že z hlediska obecné představy o spravedlnosti je v daném případě zcela dostačující formou zadostiučinění konstatování porušení práva, které uvedl ve výroku rozhodnutí. Odvolací soud právní argumentaci dále prohloubil v tom smyslu, že nelze odhlédnout od toho, že finančního zadostiučinění se domáhá zločinec odsouzený v namítaném řízení k doživotnímu trestu odnětí svobody za (mimo jiné) mimořádně těžký zločin spáchaný ze zavrženíhodných pohnutek (dvojnásobná loupežná vražda) zákeřným a brutálním způsobem. Míru nemajetkové újmy, jež mohla žalobci v důsledku delší doby trvání trestního řízení vzniknout, je třeba podle odvolacího soudu poměřovat jeho účelem a výsledkem. Byl-li pachatel po právu odsouzen za šetřené trestné činy, nemohla mu délka trvání trestního řízení způsobit citelnou újmu, jejíž podstata se obecně pojímá jako stav nejistoty po dobu trvání řízení.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle náhledu Ústavního soudu spočívá podstata ústavní stížnosti v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

Podle náhledu Ústavního soudu lze v předmětném případě zcela odkázat na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, které své rozhodnutí vystavěly na velmi přiléhavé právní argumentaci. Z té zcela jasně vyplývá akcent na obecnou hodnotu spravedlnosti ve společnosti, kterou byla korigována obecně formalistická povaha práva. Z ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. vyplývá, že "Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo". V projednávané věci není podstatou sporu to, že by soudy nekonstatovaly porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení, ale že nebylo stěžovateli poskytnuto přiměřené zadostiučinění v penězích. Z výše uvedeného zákonného ustanovení je zřejmé, že soud při rozhodování o případné peněžní kompenzaci přihlíží i k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle náhledu Ústavního soudu soudy využily pouze diskrece dané jim zákonem, svůj právní názor dostatečně vysvětlily a jejich rozhodnutí lze tak považovat za zcela ústavně konformní.

Pokud stěžovatel nesouhlasí s předchozím rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3555/11, je jeho argumentace z hlediska projednávané ústavní stížnosti zcela bezpředmětná.

Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2287/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies