III. ÚS 2599/15

05. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. H., zastoupeného Mgr. Blankou Všetičkovou, advokátkou, sídlem ul. 28. října 640, Žamberk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2015 č. j. 25 Cdo 5331/2014-103, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. května 2014 č. j. 11 Co 123/2014-76 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 30. října 2013 č. j. 17 C 5/2013-37, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí, jako účastníků řízení, a E. Š., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody, a to zejména jeho právo i právo nezletilých dětí uvedené v čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), právo na spravedlivý proces zaručené v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), jakož i právo na respektování rodinného a soukromého života garantované podle čl. 8 Úmluvy.

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí (dále jen „okresní soud“) bylo ve věci stěžovatelovy žaloby proti vedlejší účastnici o náhradu škody ve výši 61 921 Kč s příslušenstvím rozhodnuto, že se žaloba co do částky 61 621 Kč zamítá (výrok I), že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli 300 Kč (výrok II) a že stěžovatel je povinen vedlejší účastnici zaplatit na náhradě nákladů řízení 29 969 Kč (výrok III).

3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrzen a ve výroku III změněn tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů ve výši 28 978 Kč, současně jím byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 4 695 Kč.

4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) odmítnuto dovolání stěžovatele s tím, že směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž nebyl daný mimořádný opravný prostředek přípustný, a to ve smyslu § 237 o. s. ř., resp. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jde-li o náklady řízení).

II.
Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že vedlejší účastnice neplnila soudem schválenou dohodu týkající se styku s jejich nezletilými syny a ani jednou je k němu nepřivezla, a proto on musel jet za nimi, jinak by je vůbec neviděl. Tím mu vznikly náklady, o jejichž náhradu žádal, nebyl však úspěšný. Obecné soudy – ať už se styk v jakékoliv podobě uskutečnil, nebo neuskutečnil vůbec – matku za porušení dohody nijak nepostihly a nechaly mu hradit veškeré náklady styku, a to i v případě, že vznikly v návaznosti na porušení zmíněné dohody. V této souvislosti stěžovatel upozornil, že opakovaně informoval soud o tom, že mu vedlejší účastnice děti nepředává, „kontakt“ s nimi se zvrhne v jeho napadání a odhánění od jejího domu, soud však tyto stížnosti na nedodržování dohody nijak neřešil. Nezletilé děti matka ovlivňuje, a pokud argumentovala vzdáleností svého bydliště, byla to, jak stěžovatel uvedl, právě ona, kdo se rozhodl odstěhovat, čímž zatížila jak děti, tak jeho rozpočet.

6. Dále stěžovatel namítl, že soudní řízení bylo zatíženo „neobjektivně zjištěným stavem“, vyslovil zásadní nesouhlas s napadenými rozsudky a zdůraznil, že ústavní stížnost podává v důsledku své bezmoci o dosažení spravedlivého rozsudku a postižení vedlejší účastnice, která mu soustavně brání ve styku. Vyčerpal již všechny možnosti dohody s ní, žádal mnohokrát opatrovnický soud, aby nemusel snášet verbální ataky i fyzické napadání před dětmi, když se nechtěl kontaktů s nimi vzdát, aby jim dal najevo, že na ně nezapomněl. Žádal jen symbolickou část nákladů, které mu vznikaly dlouhodobým neřešením situace opatrovnickým soudem, konkrétně jde o zbytečné náklady na dopravu do místa bydliště vedlejší účastnice, o prostředky vynaložené na naplánovaný program, stravu a jiné prokazatelné náklady se stykem spojené. Opakovaně žádal soud, aby spíše než ukládání pokut zahájil řízení o změnu výchovy, neboť to stupňovalo averzi vedlejší účastnice vůči němu, jeho námitky byly vzaty v potaz až poté, co rodiče matky napadli pracovníka orgánu péče o dítě, následně soud předběžným opatřením rozšířil styk s dětmi, odvolací soud toto opatření ale zrušil. Ze čtyř kontaktů, které se mohly odehrát mimo bydliště matky, se uskutečnil jeden, sám soud doporučil podat žalobu na úhradu nákladů.
7. V souvislosti s tím stěžovatel uvedl, že v řízení o náhradě škody došlo ke shodě stran na tom, že za dětmi jezdil pravidelně a že mu vedlejší účastnice děti nepředala, čímž se potvrdila pravost popisů kontaktů doručených opatrovnickému soudu. Vedlejší účastnice předložila „jednověté zprávy“, v nichž pediatr MUDr. Zvěřina potvrdil, že v určité dny byly děti nemocné, neuvedl však diagnózu ani závažnost onemocnění, což neodpovídá požadavkům plynoucím z nálezu ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 618/05 (N 204/43 SbNU 279), navíc tyto důkazy byly vyhotoveny po několika letech, podle stěžovatele účelově pro dané řízení, aniž by mu byly při jednání předloženy k nahlédnutí, a soud se přesto o ně v odůvodnění opíral. Shodný pediatr v průběhu řízení u opatrovnického soudu vyhotovoval pravidelně lékařské zprávy o zdravotním stavu, kde popisoval děti jako naprosto zdravé, v opatrovnickém spisu není jediná zpráva, že by děti byly nemocné. Obecné soudy zhodnotily, že k naplnění pojmu „kontakt“ postačí, že se stěžovatel dostavil do místa bydliště matky, i když se s dětmi neviděl či viděl jen sporadicky, což ovšem dle stěžovatele jde proti logice věci. Aby byl naplněn smysl kontaktu, musely by děti po určenou dobu s ním strávit v klidu a pohodě, bez hysterických scén a konfliktů vyvolávaných matkou a aniž by se kontaktů s ním bály a odmítaly je. V této souvislosti stěžovatel apeloval na Ústavní soud, aby definoval pojem styk dítěte s rodičem v tom směru, jaká by měl splňovat kritéria, neboť to byl základ pro rozhodnutí ve věci, přičemž „tento stav“ lze dle stěžovatele vyvodit z nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683). Dle stěžovatele jde o zaujatý postup při řešení problému, který způsobil opatrovnický soud, a proto se stěžovatel obrátil na Ústavní soud se stížností na zneužívání práva, jak má (zřejmě) plynout z nálezu ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10 (N 219/59 SbNU 167), aby poskytl vodítko pro řešení časté problematiky, kdy se rodič kvůli psychickým i finančním tlakům po čase styku s dětmi raději vzdá.

8. Pokud okresní soud uvedl, že jízdy prováděl dobrovolně a že mu vedlejší účastnice dala dopředu vědět, že se s dětmi nedostaví, stěžovatel zopakoval, že vedlejší účastnice nedodržovala schválenou dohodu, když přijel, děti nepředala, zadržovala je ve svém domě nebo domě svých rodičů, ač před opatrovnickým soudem tvrdila opak. Ve skutečnosti musel sedět na chodbě nebo stát venku tak, aby se sám styku vzdal, a k tomu byl ještě verbálně a fyzicky napadán vedlejší účastnicí. Okresní soud nereflektoval jeho názor, že na uvedenou dohodu lze nahlížet jako na smlouvu mezi dvěma subjekty, a pokud jedna ze stran neplní své povinnosti, resp. svým jednáním účel smlouvy (tj. kontakt s dětmi) maří, pak mu náleží náhrada škody i za to, co musel vynaložit. Dostavením se do bydliště vedlejší účastnice tedy neznamenalo, že se styk s dětmi uskuteční tak, jak nařídil soud. K předávání dětí nedocházelo po dobu od 29. 11. 2010 do 10. 6. 2012, kdy se matka přestěhovala do nového bydliště, k neuskutečněným stykům vykonal zbytečné cesty, neboť nebyl informován, že pokud přijede, vedlejší účastnice mu děti nepředá. Opatrovnický soud měl absurdním způsobem nařídit v rozsudku ze dne 15. 8. 2011, aby kontakty probíhaly v domě vedlejší účastnice, a vedlejší účastnici i jejím rodičům zakázal u těchto kontaktů být, což nebylo v praxi proveditelné. Pokud se vedlejší účastnice hájila tím, že včas oznámila, že s dětmi nepřijede, jde o absurdní tvrzení, neboť tímto způsobem se mohla styku vyhýbat donekonečna, přičemž nešlo o ojedinělý případ, činnost vedlejší účastnice byla cílená, vědomá a dlouhodobá, předpoklady její odpovědnosti jsou splněny, a to s ohledem na přímé porušení právní povinnosti.

9. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na princip rovnosti rodičů, který prý obecné soudy pominuly, resp. na související judikaturu Ústavního soudu, k čemuž uvedl, že podanou žalobou se chtěl vyrovnat s tím, že stát založil u něho pocit nespravedlnosti, bezpráví a zneužívání práva. S odvoláním na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva rovněž upozornil na povinnost státu učinit zadost svým pozitivním povinnostem při výkonu rozhodnutí o úpravě styku, zejména zajištěním výkonu práva na kontakt s dítětem tak, aby rodič mohl dítě vychovávat, či zajistit přiměřenou délku soudního řízení.

10. Ústavní stížnost stěžovatel doplnil podáním ze dne 16. 9. 2015, aniž by tak ale učinil prostřednictvím své právní zástupkyně. K tomuto podání nebylo možno přihlédnout, neboť s ohledem na povinné právní zastoupení se lze na Ústavní soud obracet pouze prostřednictvím advokáta (nehledě na to, že v něm stěžovatel v podstatě zopakoval jen to, co již bylo uvedeno v samotné ústavní stížnosti).

III.
Procesní podmínky řízení

11. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

13. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“)], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, „superrevizní“ instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je „toliko“ přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad „podústavního“ práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

14. Ústavní stížnost je postavena na tom, že stěžovatel byl nucen podat proti vedlejší účastnici žalobu na náhradu škody, a to (i) za účelem ochrany svých rodičovských práv a práv nezletilých dětí, pokud jde o vzájemný styk, jemuž měla vedlejší účastnice bránit, když se mu nedostalo náležité ochrany v opatrovnickém řízení. Ústavní soud připouští, že daná věc má pro stěžovatele značný význam také z preventivních důvodů, kdy stěžovateli nejde ani tak o předcházení vzniku dalších škod, jako o to, aby vedlejší účastnice řádně plnila své povinnosti ohledně styku nezletilých dětí s ním. Současně však musí Ústavní soud zdůraznit, že v řízení o náhradě škody, resp. v navazujícím řízení o ústavní stížnosti není oprávněn „hodnotit“ dosavadní činnost opatrovnického soudu, resp. se vyjadřovat k otázce údajných pochybení, jichž se měl při svém rozhodování tento soud dopustit; pokud byl stěžovatel v tomto ohledu dle svého názoru nějak zkrácen na svých ústavně zaručených základních právech či svobodách, mohl (a měl) podat ústavní stížnost; v případě, že tak neučinil, anebo sice učinil, avšak tato nebyla shledána důvodnou (či opodstatněnou), jsou příslušná soudní rozhodnutí závazná pro všechny orgány (§ 159a odst. 3 o. s. ř.), včetně Ústavního soudu. Z tohoto důvodu nelze řízení o náhradu škody považovat za jakési „náhradní řešení“ pro případ, že by příslušné orgány veřejné moci měly ohledně úpravy styku rodiče s nezletilými dětmi a zajištění jeho realizace selhat, jak si stěžovatel – podle všeho – představuje.

15. S ohledem na to bylo možné zabývat se jako relevantní jen argumentací k stěžovatelově nároku na náhrady škody. Vzniklou škodu v daném případě měly představovat náklady (zejm. cestovní výdaje či výdaje na ubytování), jež měl stěžovatel v souvislosti se stykem se svými nezletilými dětmi vynaložit „zbytečně“, a to buď proto, že se tento styk ve stanoveném termínu vůbec neuskutečnil, anebo se sice uskutečnil, nikoliv však dle jeho názoru řádně (tj. v podobě odpovídající jeho představě). Soudy nižších stupňů se zabývaly jednotlivými dny, kdy měl stěžovatel právo se s dětmi stýkat (a vedlejší účastnice povinnost styk umožnit), načež uzavřely, že v těch případech, kdy se stěžovatel ke styku nedostavil, resp. kdy vedlejší účastnice měla děti k němu přivézt, ale nepřivezla (resp. nemohla přivézt), mu žádná škoda nemohla vzniknout, a pokud jde o další dny, kdy se do bydliště vedlejší účastnice dostavil, ve většině případů shledaly, že se styk neuskutečnil z objektivních důvodů (konkrétně pro špatný zdravotní stav dětí) a vedlejší účastnice o tom včas stěžovatele informovala; v jednom případě (termín 8. 6. 2012) však obecné soudy dospěly k závěru, že vedlejší účastnice porušila svou povinnost (plynoucí z předběžného opatření), když bezdůvodně děti stěžovateli ke styku nepředala, a v důsledku tohoto porušení vznikla stěžovateli škoda ve výši 300 Kč (představující výdaj za ubytování), a tak stěžovateli její náhradu přiznaly. Třeba poznamenat, že obecné soudy v souvislosti s nerealizovaným stykem nikterak nevyloučily odpovědnost rodiče, do jehož péče byly nezletilé děti svěřeny, za škodu vzniklou druhému rodiči, byť v dané věci z větší části neshledaly stěžovatelův nárok oprávněným. Pokud jde o preventivní působení (viz sub 14), dané řízení naplnilo svůj účel, když tento aspekt projednávané věci má alespoň nějakou souvislost se základními právy hmotněprávní povahy, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolával.

16. Ve vztahu k výše uvedeným úvahám pak Ústavní soud nemá, co by mohl obecným soudům z hlediska ústavnosti vytknout. Stěžovatel v tomto ohledu nic konkrétního neuvedl, pouze vyslovil s právními závěry obecných soudů svůj nesouhlas, a ten opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže, neboť přezkum věcné správnosti soudních rozhodnutí Ústavnímu soudu nepřísluší (viz sub 13). Jde-li o námitku, že lékařské zprávy pediatra MUDr. Zvěřiny (viz sub 7) byly co do svého obsahu „nedostatečné“, protože neobsahovaly prohlášení, že se kontakt dítěte s rodičem ze zdravotních důvodů nedoporučuje, jakož i účelové, protože byly vyhotoveny pro dané řízení, tato námitka je zcela obecná, neboť není zřejmé, jaký konkrétní skutkový závěr obecných soudů stěžovatel takto zpochybňuje. Proto lze rovněž pouze obecně konstatovat, že hodnocení důkazů je věcí obecných soudů, a Ústavní soud toto hodnocení není oprávněn „přehodnocovat“, a to ani v případě, že by se s ním neztotožňoval, ledaže by bylo možné příslušné skutkové závěry označit za „extrémní“, což bývá v těch případech, kdy jsou úvahy obecných soudů při hodnocení důkazů zatíženy zjevným věcným omylem či evidentní logickou chybou. Dlužno dodat, že skutečnost, že zmíněná lékařská zpráva byla vyhotovena pro „účely“ soudního řízení, ještě neznamená, že by nebyla pravdivá, a to, zda s ohledem na svůj konkrétní obsah (buď sama o sobě, anebo ve spojení s dalšími prokázanými skutečnostmi) je s to potvrdit příslušné tvrzení účastníka soudního řízení, vždy bude záviset na individuálních okolnostech toho kterého případu. Navíc stěžovatel jako zákonný zástupce dětí má právo nahlížet do jejich zdravotní dokumentace, a tak si mohl pravdivost údajů obsažených v lékařské zprávě přímo ověřit. A argumentuje-li stěžovatel tím, že nemohl do těchto lékařských zpráv u soudního jednání nahlédnout, provádění listinných důkazů upravuje ustanovení § 129 odst. 1 o. s. ř., dle něhož není povinností soudů předkládat listinu účastníkovi řízení k nahlédnutí, pakliže ji předseda senátu přečte anebo sdělí její obsah, navíc z ničeho neplyne, že by stěžovateli soud bránil (mimo jednání) nahlížet do soudního spisu.

17. Uplatnil-li stěžovatel nárok na náhradu škody za dny, kdy se styk sice uskutečnil, nikoliv však (dle jeho názoru) řádně, i touto otázkou se obecné soudy náležitě zabývaly, když stěžovateli vysvětlily, že za podstatné nutno považovat, že styk vůbec proběhl, a pokud se tak nestalo v takové podobě, jak si stěžovatel představoval, např. proto, že děti usnuly, či že odbíhaly za členy rodiny, příčina tkví v jejich nízkém věku, nikoliv v jednání vedlejší účastnice. Především pak Ústavní soud musí přisvědčit obecným soudům v tom, že v případech, kdy styk s dětmi neprobíhá z nějakého důvodu řádně (ať je již důvodem jeho nevhodná úprava soudem, anebo to, že rodič, do jehož péče byly děti svěřeny, neplní své povinnosti, když dítě ke styku řádně nepřipraví nebo ho vede k odmítání kontaktu s druhým rodičem), je třeba tento problém bezprostředně řešit v opatrovnickém řízení, jež je pro to vybaveno adekvátními právními nástroji (viz sub 14).

18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 2599/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies