III. ÚS 363/16

05. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky BP Integralis Limited, sídlem Diagorou 4, Kermia Building, 6th Floor, Office 601, PC 1097 Nikosia, Kypr, zastoupené Mgr. Ivo Sieglem, advokátem, sídlem Školská 38, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. prosince 2015 č. j. KSOL 10 INS 28300/2013-B24, za účasti Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a Mgr. Ing. Ladislava Tetery, sídlem Poštovní 2, Ostrava – Moravská Ostrava, insolvenčního správce dlužníka Jaroslava Urbánka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“) a navrhla jeho zrušení. Podle ní došlo tímto usnesením k porušení jejího ústavního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), ústavního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny (stěžovatelka zřejmě omylem uvedla, že jde o čl. 36 odst. 1 Ústavy České republiky, dále jen „Ústava“) a insolvenční soud postupoval v rozporu se zásadou přiměřenosti materiálního narušení mezí ústavních práv podle čl. 4 odst. 4 Listiny a v rozporu se zásadou enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí podle čl. 2 odst. 3 Ústavy.

2. K věci uvedla, že krajský soud napadeným usnesením udělil souhlas insolvenčnímu správci k prodeji nemovitostí sepsaných v majetkové podstatě dlužníka zpeněžením veřejnou dražbou podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, a výběr dražebníka provede insolvenční správce dle kritérií uvedených v jeho podání ze dne 2. 12. 2015 s tím, že náklady na prodej nepřekročí 5% výtěžku zpeněžení.

3. Napadené usnesení bylo vydáno v insolvenčním řízení zahájeném na základě návrhu její právní předchůdkyně a stěžovatelka v něm uplatnila svou přihláškou pohledávku ve výši 673 096,90 Kč zajištěnou zástavním právem k nemovitostem v katastrálním území Kozov. Podáním ze dne 30. 6. 2015 stěžovatelka, jako zajištěná věřitelka, udělila vedlejšímu účastníkovi v souladu s ustanovením § 293 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, pokyn směřující ke zpeněžení zástavy dražbou dle § 1771 občanského zákoníku, navrhla osobu dražebníka, společnost EURODRAŽBY.CZ a. s., a postup dražby. Insolvenční správce podal dne 2. 12. 2015 insolvenčnímu soudu žádost o přezkoumání pokynu a sdělil, že pokyn odmítá, neboť má za to, že tento – ve spojení s předloženým návrhem smlouvy o provedení dražby, pravidly dražby a budoucí kupní smlouvou – není pro účastníky insolvenčního řízení výhodný, neboť uvedený pokyn podle něj neprochází testem srovnatelných podmínek prodeje nemovitých věcí upravujících prodej nemovitých věcí dražbou podle ustanovení § 335 a násl. občanského soudního řádu. Insolvenční správce proto navrhl zpeněžit zástavu veřejnou dražbou a jako kritérium výběru dražebníka stanovil férovost podmínek ve vztahu ke všem účastníkům insolvenčního řízení a zájemcům o koupi zástavy. Insolvenční soud nato vydal napadené usnesení, přičemž v odůvodnění se omezil pouze na toto vysvětlení: „Soud vyhověl žádosti insolvenčního správce o udělení pokynu v rámci dohlédací činnosti dle § 293 IZ, neboť dospěl k závěru, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji než dle pokynu zajištěného věřitele.“ Poté stěžovatelka vyzvala soud k přehodnocení jeho stanoviska, avšak soud výzvu odmítl.

4. Stěžovatelka pod právo vlastnit majetek řadí i právo uspokojit svou pohledávku ze zajištění způsobem podle své volby, když důsledkem tohoto zákonného oprávnění je, že zajištěný věřitel současně nese odpovědnost za vhodnost výběru způsobu zpeněžení. Sám věřitel je na vhodnosti výběru motivován více než kdokoliv jiný, neboť případnou jeho „sankcí“ za nevhodný výběr způsobu zpeněžení je nižší míra uspokojení pohledávky. Pokud insolvenční zákon v ustanovení § 293 současně dává insolvenčnímu správci možnost pro případ, že si není jistý výhodností pokynu věřitele, požádat insolvenční soud o přezkoumání takového pokynu, pak smyslem tohoto ustanovení zcela jistě nemůže být nahrazení vůle zajištěného věřitele insolvenčním soudem při sebemenší pochybnosti o výhodnosti pokynu věřitele. Takový výklad by v samém důsledku obcházel a limitoval zákonné oprávnění zajištěného věřitele. Byl by proto nesprávný a neprošel by testem proporcionality zásahu orgánu státní moci do základních práv podle čl. 4 odst. 4 Listiny. Stěžovatelka připomíná, že řádně dbala (resp. její právní předchůdkyně) o svůj majetek a sjednala si zajištění pohledávky zástavním právem k zástavě, přihlásila do insolvenčního řízení svou pohledávku jako zajištěnou a posléze v rámci insolvenčního řízení učinila pokyn směřující ke způsobu zpeněžení zástavy. Insolvenční soud však udělením pokynu obsaženého v napadeném usnesení nahradil pokyn stěžovatelky, přitom usnesení jen velmi stručně odůvodnil, a to do takové míry, že odůvodnění fakticky vůbec nevypovídá o tom, jakými úvahami se při rozhodování řídil a z jakého důvodu dospěl k závěru, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji než dle pokynu stěžovatelky. Z toho dovozuje, že takové rozhodnutí, které bez dalšího toliko vyhovuje žádosti insolvenčního správce bez věcného vypořádání a analýzy, nemůže v ústavněprávní rovině vůbec obstát. Obsah napadeného usnesení společně se zcela nedostatečným odůvodněním proto hodnotí jako projev svévole soudní moci. Insolvenční soud nejen že nepřiměřeným způsobem zasáhl do vlastnického práva stěžovatelky, ale navíc též postupoval v rozporu s požadavky spravedlivého procesu na odůvodnění rozhodnutí plynoucími z čl. 2 odst. 2 Listiny. Porušil tak právo stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces.

5. Stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení, neboť to není v rozporu s důležitým veřejným zájmem a uskutečnění pokynu vyplývajícího z napadeného usnesení by znamenalo pro stěžovatelku nepoměrně větší újmu, než jaká může při odložení vykonatelnosti vzniknout jiným osobám. Napadené usnesení vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem může stěžovatelce způsobit újmu spočívající v potenciální snížené možnosti uspokojení její přihlášené pohledávky, naproti tomu odkladem vykonatelnosti napadeného unesení (a nezpeněžením majetku mimo dražbu nyní, ale později – po posouzení všech okolností případu) nemůže nikomu vzniknout žádná újma.

II.

6. Z přiložených listinných podkladů (napadeného usnesení a souboru podání týkajících se zpeněžení zastavených nemovitostí) Ústavní soud ověřil údaje poskytnuté stěžovatelkou o postupu insolvenčního správce a krajského soudu (viz bod 2. a 3.).

III.

7. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, „superrevizní“ instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je „toliko“ přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad „podústavního“ práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

9. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí – z hlediska spravedlivého procesu – neakceptovatelné „libovůle“, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06, N 148/46 SbNU 471).

10. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právního závěru krajského soudu o vhodném způsobu zpeněžení zastavených nemovitostí. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je tak pouhou polemikou se závěrem krajského soudu, založenou na přesvědčení o hypotetické výhodnosti stěžovatelčiných představ ohledně jejího návrhu. Pokud krajský soud preferoval jiný způsob zpeněžení, je třeba respektovat jeho roli v rámci dohlédací činnosti, a to v mezích plynoucích z ustanovení § 293 insolvenčního zákona; obecné zdůvodnění o výhodnějším zpeněžení (včetně stanoviska insolvenčního správce) než dle pokynu zajištěného věřitele považuje Ústavní soud se dostačující.

11. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení nebylo třeba rozhodovat, neboť Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti v takové době, v níž by se odklad vykonatelnosti neprojevil, a též s přihlédnutím k rozhodnutí o meritu věci.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 363/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies