IV. ÚS 748/16

05. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Aleše Čecha, t. č. ve Vazební věznici Olomouc, zastoupeného Mgr. Michalem Zbožínkem, advokátem se sídlem kanceláře v Olomouci, Sokolská 7, proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. listopadu 2015, č. j. 49 T 7/2015-8172, a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. prosince 2015, č. j. 2 To 107/2015-8480, takto:
.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odstavcích 2 a 5, a v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Shora citovaným usnesením Krajský soud v Ostravě ponechal stěžovatele ve vazbě a zamítl jeho žádost o propuštění na svobodu, nepřijal návrh na dohled probačního úředníka ani návrh na uložení omezení spočívajícího v zákazu vycestovat do zahraničí; nepřijal dále písemný slib stěžovatele ani nabídku na převzetí záruky za další jeho chování předloženou sedmi osobami a nabídku peněžité záruky. Následnou stížnost Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že do vazby byl vzat dne 15. května 2015 a 13. října 2015 byla na něj podána obžaloba pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle ustanovení § 240 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku spáchaný ve formě organizované zločinecké skupiny podle § 129 téhož zákona. Při rozhodování o dalším trvání vazby má podle stěžovatele být pečlivě posuzováno, zda je tento institut nezbytným nástrojem pro dosažení účelu, či zda je možno nahradit jej nástrojem jiným; důvody pro ponechání ve vazbě by měly být zesíleny. V jeho případě je důvodnost vazby podle soudu (nesprávně) dána vysoce škodlivou činností společně s dalšími fyzickými (14) a právnickými (5) osobami, s ohrožením trestní sazbou v rozsahu 9 -13 let odnětí svobody, je zohledněno stěžovatelovo zahraniční studium s možnými kontakty v cizině a škoda, jež má přesahovat částku 100 000 000 Kč. Do ciziny měly být tyto prostředky také vyvedeny, jedna osoba je stíhána jako uprchlá a rozhodnutí rovněž poukazuje na konspirativnost komunikace stěžovatele v rámci páchaní trestné činnosti. Tyto důvody však stěžovatel považuje za příliš obecně formulované, nekonkrétní, postrádající oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel k těmto tvrzením poukazuje rovněž na judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. III. ÚS 188/99, sp. zn. I. ÚS 2665/13), které požadují existenci a odůvodnění konkrétních důvodů pro rozhodnutí o vazbě. Také v případě existence vazebních důvodů je podle přesvědčení stěžovatele na místě zvážit alternativy pro vazbu.

Stěžovatel, dosud bezúhonný, má podle svého tvrzení silné vazby k rodině i ke svému rodišti, což vylučuje náhlé změny. Od jeho vzetí do vazby se důkazní situace nevyvinula tak, že by bylo výrazně prohloubeno podezření ze spáchání činu, který je mu kladen za vinu. Proto má za to, že by měl být z vazby propuštěn na svobodu a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením; nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Při rozhodování o vazebních důvodech posuzují obecné soudy konkrétní situaci, která je jim předložena a na nich je, aby posoudily, zda existují okolnosti pro uvalení či prodloužení vazby, a tedy k vydání příslušného rozhodnutí. Obecné soudy přitom pracují s aktuálními individuálními fakty každého jednotlivého případu, aniž by činily zobecňující nebo normativizující závěry. Ústavní soud se pak zabývá posouzením, zda orgán veřejné moci při vydání rozhodnutí nepochybil způsobem zkracujícím účastníky v jejich zaručených právech, respektive, zda k tomu měl pravomoc a hodnověrné a přezkoumatelné důvody.

Soud prvního stupně rozhodoval o vazbě v důsledku toho, že na stěžovatele byla podána obžaloba pro zvlášť závažný zločin, neuvěřil stěžovateli, že nemá vazby do zahraničí a je s ohledem na osobní a rodinné poměry silně fixován na své trvalé bydliště. Soud zohlednil i negativní dopad ponechání stěžovatele ve vazbě na jeho syna a zdravotní obtíže. Krajský soud však vycházel rovněž ze závažnosti trestné činnosti, způsobené škody a ze zjevného vůdčího postavení stěžovatele v organizované skupině. Uvedené důvody vedly soud k závěru o důvodnosti vazby a možnost její náhrady jiným způsobem soud shledal pouze u peněžité záruky – nabízenou výši 1 200 000 Kč však považuje za nedostatečnou. Stížnostní soud přezkoumal námitky stěžovatele, ale v postupu nalézacího soudu nenašel tvrzená pochybení; zabýval se jednotlivými body rozhodnutí a dospěl k závěru o správnosti postupu Krajského soudu v Ostravě.

Podle čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva pod ochranou soudní moci. Jak je z napadených rozhodnutí zřejmé, soudy při rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě, respektive o následné stížnosti, zjevně dbaly ústavních limitů tohoto nástroje. Podle čl. 8 odstavce 2 Listiny nikdo nesmí být zbaven svobody jinak, než ze zákonných důvodů a způsobem, který zákon předvídá. Podle odstavce 5 téhož článku Listiny nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou v zákoně a na základě rozhodnutí soudu.

Ústavněprávní argumentace stěžovatele je jen opakováním námitek uplatněných ve vazebním zasedání i v následné stížnosti a je založena na nesouhlasu stěžovatele se závěry krajského i vrchního soudu. Stěžovatel má za to, že v jeho případě soudy svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily, pokud se rozhodly ponechat jej nadále ve vazbě. Ústavní soud však odůvodnění rozhodnutí považuje za dostatečná. O vazbě rozhodnul oprávněný orgán na základě zákonných důvodů a v zákonných lhůtách. K porušení práva na osobní svobodu přitom nemůže dojít tím, že orgán nadaný pravomocí rozhodovat o trvání vazby vyhodnotí okolnosti tak, že stěžovatele ponechá ve vazbě. Je pochopitelné, že stěžovatel s takovým rozhodnutím nesouhlasí, sám nesouhlas však není sto založit protiústavnost postupu soudů, který v žádném případě nepřekročil meze stanovené ústavním pořádkem. S ohledem na to neshledal Ústavní soud opodstatněnost žádného z tvrzení stěžovatele.

Jak Ústavní soud zjistil, o dalším ponechání stěžovatel ve vazbě rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. března 2016, č. j. 49 T 7/2015-9020. V současné době rozhoduje o stížnosti Vrchní soud v Olomouci.

Podle ustanovení § 43 odstavce 2 písmene a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 748/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies