II. ÚS 100/16

05. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky L. R., zastoupené JUDr. Christianem Choděrou, advokátem, se sídlem Jugoslávská 12, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 921/2015 ze dne 17. září 2015, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 53/2015 ze dne 12. března 2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 2 T 76/2014 ze dne 9. prosince 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 1. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 napadeným rozsudkem uznal stěžovatelku vinnou přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“). Za to ji odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Stejným rozsudkem rozhodl o vině spoluobviněného Z. R. (syna stěžovatelky) zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., za což mu uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let. Bylo tak posouzeno trestní jednání, jehož se stěžovatelka a její syn dopouštěli na partnerce syna stěžovatelky, kterou opakovaně a po delší dobu psychicky a fyzicky týrali způsobem, uvedeným ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Odvolání stěžovatelky bylo napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze podle § 256 tr. ř. zamítnuto, přičemž k odvolání obviněného Z. R. byl tento rozsudek ohledně něho zrušen ve výroku o trestu a znovu bylo rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině byl obviněnému uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Následná dovolání obou obviněných byla napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuta.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje na dovolací námitku svého syna - obviněného Z. R., že v jeho případě došlo k pravomocnému odsuzujícímu rozhodnutí, přestože existovala překážka rei iudicatae, pro niž mělo být trestní stíhání zastaveno z důvodu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., což se mělo odrazit i v souvislosti s jejím údajným trestným jednáním, neboť měla týrat stejnou poškozenou. Dále namítá, že v průběhu trestního řízení bylo porušeno její právo na obhajobu, přičemž bylo vycházeno z presumpce viny. Uvádí, že na svoji obhajobu a obranu činila důkazní návrhy, které však byly zamítnuty. Přitom jí soud prvního stupně vinu neprokázal a odvolací ani dovolací soudy se jejími argumenty nezabývaly a rozhodly alibisticky. Stěžovatelka zdůrazňuje, že týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zák., tedy zlé nakládání s jinou osobou vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří, se v předmětném řízení neprokázalo. S odkazem na nález sp. zn. III. ÚS 299/06 vyslovuje názor, že soudy nepostupovaly správně, pokud vzaly nekriticky za stěžejní důkaz ve věci znalecký posudek a nepřipustily jeho přezkoumání. Výpověď poškozené k jednání stěžovatelky pronesená při hlavním líčení, z níž soudy vycházely, pak nebyla dle jejího přesvědčení učiněna v takové podobě, že by údajné týrání mohlo dosahovat intenzity, s níž počítá § 199 odst. 1 tr. zák. Soudy se měly zabývat opatrovnickými soudními spisy, kde byla určena opatrovnicí nezletilých dětí poškozené. Stěžovatelka poukazuje i na faktickou nemožnost fyzického týrání s ohledem na svou nemoc – degenerativní onemocnění kořenového kloubu palce ruky, které je velmi bolestivé.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami, zda postupem a rozhodováním soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Stěžovatelka napadá chybné zhodnocení skutkového stavu věci, k němuž soudy dospěly na základě neúplně provedeného dokazování, což se odrazilo v nesprávném právním posouzení jejího jednání jako přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 odst. 1 tr. zák.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že ochrana právům – v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů – je ústavně svěřena soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, SbNU 34/3 257).

Ústavní soud se mohl v mezích takto limitovaného přezkumu zabývat pouze tím, zda závěry napadených rozhodnutí nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, v níž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny.

Průběh dokazování před soudem prvního stupně, stejně jako hodnocení provedených důkazů, nenese znaky libovůle, neboť zjištěný skutkový stav se opírá o řádně objasněné skutečnosti. Soud prvního stupně provedl všechny relevantní důkazy, čímž si vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Pokud zamítl některé důkazy obhajoby, tento svůj procesní postup vždy řádně odůvodnil. Nelze přitom přisvědčit stěžovatelce, že rozhodoval jednostranně, neboť řadu důkazů obhajoby připustil a provedl. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatelky. Byl si vědom toho, že proti sobě stojí na jedné straně výpověď stěžovatelky a jejího syna, kteří jakékoliv týrání poškozené popřeli, a na straně druhé usvědčující výpověď poškozené. Jak poukázal v odůvodnění svého rozsudku, v trestních věcech, kde je řešeno domácí násilí, proti sobě stojí obvykle dvě skupiny důkazů – jednak tvrzení obžalovaného, jeho rodiny a přátel, a jednak tvrzení poškozené a svědků vypovídajících v její prospěch. Za dané situace bylo proto jeho úkolem řádně vyhodnotit věrohodnost těchto dvou skupin, což učinil způsobem, který je akceptovatelný i z ústavního hlediska. Pokud se jednoznačně přiklonil na stranu poškozené, jejíž výpověď považoval za věrohodnou i s ohledem na další důkazy svědčící v její prospěch, Ústavní soud nemá jeho závěru co vytknout, neboť je podporován znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie. Obhajoba sice se závěry znalců, které vyzněly jednoznačně v neprospěch obou obviněných, nesouhlasila, což stěžovatelka činí i v ústavní stížnosti, tyto závěry se jí však nepodařilo znevěrohodnit, takže nebyl dán důvod k vypracování revizního posudku. Závěry posudku pak soud hodnotil jako každý jiný důkaz jednotlivě i v souhrnu s dalšími provedenými důkazy, takže nelze přisvědčit stěžovatelce v tom, že by tento důkaz upřednostnil. Vina stěžovatelky byla totiž prokázána i jinými důkazy korespondujícími s výpovědí poškozené, a to i výpověďmi zcela nezávislých svědků. Pokud tedy soud prvního stupně po řádném vyhodnocení obou skupin na rozdíl od stěžovatelky nepochyboval o věrohodnosti výpovědi poškozeného a vysvětlil, proč nepřijal verzi stěžovatelky, Ústavní soud neshledal důvod, aby jeho řádně odůvodněné závěry přehodnocoval.

Stejně tak se Ústavní soud necítí oprávněn nahrazovat úvahy a závěry odvolacího soudu, který rovněž neměl žádné pochybnosti o pravdivosti výpovědi poškozené. Jeho rozhodnutí je sice ve vztahu ke stěžovatelce odůvodněno stručně, ale ve spojení s velmi podrobně odůvodněným rozsudkem soudu prvního stupně je nelze považovat za nepřezkoumatelné. Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, totiž nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. V rozporu s tím tedy není, pakliže odvolací soud reagoval na některé námitky stěžovatelky příklonem ke skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.

Námitky, směřující proti hodnocení obsahu provedeného dokazování řešil ostatně i Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně. Zabýval se proto mj. tím, zda skutková zjištění mají vazbu na deklarovaný obsah provedeného dokazování, přičemž nezjistil žádné okolnosti, které by svědčily o tom, že ve věci provedené dokazování není dostatečné anebo je založeno na důkazech, o něž soudy závěry o vině stěžovatelky nemohly opřít, ani o tom, že by provedené důkazy hodnotily mimo rámec zákonných pravidel. Nezjistil ani takové skutečnosti, které by svědčily o jednostranném postoji soudů nebo o jejich libovůli při hodnocení důkazů.

Pokud stěžovatelka vyslovuje názor, že pro překážku rei iudicatae mělo být trestní stíhání jejího syna zastaveno, což by mělo význam i na posouzení jejího jednání vůči poškozené, i s touto námitkou se Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení dostatečně vypořádal. Jeho rozhodnutí i rozsudky soudů nižších stupňů, které jsou napadeny i nyní projednávanou ústavní stížností, ostatně přezkoumával Ústavní soud na základě ústavní stížnosti syna stěžovatelky Z. R.. Jeho námitky, včetně tvrzení o existenci překážky rei iudicatae, však neshledal opodstatněnými a usnesením sp. zn. I. ÚS 65/16 ze dne 15. 3. 2016 ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Stěžovatelčina argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by rozhodnutím soudů bylo porušeno její právo na soudní řízení a spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny. Postup soudů lze proto považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 100/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies