III. ÚS 2215/15

05. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Polanského, zastoupeného Mgr. Zuzanou Nedomlelovou, advokátkou, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2015 č. j. 30 Cdo 1495/2014-203, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2013 č. j. 28 Co 368/2013-132 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. února 2013 č. j. 15 C 35/2013-89, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel návrh podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu a nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 15 C 35/2013 Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem obvodního soudu bylo rozhodnuto o stěžovatelově žalobě, kterou se po České republice domáhal náhrady škody ve výši 9 307 250 Kč s příslušenstvím. Uvedená částka měla představovat jednak náhradu za nedostatečné zajištění provozovny nočního baru stěžovatele po dokončení domovní prohlídky, v důsledku čehož došlo k odcizení nebo zničení všeho majetku v budově se nacházejícího, a dále ušlý zisk za dobu stěžovatelova vazebního stíhání, jakož i po jeho skončení. Obvodní soud uznal stěžovatelovu žalobu důvodnou v části 937 710 Kč s příslušenstvím, ve zbytku stěžovatelův nárok zamítl. Takový výrok rozhodnutí odůvodnil soud tím, že zničení nebo odcizení stěžovatelova majetku v jeho provozovně není v příčinné souvislosti s jeho stíháním. Z důkazů bylo zjištěno, že policejní orgán po prohlídce objekt zajistil petlicí a uzamkl, a proto nelze na stát přenést odpovědnost za protiprávní chování třetích osob, které škodu stěžovateli způsobily. V této části byla tedy žaloba zamítnuta. Ze stejného důvodu odmítl soud i tvrzení o odpovědnosti státu za ušlý zisk za dobu po propuštění stěžovatele z vazby, neboť stěžovateli s výjimkou protiprávně způsobené škody v dalším podnikání nic nebránilo. Nárok na náhradu ušlého zisku znemožněním podnikání za dobu trvání vazby však soud uznal a přiznal stěžovateli výše uvedenou částku. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") na základě odvolání obou stran sporu potvrdil zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu a vyhovující výrok zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (viz též sub 8), neboť se jednak obvodní soud nevypořádal s argumentem, dle nějž by poskytnutí náhrady škody bylo v daném případě v rozporu s dobrými mravy, a dále při výpočtu náhrady škody nevycházel z dostatečných podkladů. Stěžovatelovo dovolání odmítl následně Nejvyšší soud napadeným usnesením, když shledal, že soudy se v dané věci neodchýlily od jeho ustálené judikatury.

II.
Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rozporuje závěr, dle nějž osvobozující trestní rozsudek nečiní celé trestní řízení nezákonné a nezakládá odpovědnost státu za škodu způsobenou v jeho souvislosti. Dle stěžovatele je především nepřípustný závěr o absenci příčinné souvislosti mezi stěžovatelovým trestním stíháním (a jeho vazbou) a vykradením a zničením nemovitosti v pronájmu stěžovatele v době stěžovatelova pobytu ve vazbě. Stěžovatel je naopak toho názoru, že ke vzniku této škody, způsobené neznámými pachateli, došlo v souvislosti s nezákonně vedeným trestním řízením, takže v takové situaci existuje objektivní odpovědnost státu. Avšak v daném případě je dána i subjektivní odpovědnost státu, neboť policejní orgán po prohlídce nemovitost dostatečně nezajistil, resp. zajistil způsobem přitahujícím zloděje. To chtěl stěžovatel v napadeném řízení prokázat, avšak soudy jeho důkazní návrhy odmítly. Fakticky se tedy jeho majetek podstatně zmenšil v důsledku nezákonného trestního stíhání. To tak pro stěžovatele mělo podobný dopad jako odsouzení k vysokému peněžnímu trestu nebo trestu propadnutí majetku. Všechna tato úskalí stěžovatele postihla v důsledku nezákonného trestního stíhání, způsobujícího neschopnost stěžovatele chránit svůj majetek proti opakované trestné činnosti. Odepřením práva na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny tak byl přinucen snášet nezákonný zásah státní moci, rovnající se svými důsledky odsouzení v trestním řízení. To je podle jeho názoru v rozporu s judikaturou Ústavního soudu k čl. 36 odst. 3 Listiny.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nadále trvá na protiprávnosti všech úkonů provedených v daném trestním řízení. Ta vyplývá z prosté skutečnosti stěžovatelova zproštění obžaloby z důvodu, že stěžovatel nespáchal stíhaný skutek. Opačný závěr odvolacího soudu pak považuje stěžovatel za nepřípustný. Pokud úkony trestního řízení, které je pro nevinu stíhané osoby prohlášeno za nezákonné, způsobí této osobě materiální či nemateriální újmu, nemůže se stát povinnosti nahradit tuto škodu zbavit. To dle stěžovatele vyplývá rovněž z ustálené judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. V souvislosti s náhradou škody za zničenou nemovitost je stěžovatel toho názoru, že míra zabezpečení takové nemovitosti ze strany státu nehraje roli, prvořadá je skutečnost, že ke škodě došlo a pobytem stěžovatele ve vazbě bylo neznámým pachatelům ze strany státu fakticky umožněno vykradení a zničení jeho provozovny. Dostatečně zabezpečená nemovitost by spáchanému druhu útoků dokázala odolat. Příležitost ke spáchání trestného činu tak poskytly nezákonným postupem orgány činné v trestním řízení. Právě v jeho důsledku nemohl stěžovatel pokračovat ve svém podnikání ani po právní moci zprošťujícího rozhodnutí. Samotné zabezpečení nemovitosti ze strany policejního orgánu označuje stěžovatel za zoufalé. V době domovní prohlídky probíhala rekonstrukce části nemovitosti a vstupní dveře tak byly pouze provizorní. Policejní orgán následně zajistil vchod pouze malými šroubky přichycenou malou petlicí a miniaturním visacím zámkem. Takové zabezpečení, spolu s užitím policejní lepicí pásky, považuje stěžovatel za zcela nedostatečné. Navíc se proti němu ohrazoval ještě během pobytu ve vazbě. Pokud by byl na svobodě, bylo by rovněž v objektu aktivní monitorovací zařízení, které však bylo policejním orgánem vyřazeno z provozu a nebylo již znovu aktivováno.

5. Dále stěžovatel uvádí, že Nejvyšší soud porušil jeho ústavní práva, když se v daném dovolacím řízení odmítl zabývat jeho zpochybňováním skutkových závěrů odvolacího soudu, ačkoliv se tyto závěry dotýkaly jeho základních práv a svobod. Takové námitky jsou dle něj uplatnitelné v řízení o všech opravných prostředcích, přičemž jejich neposouzením dochází k odepření spravedlnosti a porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. K dalšímu porušení stěžovatelových základních práv došlo poškozením jeho pověsti, ztráty obchodního jména a vztahů s klienty, jakož i celkovým vnímáním jeho osoby veřejností. I tím mu byla, jakožto podnikající osobě, způsobena škoda v podobě ušlého zisku. Stěžovatel se rovněž v závěru ústavní stížnosti ohradil proti názoru odvolacího soudu, dle kterého lze jeho podnikání hodnotit jako odporující dobrým mravům. Tímto problémem se neměl odvolací soud vůbec zabývat, navíc jsou jakékoliv jeho spekulace o spojitosti stěžovatele s kuplířstvím či nelegálním provozováním prostituce nemístné, a to zejména vzhledem ke zprošťujícímu rozsudku. Stejně tak je nemyslitelné, aby se stát zprostil odpovědnosti za způsobenou škodu toliko odkazem na nemravnost jednání postižené osoby. Prosazování práva dle čl. 36 odst. 3 Listiny nemůže být dle stěžovatele prakticky nikdy nemravné. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

III.
Procesní podmínky projednání návrhu

6. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byl přitom veden následujícími úvahami.

8. Především je třeba odmítnout veškerou stěžovatelovu argumentaci týkající se nároku na ušlý zisk za dobu stěžovatelova pobytu ve vazbě, stejně jako nároku na náhradu veškeré nemajetkové újmy (poškození dobrého jména, atd.), neboť tyto nároky nebyly předmětem výroků napadených rozhodnutí, resp. byly těmito rozhodnutími odkázány k samostatnému řízení.

9. Ústavní stížností tak mohl stěžovatel úspěšně napadat pouze zamítnutí nároku na náhradu ušlého zisku za dobu po propuštění z vazby a nároku na náhradu škody spočívající v odcizení movitého majetku a zničení nemovitosti. Oba tyto nároky byly zamítnuty z důvodu absence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním jednáním státu. Takový závěr pak z ústavněprávního hlediska obstojí. Ústavní soud nesdílí stěžovatelův názor, že vznik veškeré újmy na právech stěžovatele, k němuž dojde po stěžovatelově vzetí do vazby (resp. po provedení jiného úkonu v trestním řízení), je v příčinné souvislosti s probíhajícím trestním řízením. Takový náhled, vedený logikou pravidla post hoc ergo propter hoc, se při posuzování existence odpovědnosti za škodu neuplatňuje. A to ani za existence odpovědnosti objektivní, tedy odpovědnosti za následek, neboť stěžovatelem pociťovaná újma nevznikla v žádné právní souvislosti s nezákonným trestním řízením a nelze ji označit za jeho důsledek v právním slova smyslu. Stěžovatelova újma byla způsobena úmyslnou trestnou činností jiných osob, přičemž na základě skutkových zjištění nelze předpokládat jejich propojení s orgány činnými v trestním řízení. Z textu či smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny nelze pak dle Ústavního soudu dovodit právo na náhradu škody vzniklé v souvislosti s trestnou činností, jejíž pachatel pouze neoprávněně zneužil činnosti státu k jejímu snadnějšímu spáchání. Takové právo pak nevyplývá ani z žádného ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Stát by mohl za takovou škodu nést odpovědnost pouze v případě, že její vznik byl v přímé příčinné souvislosti s porušením konkrétní právní povinnosti.

10. Ze skutkových zjištění však nevyplývá, že by k takové situaci v projednávané věci došlo. Soudy v napadeném řízení především zjistily, že policejní orgán prohlédnutou nemovitost zajistil zámkem a zapečetil policejními páskami. Za takové situace nelze pochybovat, že policejní orgán vyjádřil přiměřeným způsobem respekt k stěžovatelovým majetkovým právům, a jasně a zřetelně vyjádřil neoprávněnost jejich porušení ze strany jiných osob. K tíži státu pak nemůže jít skutečnost, že se jiné, zákona nedbalé osoby rozhodly toto označení a zajištění ignorovat, resp. porušit. Stěžovatelova argumentace se pak v tomto směru v podstatě opírá pouze o obecnou námitku nepřiměřeného a nedostatečného zajištění nemovitosti. Žádné tvrzení o porušení konkrétních právních povinností však stěžovatel nepředložil. Ústavní stížnost obsahuje toliko náznak tvrzení, že policejní orgán měl deaktivovat či snad dokonce rozbít bezpečnostní a monitorovací zařízení v uvedené nemovitosti. Toto tvrzení se však v takovéto formě objevuje poprvé až v ústavní stížnosti, když předchozí stěžovatelova podání obsahují pouze tvrzení o nemožnosti kontroly tohoto zařízení a jeho následném odcizení. Za velmi podstatnou pak v tomto směru považuje Ústavní soud skutečnost, že stěžovateli byla v průběhu trestního řízení dána možnost vyjádřit se k opatřením na ochranu jeho majetku, avšak on výslovně uvedl, že není třeba přijímat žádných opatření (srov. str. 5 rozhodnutí odvolacího soudu). V prosazení ochrany majetku, běžné pro vazebně stíhanou osobu (prostřednictvím přátel, známých, bezpečnostní agentury, atd.), pak stěžovateli dle skutkových zjištění bráněno nebylo. Z napadeného řízení vyplývá, že jediná povinnost, kterou orgány činné v trestním řízení porušily, bylo vedení trestního řízení proti osobě, která se stíhaného jednání nedopustila. Škoda způsobená tímto porušením povinnosti byla již zčásti nahrazena a zčásti bylo či je o její náhradě rozhodováno v jiných řízeních. Újma, o jejíž náhradě bylo rozhodnuto napadenými rozhodnutími, však s postupy v trestním řízení nijak nesouvisí, resp. její vznik není v příčinné souvislosti s jakýmkoliv konkrétním porušením povinností orgánů činných v trestním řízení. Zamítnutí nároku na náhradu škody za nemovitost zničenou kriminální činností, a za movitý majetek v ní se nacházející, proto z hlediska ústavního práva obstojí. Totéž pak nutně platí i ohledně zamítnutí nároku na náhradu ušlého zisku za dobu po propuštění stěžovatele z vazby. Dle skutkových zjištění lze i tuto újmu na stěžovatelově podnikání přičíst pouze kriminální činnosti jiných osob.

11. Ústavní soud shledal stěžovatelovy námitky stran hodnocení skutkového stavu neopodstatněnými, a proto postrádá opodstatněnost i námitka o nepřípustné neochotě Nejvyššího soudu se těmito námitkami zabývat. Nejvyšší soud řádně uvedl, z jakých důvodů nebylo možné stěžovatelovu dovolání vyhovět, když dovolacímu soudu zejména nepřísluší přehodnocovat důkazně podložené (tedy nikoliv svévolné) skutkové závěry soudů nižších stupňů.

12. S ohledem na vše výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 2215/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies