IV. ÚS 815/16

05. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelů: Eva Stella a Otakar Stella, zastoupených Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015, č. j. 69 Co 413/2015-135 a Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 10. 2014, č. j. 7 C 90/2013-55, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel dne 10. 3. 2016 ústavní stížnost splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí, jimiž byl soudem I. stupně vydán a odvolacím soudem potvrzen rozsudek pro zmeškání v neprospěch stěžovatelů. Podle stěžovatelů postupem soudů došlo k zásahu do jejich základních práv, a to do práva na nezávislý a nestranný soud a práva na právní pomoc v řízení před soudy ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Obvodním soudem pro Prahu 7 byl vydán rozsudek pro zmeškání z toho důvodu, že se stěžovatelé nedostavili k prvnímu jednání ve věci, přestože k němu byli předvoláni. Soud předvolání doručoval na adresy trvalých pobytů stěžovatelů uvedených v centrální evidenci obyvatel. Stěžovatelé nesouhlasí s postupem soudu, jelikož se domnívají, že mělo být doručováno na adresu sídla jejich právního zástupce z předchozího případu. Dále stěžovatelé uvádí, že se soudy, především soud odvolací, dostatečně nevypořádaly s námitkami stěžovatelů, které při řízení uplatnili a že soudy dostatečně neodůvodnily svá rozhodnutí.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:

Předmětem sporu před nalézacím soudem bylo zaplacení 37 609 Kč s příslušenstvím, tudíž jde z hlediska mimořádného opravného prostředku o tzv. bagatelní spor. Vyloučením možnosti podání mimořádného opravného prostředku v případě soudních rozhodnutí, která se týkají peněžitých plnění nedosahujících určité hranice (§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.), dal zákonodárce zřetelně najevo, jaké případy nepovažuje za významné natolik, aby v nich vydaná rozhodnutí byla i za cenu eventuálních vad dále přezkoumávána, a to v rovině právního řádu jako celku, natož pak v rovině konformity s ústavním pořádkem. Přesto považuje Ústavní soud za žádoucí, aby se vyjádřil k povaze některých souvisejících procesních otázek.

Je pravdou, že stěžovatelé byli v předchozím sporu zastoupeni advokátem Mgr. Martinem Kainem, ovšem plná moc udělená pro zastupování v konkrétní věci zaniká dle § 28 odst. 6 o. s. ř. dnem právní moci rozhodnutí, kterým bylo skončeno řízení, pro něž byla udělena. S novou dohodou o plné moci poté vzniká plná moc nezávislá na předchozím zastoupení. Tudíž je logické, že plná moc poskytnuta v předchozím sporu nebude automaticky obnovena s účinností pro nové řízení podáním žaloby proti stejným účastníkům. Stejně tak nelze považovat plnou moc uzavřenou až po vydání rozsudku soudu I. stupně za zpětně účinnou již pro ono řízení.

Obsahem práva, které bylo dle stěžovatelů porušeno, je řádné doručení písemností zákonem stanoveným způsobem. Povinnost soudu, aby doručoval zástupci účastníka, zakotvená v § 50b odst. 1 o. s. ř., je stanovena pro případy, kdy má účastník zástupce. Již bylo řečeno, že stěžovatelé zastoupeni nebyli, pročež soud postupoval dle § 46b písm. a) o. s. ř., který určuje adresu příslušnou pro doručování tu, která je evidovaná v informačním systému evidence obyvatel. Navíc z žádného procesního předpisu nevyplývá, že je soud povinen pátrat po bývalém zástupci. Soud tedy postupoval správně, když zaslal předvolání na adresy trvalých pobytů obou stěžovatelů, které byly uvedeny v centrální evidenci obyvatel. Nelze po soudu požadovat, aby přezkoumával, zda veškeré adresy trvalého pobytu korespondují s místy, kde se účastníci skutečně zdržují. Už v římském právu byla zavedena zásada vigilantibus iura scripta sunt, neboli právo patří bdělým. Je tedy v zájmu každého jednotlivce, aby dbal svých povinností a hlídal si své záležitosti. O to více by měl být jednotlivec obezřetný, jestliže byl proti němu již v nedávné minulosti veden spor. Časté problémy jsou spojeny právě s tím, pokud se evidenční stav liší od faktického. Je věcí každého, aby tyto stavy sladil, a tím předcházel nežádoucím důsledkům. Co se týká tvrzení stěžovatelů, že rozhodnutí soudů, především odvolacího, nebylo řádně odůvodněno, Ústavní soud neshledal nedostatky spojené s nedostatečným odůvodněním. Soudy dostatečně rozvedly své myšlenky a argumenty a vyložily důvody, které je vedly ke konečným závěrům.

Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a po zvážení všech okolností případu neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 815/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies