III. ÚS 1898/15

05. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senáte složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Chlebného, zastoupeného JUDr. Petrem Šádou, advokátem, sídlem Slunečná 243, Moravany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2015 c. j. 30 Cdo 310/2015-195, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 10. září 2014 c. j. 18 Co 287/2014-164 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. března 2014 c. j. 5 C 33/2013-107, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníku řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 26. 6. 2015 návrh dle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), kterým se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále jen „okresní soud“) byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, v níž požadoval od České republiky částku 1 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhradu nemajetkové újmy způsobené především tím, že bylo proti stěžovateli vedeno trestní řízení, v němž bylo po zásahu Nejvyššího soudu trestní stíhání zastaveno a věc postoupena Městskému úřadu Lázně Bohdaneč. Stěžovatel za újmu považoval zásah do psychiky, způsobený dlouhým stresem z trestního řízení a neschopností soustředit se na vědeckou práci, újmu na pověsti, cti a dobrém jménu, způsobenou „nálepkou“ pachatele trestné činnosti a zesílenou jeho postavením pedagoga a vědce, a zásah do pokojného rodinného života, v němž musí pečovat o své přestárlé rodiče. Dle okresního soudu nelze stěžovatele považovat za osobu, která byla jednáním státu poškozena. Ze spisového materiálu trestních soudů totiž okresní soud dovodil, že stěžovatel se dopustil protiprávního jednání, když jednou udeřil otevřenou dlaní do obličeje svoji známou poté, co mu údajně poškodila záhon s jahodami. K tomu se sám stěžovatel přiznal při hlavním líčení. Dle okresního soudu by bylo v rozporu se zásadou spravedlnosti, aby uvedené žalobcovo chování bylo „posvěceno“ tím, že by jej stát odškodnil. Vzhledem ke stěžovatelovu popsanému chování dospěl tedy soud k závěru, že nárok na náhradu nemateriální újmy nelze v dané věci přiznat. Stěžovatelovo odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl napadeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“), který se plně ztotožnil se závěry soudu nalézacího. Ty doplnil o závěr, že trestní řízení skončilo neodsouzením stěžovatele z důvodu vzniku pochybností o rozsahu následků protiprávního jednání na zdraví poškozené a intenzitě zásahu do zákonem chráněného zájmu. Následně Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání, které dle něj především neobsahovalo konkrétní vymezení podmínek jeho přípustnosti. Nadto Nejvyšší soud dále konstatoval, že odvolací soud rozhodl v intencích dřívější judikatury Nejvyššího soudu.

II.
Argumentace stěžovatele

3. Porušení svých ústavních práv spatřuje stěžovatel v neoprávněně vedeném trestním řízení proti němu. V tomto směru poukazuje obsáhle na jednotlivá pochybení obsažená zejména v textu obžaloby. Stěžovatel na nedůvodnost trestního řízení, kterou nakonec konstatoval až Nejvyšší soud, upozorňoval od počátku trestního řízení. Stěžovatel je toho názoru, že již samotné vedení nedůvodného trestního stíhání je důvodem pro poskytnutí peněžní náhrady nemajetkové újmy. Stěžovatel odmítá, že by trestní řízení skončilo jeho neodsouzením aplikací zásady in dubio pro reo, a naopak je toho názoru, že proti němu bylo postupováno dle nepřípustné zásady opačné. Dále soudy dle stěžovatele porušily ustanovení § 135 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „občanský soudní řád“), podle kterého jsou vázány rozhodnutími o tom, zda byl či nebyl spáchán trestný čin. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.
Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byl přitom veden následujícími úvahami.

6. Podstatou stěžovatelovy argumentace je tvrzení, dle nějž mu trestní řízení vedené proti němu způsobilo takovou nemateriální újmu, že soudy nemohou zbavit stát odpovědnosti za její peněžní náhradu. V tomto směru pak stěžovatel odkazuje v podstatě pouze na jím podanou žalobu, kde je druh újmy stručně specifikován, a na obecné závěry judikatury Ústavního soudu, dle nichž je třeba neoprávněně stíhané osobě přiznat nárok na peněžní náhradu za vznik nemajetkové újmy. Tyto závěry však obecné soudy vzaly při rozhodování v potaz a na základě vyhodnocení skutkových zjištění dospěly k závěru, že tato obecná zásada se ve stěžovatelově případě neaplikuje.

7. V první řadě Ústavní soud upozorňuje, že se otázkami spojenými s náhradou škody za neoprávněné trestní řízení obsáhle zabýval v nálezu ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 1391/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/), v němž se rovněž obsáhle vyjádřil k otázce zamítnutí nároku na náhradu újmy způsobené trestním stíháním s odkazem na nemožnost poskytování ochrany výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. Podstatné závěry tohoto nálezu lze dle Ústavního soudu vztáhnout i na projednávanou věc. Neodsouzení stěžovatele v trestním řízení nevylučuje, že se stěžovatel dopustil jednání, které soudy v dalších řízeních mohou oprávněně hodnotit jako významně společensky škodlivé a v moderní společnosti nepřípustné. Toto hodnocení se pak může v souladu se zásadami daného soudního řízení a relevantního právního odvětví promítnout do výroku o oprávněnosti nároku na náhradu újmy způsobené v souvislosti s trestním postihem takového jednání. Konkrétně při určování přiměřené náhrady nemajetkové újmy způsobené státem není důležitý pouze výsledek skončeného trestního řízení, ale i jednání a osobnostní rysy stíhané osoby. Ve výjimečných případech pak mohou tyto okolnosti natolik převážit pochybení orgánů činných v trestním řízení, že zcela přiměřenou náhradou nemajetkové újmy bude konstatování takového pochybení, případně nanejvýš veřejná omluva.

8. S odkazem na závěry uvedeného nálezu považuje Ústavní soud pro projednávanou věc za důležité, že k zproštění stěžovatele došlo teprve po zjištění všech podstatných sporných skutkových okolností, které dle Ústavního soudu měly být, zejména vzhledem k okolnostem stěžovatelova prokazatelně násilného jednání (tvrzení o opakovaných incidentech, nepřiměřenosti stěžovatelovy reakce, nedostatku sebereflexe, úcty k ostatním, atd.), zjištěny v trestním řízení. Z žádného z rozhodnutí v této věci přitom nevyplývá, že by v předmětném trestním řízení byl stěžovatel obětí jakékoliv nepřípustné svévole, nebo jiného nerespektování jeho práv. Celé trestní řízení, včetně jeho výsledku v podobě postoupení věci k vyřízení Městskému úřadu Lázně Bohdaneč, ukazovalo jako sporné toliko skutkové otázky (zejména veřejnost stěžovatelova násilného jednání a závažnost zranění poškozené). Soudy v napadeném občanskoprávním řízení pak vyhodnotily ústavně konformním způsobem (viz níže) stěžovatelovo jednání jako zjevně protiprávní. V takové situaci, kdy neodsouzení stěžovatele v trestním řízení není důsledkem důkazní nouze nebo konstatováním oprávněnosti stíhaného jednání, považuje Ústavní soud za ústavně konformní závěr obecných soudů stran neoprávněnosti stěžovatelova nároku na náhradu nemajetkové újmy. Přitom považuje za důležitou okolnost především povahu jím pociťované újmy, blíže specifikované v žalobě podané obvodnímu soudu (viz sub 2). Ústavní soud se ztotožňuje se závěry obecných soudů, že k žádnému nepřiměřeně citelnému zásahu do těchto hodnot nedošlo. V první řadě bylo ústavně konformním způsobem prokázáno, že stěžovatel se dopustil jednání, pro něž byl stíhán. Nelze tedy hovořit o bezdůvodném citelném zásahu do jeho práva na čest a dobré jméno. Stejně tak není zřejmé, jakým způsobem měla být významněji zasažena stěžovatelova psychika probíhajícím trestním řízení, oproti stresu spojeného s řízením přestupkovým. Stěžovatelova žaloba obsahuje v tomto směru pouze obecné tvrzení. Zřejmé není ani to, jak trestní řízení zasáhlo jeho rodinný život, či jeho schopnost starat se o své rodiče. Při zvážení stěžovatelem tvrzené újmy na jedné straně, a jeho násilného jednání na straně druhé, nemůže tedy Ústavní soud přisvědčit tomu, že by stěžovateli byla způsobena nemateriální újma takového druhu a v takové míře, aby bylo nezbytné nahradit její vznik poskytnutím sub 2 specifikovaného zadostiučinění.

9. Opodstatněnost nelze přiznat ani námitce, že soudy vůbec neměly v napadeném řízení oprávnění hodnotit protiprávnost jeho jednání a jsou dle ustanovení § 135 občanského soudního řádu zcela vázány závěry trestních soudů. Ústavní soud naopak ustáleně zastává právní názor, že soud v občanskoprávním řízení není vázán rozsudkem zprošťujícím, usnesením, kterým je trestní stíhání zastaveno, a dokonce ani odůvodněním odsuzujícího rozsudku. Osoba, která není odsouzena v trestním řízení tak vůbec nemusí být úspěšná v souvisejících řízeních občanskoprávních. V nich soudy mají oprávnění samy posoudit otázky, řešené toliko v odůvodnění rozhodnutí trestních soudů či jiných orgánů činných v trestním řízení. Pro podrobnější odůvodnění lze i v tomto směru stěžovatele odkázat na shora uvedený nález sp. zn. III. ÚS 1391/15 (srov. bod 15 a násl. nálezu).

10. S ohledem na vše výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 1898/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies