III. ÚS 3761/15

05. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Martina Grobelného, advokáta sídlem Sokolská tř. 21, Ostrava 1, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 30. listopadu 2015 sp. zn. 3 ZT 72/2015 a usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství Ostrava, Územního odboru služby kriminální policie a vyšetřování, 9. oddělení obecné kriminality ze dne 14. srpna 2015 sp. zn. KRPT-75166/TČ-2015-070779-0933, za účasti Okresního státního zastupitelství v Ostravě a Policie České republiky, Městského ředitelství Ostrava, Územního odboru služby kriminální policie a vyšetřování, 9. oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), čl. 1, čl. 4 odst. 3 a 4 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 odst. 3 písm. d) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 7 písm. a) bod i) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 48 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie.

2. Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 1. 6. 2015 č. j. 0 Nt 21269/2015-17 rozhodl k návrhu obviněného Marka Bilíka tak, že „má nárok na bezplatnou obhajobu pro trestní řízení vedené na základě usnesení o zahájení trestního stíhání vydaného PČR dne 22. 4. 2015 pod č. j. KRPT-75166/TČ-2015-070779. Náklady obhajoby hradí zcela stát.“ Usnesení nabylo právní moci dne 16. 6. 2015.

3. Stěžovatel coby advokát vykonával obhajobu obviněného ode dne 28. 4. 2015 do dne 14. 5. 2015, kdy byla obhajoba na plnou moc po dohodě s obviněným ukončena a obviněnému byla ustanovena jiná obhájkyně, jejíž ustanovení bylo následně dne 13. 7. 2015 opatřením soudkyně Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 0 Nt 21237/2015 zrušeno. Stěžovatel podal dne 29. 6. 2015 policejnímu orgánu návrh na vydání rozhodnutí o určení odměny obhájce v souvislosti s realizovanou obhajobou (celkem provedl 13 úkonů právních služeb a celková odměna za právní pomoc činila 29 221,50 Kč včetně DPH), a to za období po podání žádosti o přiznání bezplatné obhajoby do doby, než bylo o návrhu pravomocně rozhodnuto.

4. Policejní orgán shora uvedeným usnesením tento návrh v celém rozsahu zamítl. Dospěl k závěru, že nárok na bezplatnou obhajobu, pokud jde o zvoleného obhájce, náleží teprve od okamžiku, kdy nabude právní moci usnesení, jímž byla obviněnému bezplatná obhajoba přiznána, tedy v tomto případě až pro úkony obhajoby realizované po dni 16. 6. 2015. Jelikož stěžovatel požadoval přiznání nákladů za úkony realizované před tímto datem (byť již od 29. 4. 2015 byl podán návrh na přiznání bezplatné obhajoby a byla realizována řada procesních úkonů za přítomnosti obhájce), nelze podle názoru policejního orgánu tomuto návrhu vyhovět.

5. Okresní státní zastupitelství ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelovu (instanční) stížnost proti tomuto usnesení podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. řád“) zamítlo. Ztotožnilo se s argumentací policejního orgánu a uzavřelo, že provedený výklad je zcela v souladu s usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 2775/15.

II.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že interpretací uplatněnou orgány činnými v trestním řízení – uznávající právo na bezplatnou obhajobu teprve od okamžiku, kdy bude o jeho návrhu pravomocně příslušným orgánem rozhodnuto – by bylo toto právo dehonestováno a degradováno na pouhé vyčkávání na rozhodnutí soudu, kdy by si obviněný v mezidobí nemohl řádně u jakýchkoliv úkonů prováděných policejním orgánem zvolit svého obhájce, protože nemá peněžní prostředky k úhradě jeho odměny. Soud přitom o návrhu rozhoduje ke dni podání žádosti o přiznání bezplatné obhajoby (rozhodný je majetkový stav obviněného ke dni podání žádosti), a proto zcela logicky minimálně od tohoto dne má v případě vyhovění žádosti stát nést náklady obhajoby. Odkaz okresního státního zastupitelství na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 2775/15 není přiléhavý, neboť v dané věci bylo přiznáno právo na úhradu odměny již ode dne, kdy obviněný požádal o přiznání bezplatné obhajoby.

7. Stěžovatel vytýká, že mu nadepsané orgány nepřiznaly žádnou odměnu, neboť obhajoba byla ukončena před rozhodnutím o návrhu na přiznání bezplatné obhajoby, přestože návrh na přiznání bezplatné obhajoby byl podán den poté, co obhajobu obviněného převzal. Přestože tedy obviněný splňoval podmínky pro přiznání bezplatné obhajoby v době, kdy podával žádost o její přiznání, odmítnul stát tyto náklady hradit.

8. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud by soud měl v úmyslu přiznat obviněnému bezplatnou obhajobu pouze pro část trestního řízení, musel by takto konstitutivně svým usnesením učinit. Soud však v tomto případě usnesením ze dne 1. 6. 2015 přiznal obviněnému právo na bezplatnou obhajobu pro celé trestní řízení. Kdyby měl soud rozhodující o návrhu v úmyslu časově přiznání bezplatné obhajoby omezit, musel by takto v předmětném usnesení učinit konstitutivním výrokem, že obviněný má nárok na bezplatnou obhajobu od konkrétního data. Žádost o přiznání bezplatné obhajoby stěžovatel podal dne 29. 4. 2015 a soudu trvalo téměř dva měsíce, než o návrhu pravomocně rozhodl. Při policejním orgánem zvolené argumentaci by přitom obviněný neměl zajištěn ústavou garantovaný nárok na bezplatnou obhajobu ve zkráceném přípravném řízení a zjednodušeném řízení před soudem, neboť by o jeho návrhu nikdy soud nestihl rozhodnout včas (soud vždy o návrhu rozhoduje v rámci několika týdnů až měsíců). Policejní orgán současně svým výkladem dává obviněnému k tíži, že soud o jeho návrhu nerozhodl dříve, byť měl již od 29. 4. 2015 předloženy veškeré potřebné podklady pro rozhodnutí o přiznání bezplatné obhajoby. Jedná-li se o organizační potíže na straně orgánů činných v trestním řízení, nemůže být tento liknavý přístup k vyřizování věci přičítán k tíži obviněného. Dle názoru stěžovatele se v tomto případě jedná o zcela svévolnou interpretaci ustanovení § 33 odst. 2 tr. řádu ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205).

9. Stěžovatel dále namítá, že obviněný nebyl nikdy poučen v souladu s § 2 odst. 13 tr. řádu o tom, že by snad měl být činěn rozdíl mezi hrazením nákladů ustanoveného obhájce státem a obhájce, kterého si sám zvolí v případě, kdy mu je přiznán nárok na bezplatnou obhajobu.

10. Pokud jde o porušení ústavních práv stěžovatele, je přesvědčen, že byla předně porušena zásada rovnosti, což odporuje nálezům Ústavního soudu ze dne 8. 10. 1992 sp. zn. Pl. ÚS 22/92 a ze dne 21. 1. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 15/02 (40/2003 Sb.,
N 11/29 SbNU 79). Byl-li advokát ustanoven soudem jako obhájce obviněného v případech nutné obhajoby, není jeho činnost odlišná od činnosti obhájce zvoleného na plnou moc; dle čl. 6 odst. 2 usnesení představenstva ČAK č. 1/1997 Věstníku (etický kodex), postupuje advokát ve věcech, v nichž byl ustanoven soudem, se stejnou svědomitostí a péčí jako ve věcech ostatních klientů.

11. Jestliže stěžovatel vykonává práci stejné hodnoty jako jiní v téže věci ustanovení obhájci a ustanoveným obhájcům je odměna za obhajobu hrazena státem pro celé řízení, avšak zvolenému obhájci má být dle argumentace státních orgánů přes přiznání bezplatné obhajoby „pro celé řízení“ hrazena obhajoba nemajetným obviněným do doby, než bude o návrhu pravomocně rozhodnuto, dochází k porušení Ústavou garantovaného práva na rovnost, neboť zde nejsou dány objektivní a rozumné důvody pro uplatnění rozdílného přístupu mezi obhájci.

12. Stěžovatel je dále přesvědčen, že bylo v této souvislosti zasaženo rovněž do jeho práva na legitimní očekávání, které je integrální součástí ochrany majetkového práva. Pokud již při udělení plné moci splňoval obviněný nárok na přiznání obhajoby bezplatné, měl by mít jeho obhájce právo na úhradu odměny a hotových výdajů státem ode dne, kdy mu byla udělena plná moc k obhajobě, do dne, kdy byla obhajoba obviněného ukončena, tj. do dne 14. 5. 2015. Je pravdou, že v rozhodovací praxi soudů se rozšířil názor, že tento nárok přísluší obhájci ode dne, kdy byla obviněným podána žádost o přiznání bezplatné obhajoby (v tomto případě ode dne 29. 4. 2015). Tento názor však může mít svoji logiku pouze v případech, kdy např. obhájce obhajuje obviněného na plnou moc a v průběhu obhajoby se obviněný dostane do ekonomicky složité situace, kdy musí požádat o bezplatnou obhajobu. Protože si do té doby obhajobu platil, pak je logické, aby ode dne podání žádosti o bezplatnou obhajobu, pokud je důvodná, hradil dále tyto náklady stát. Jiný výklad považuje stěžovatel za protiústavní.

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

13. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je advokát, tudíž podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (290/2015 Sb.) nemusí být podle ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zastoupen jiným advokátem, a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení „běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem“, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka „nesprávnosti“ napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

15. Podstata ústavní stížnosti spočívá především v nesouhlasu stěžovatele s právním názorem orgánů činných v trestním řízení, podle něhož by měl stěžovatel coby obhájce obviněného, jemuž byl přiznán nárok na bezplatnou obhajobu, vůči státu právo na úhradu odměny a náhrady hotových výdajů pouze za ty úkony právní služby, které stěžovatel pro obviněného vykonal v době od nabytí právní moci usnesení o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, nikoli za všechny úkony právní služby, které pro obviněného vykonal od převzetí obhajoby, jak se stěžovatel domáhal.

16. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].

17. Pochybení výše naznačeného charakteru, které by jedině mohlo vést ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

18. Ústavní soud v usnesení ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 2775/15 nezpochybnil ústavněprávní konformitu závěru obsaženého v komentářové literatuře (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář I. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 414) i v rozhodnutích soudů, z nichž vyplývá, že v případě, kdy je obviněnému přiznán nárok na bezplatnou obhajobu, je obhájci tohoto obviněného přiznána odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování obviněného až od právní moci takového rozhodnutí. Neshledal ústavněprávní diskrepanci v úvaze soudů, že pouze individuální okolnosti případu opodstatňují závěr, že je třeba se od této praxe odchýlit, a to ve prospěch stěžovatele, když mu nepřiznaly pouze odměnu a náhradu hotových výdajů za úkony právní služby, které stěžovatel vykonal pro obviněnou poté, co rozhodnutí o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nabylo právní moci, ale přiznaly mu též odměnu a náhradu hotových výdajů za všechny úkony právní služby, které stěžovatel vykonal od sepsání návrhu na vydání rozhodnutí o nároku obviněné na bezplatnou obhajobu, tedy mu byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů dokonce i za úkony právní služby, které stěžovatel vykonal před tím, než byl návrh na vydání rozhodnutí o nároku na bezplatnou obhajobu doručen soudu. Ústavní soud v citovaném usnesení dále konstatoval, že soudy v této věci postupovaly způsobem, jenž byl ve vztahu ke stěžovateli oproti zavedené soudní praxi více než vstřícný, přestože je stěžovatel přesvědčen o opaku.

19. Stojí za zmínku, že tentýž závěr (tj. že obecně je třeba přiznat odměnu a náhradu hotových výdajů za zastupování obviněného až od právní moci předmětného rozhodnutí) lze dovodit z usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006 sp. zn. II. ÚS 52/05, konkrétně z tam obsaženého poukazu, podle kterého „nárok na bezplatnou obhajobu totiž stěžovateli vznikl až po vydání usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 z 26. 7. 2004, resp. nabytím právní moci tohoto usnesení“.

20. Z judikatury vycházející z tohoto interpretačního závěru lze jmenovat usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. 3 To 76/2014. Sluší se zaznamenat, že vrchní soud se v uvedeném usnesení zabýval rovněž otázkou, zda takovým postupem byl uvedený obžalovaný krácen na svých právech, přičemž dospěl k závěru, že mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby tak, aby se mohl hájit prostřednictvím obhájce, kterého si zvolil.

21. Stěžovatel akcentuje délku rozhodování o návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, které trvalo téměř dva měsíce. Aniž by Ústavní soud vstupoval do výkladového sporu týkajícího se podústavního práva, nepovažuje na neakceptovatelný ani názor obsažený v článku Vicherek, R.: Bezplatná obhajoba - okamžik vzniku nároku, Trestněprávní revue, 2015, č. 10, str. 225, podle kterého platí, že pokud by však došlo k situaci, kdy nebude o žádosti o bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu soudem rozhodnuto v přiměřené době, pro zavinění či „průtahy“ na straně soudu, pak nelze ani vyloučit, aby se tímto okamžikem stal okamžik dřívější, např. den podání návrhu na přiznání bezplatné obhajoby. Právně nejčistější by pak podle citovaného autora byl postup, ve kterém by se soud, který by si uvědomil své pochybení, s touto situací vypořádal tak, že by ve výroku usnesení o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu sám uvedl datum, od kterého je bezplatná obhajoba poskytována a které by mohlo předcházet právní moci usnesení o přiznání bezplatné obhajoby nebo obhajoby za sníženou odměnu. Usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 6. 2015 o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu však stěžovatel předmětem přezkumu neučinil.

22. S přihlédnutím k právě uvedenému tak Ústavní soud nemohl uzavřít, že by orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování o výši odměny a náhrady hotových výdajů stěžovatele postupovaly svévolně, když tyto svůj postup ústavně konformním způsobem odůvodnily.

23. Dlužno připomenout, že ani z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 278/15 nevyplývá, že v případě, kdy byl obviněnému přiznán nárok na bezplatnou obhajobu, nelze po něm již za tuto obhajobu (jako celek) požadovat žádné plnění, ale je třeba je požadovat po státu. Otázkou, která byla Ústavním soudem v tomto usnesení řešena, byla otázka aktivní legitimace k podání stížnosti proti rozhodnutí soudu o odměně a náhradě hotových výdajů zvoleného obhájce, přičemž Ústavní soud v této souvislosti dospěl k závěru, že k podání stížnosti je aktivně legitimován pouze obhájce, nikoli obviněný, neboť tímto rozhodnutím není rozhodováno o právech a povinnostech obviněného, ale pouze o právu obhájce na odměnu za vykonanou práci.

24. Uvádí-li stěžovatel, že obviněný nebyl nikdy poučen v souladu s § 2 odst. 13 tr. řádu o tom, že by snad měl být činěn rozdíl mezi hrazením nákladů ustanoveného obhájce státem a obhájce, kterého si sám zvolí v případě, kdy mu je přiznán nárok na bezplatnou obhajobu, patří se zdůraznit, že ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, či v zájmu ochrany veřejných zájmů, podat nelze; zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99 (U 34/14 SbNU 329)]. Ohledně námitky stěžovatele, že oponovaný postup měl přímý důsledek též ve sféře jeho práva na spravedlivý proces, lze konstatovat, že jde o tvrzení, které není doloženo.

25. Ústavní soud nesdílí ani názor stěžovatele stran porušení jeho práva na ochranu legitimního očekávání, kdy stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že legitimně očekával, že za vykonanou práci pro nemajetného obviněného, který neměl finanční prostředky pro hrazení nákladů obhajoby ani před tím, než požádal o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu (tedy patrně ani v době, kdy se s obviněným na převzetí obhajoby dohodl, jak v ústavní stížnosti stěžovatel naznačuje), obdrží od státu odměnu za všechnu jím vykonanou práci. Ústavní soud vyslovil ve svém usnesení ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 209/15, že: „Bez přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nemůže nikdo legitimně očekávat, že by nemusel dostát svým závazkům vzniklým z uzavřené dohody s advokátem o zastupování. Nechá-li se tedy obviněný ještě před přiznáním nároku na bezplatnou obhajobu zastoupit advokátem na základě plné moci, musí si být vědom odpovědnosti (včetně majetkové) za tento svůj krok. Právo na výběr advokáta má jen osoba, která má na jeho zaplacení dostatečné peněžní prostředky nebo jejíž závazky v tomto směru přislíbil uhradit stát. Tomu odpovídá i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. bod 152. rozsudku ze dne 15. 6. 2010 ve věci Ciupercescu v. Rumunsko, stížnost č. 35555/03).“ Byť právě uvedený závěr Ústavní soud formuloval ve vztahu k ústavní stížnosti, která byla podána samotným obviněným, nikoli jeho zvoleným obhájcem, uplatní se plně i v nyní projednávané věci. Je tedy třeba uzavřít, že ani právo na ochranu legitimního očekávání stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími porušeno být nemohlo.

26. S přihlédnutím k výše citovanému nelze dospět ani k závěru, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivou odměnu za vykonanou právní pomoc, když je na stěžovateli, aby se této odměny, která mu nebyla uhrazena ze strany státu, domáhal po obviněném, který se k její úhradě stěžovateli zavázal tím, že s ním uzavřel dohodu o právním zastoupení.

27. Ústavní soud nepřisvědčil ani další námitce stěžovatele ohledně jeho diskriminace oproti jiným obhájcům ve srovnatelné procesní situaci. Poté, co nenalezl ústavně relevantní deficity ve výše zmiňovaném postupu, nelze diskriminaci stěžovatele spatřovat v jím tvrzené nerovnosti ve srovnání s další rozhodovací praxí orgánů činných v trestním řízení. Takovéto srovnání není předmětem řízení před Ústavním soudem v dané věci a Ústavní soud v jeho rámci není oprávněn posuzovat a přezkoumávat stěžovatelem uváděné případy.

28. Z uvedených důvodů nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

29. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 3761/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies