III. ÚS 1994/15

05. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. H., t. č. Vazební věznice Břeclav, zastoupeného Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem Foersterova 712, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2015 č. j. 7 Tdo 139/2015-56, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. září 2014 č. j. 8 To 97/2013-2902 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. května 2014 č. j. 7 T 53/2012-2707, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a práva na osobní svobodu zakotveného v čl. 8 odst. 2 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen „městský soud“) shledán vinným ze spáchání přečinu podvodu dle ustanovení § 209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „trestní zákoník“), a přečinu zpronevěry dle ustanovení § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Přečinu podvodu se dle názoru městského soudu stěžovatel dopustil, stručně řečeno, tím, že jako jednatel obchodní společnosti, prodávající poukazy na zážitkové služby, inkasoval od klientů společnosti finanční prostředky za tyto poukazy za situace, kdy neměl pro dané zážitkové služby sjednané dodavatele, přičemž dané zážitky svým zákazníkům následně nesjednal, přestal s nimi komunikovat a peníze jim nevrátil. Přečinu zpronevěry se měl stěžovatel dopustit tím, že od klientů inkasoval částky za poukazy na zážitky, avšak i přes to, že měl dodavatele sjednané, peníze dodavatelům nepřevedl a ponechal si je pro vlastní potřebu. Následně s nespokojenými zákazníky, kterým v důsledku toho nebyl zážitek poskytnut, také přestal komunikovat. Za uvedené skutky uložil soud stěžovateli společný souhrnný trest odnětí svobody na dobu 45 měsíců a zároveň rozhodl o náhradě škody.

3. Proti tomuto rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), ve kterém polemizoval jak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, tak s právní kvalifikací jeho jednání jako trestného činu. Krajský soud se však v záhlaví uvedeném usnesení s námitkami stěžovatele neztotožnil a jeho odvolání zamítl.

4. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, v rámci kterého opět vyjádřil nesouhlas s provedenými skutkovými zjištěními, právní kvalifikací svého jednání a výrokem o náhradě škody. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné, když zejména neshledal žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a závěry rozhodujících soudů.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti odmítá skutkové závěry obecných soudů, a zásah do svých základních práv spatřuje především v údajném extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a jejich právním hodnocením. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou dle názoru stěžovatele nepřezkoumatelná a svévolná, v určitých místech nijak neodůvodněná, v rozporu s logikou a obecnou zkušeností. Stěžovatel v tomto ohledu poukazuje na své tvrzení, že v 99,3 % případů byl jeho zákazníkům zážitek zrealizován, přičemž skutky popsané ve výrocích odsuzujících rozsudků nepředstavují dílčí útoky podvodu či zpronevěry, ale pouze po právu neuznané reklamace nespokojených zákazníků. Stěžovatel k podpoře tohoto tvrzení poukazuje na fakt, že mezi zhruba sedmdesáti údajnými poškozenými neexistuje žádná spojitost až na skutečnost, že se tito poškození snažili uplatnit své kupóny v rozporu s obchodními podmínkami jeho společnosti. Dle stěžovatele téměř ve všech případech jde o poukazy neuplatněné včas či neuplatněné vůbec, nezaplacené či prodané a realizovatelné až v době, kdy stěžovatel již nebyl jednatelem společnosti. Stěžovatel obecným soudům vyčítá, že v tomto ohledu ke zmíněným obchodním podmínkám a smluvním ujednáním (včetně smluv s dodavateli služeb) vůbec nepřihlédly. Dále zmiňuje i některé další konkrétní případy, při jejichž hodnocení obecné soudy pochybily, jako např. poukazy, které sám z dobré vůle daroval jako dárek do soutěže, a tudíž na nikom žádné peníze nevylákal a nemohl se tak obohatit a dopustit podvodu, dále poukazy, jejichž reklamace nemohla být vyřízena z důvodu nečinnosti zákazníka nebo poukazy volné, a tudíž nevázané na konkrétní službu, u které mohl stěžovatel stěží zamýšlet neposkytnutí zážitku apod. V konkrétním případě zpronevěry, které se měl stěžovatel dopustit vůči společnosti OREA HOTELS s. r. o, navíc dle jeho názoru soudy pochybily, když nevzaly v potaz jím uhrazenou zálohu na služby této společnosti, která dle názoru stěžovatele za prvé zcela prokazuje absenci úmyslu dané společnosti služby neuhradit, za druhé musí mít důsledky přinejmenším při vyčíslení způsobené škody. Ve zbývajících případech poukazuje na špatnou finanční situaci způsobenou již předchozím majitelem firmy, kterou se stěžovatel snažil řešit veškerým možným úsilím. Musel tak dle svých slov „vytloukat klín klínem“ napříč všemi jím ovládanými společnostmi. Pokud nedošlo s ohledem na to k realizaci některého ze zážitků, na které měli v souvislosti s obchodními podmínkami jeho zákazníci nárok, může se jednat maximálně o neplnění soukromoprávního závazku, nikoli trestný čin, jelikož ze stěžovatelova jednání nelze v žádném případě dovodit jeho úmysl již od počátku zážitek neposkytnout.

6. Stěžovatel dále namítá porušení svého práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, a to z důvodu, že nebyl schopen v rozvrhu práce městského soudu dohledat, na základě jakého klíče mu byli přiděleni přísedící. Porušení svého práva na spravedlivý proces nakonec stěžovatel spatřuje i v tom, že proti němu byly v krátké době podány u městského soudu hned dvě obžaloby, přičemž v nich uvedené skutky se způsobem i dobou spáchání překrývají a byly vyšetřovány stejným policejním orgánem zhruba ve stejnou dobu. Ze všech výše uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.
Procesní podmínky projednání návrhu

7. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil tvrzené porušení základních práv a svobod (sub 1). Byl přitom zejména veden následujícími úvahami.

9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší provádění a hodnocení důkazů, resp. další posuzování skutkového stavu zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Ústavní soud také zpravidla nepřezkoumává rozhodnutí obecných soudů z hlediska aplikace hmotného či procesního „podústavního“ práva. Přestože i v těchto oblastech se mohou obecné soudy dopustit takového pochybení, jež svou intenzitou dosahuje stěžovatelem tvrzeného zásahu do práva na spravedlivý proces [viz zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)], Ústavnímu soudu nezbývá, než konstatovat, že v tomto konkrétním případě k žádnému takovému pochybení nedošlo. Tato rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a nelze v jejich případě hovořit o existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a jejich následným právním hodnocením [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].

10. Hlavním argumentem stěžovatele před obecnými soudy i v jeho ústavní stížnosti je tvrzení, že velkou část skutků, posouzených obecnými soudy jako dílčí útoky výše zmíněných přečinů, představují pouze po právu neuznané poukazy, které údajní poškození buď nezaplatili, anebo včas neuplatnili. Stěžovatel v tom spatřuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obecných soudů, přičemž poukazuje na více než polovinu konkrétních skutků obsažených v daných rozhodnutích. Na základě napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu však Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelovým tvrzením nelze přisvědčit.

11. V případě údajně nezaplacených poukazů nelze pokládat za protiústavní, když obecné soudy nevyžadovaly v každém jednotlivém případě kromě samotného poukazu i doklad o jeho zaplacení. Obecné soudy totiž závěr o zaplacení poukazů dovodily zejména z toho, že dané poukazy byly přebírány na dobírku či v sídle společnosti, a tudíž téměř s jistotou po jejich zaplacení. U ostatních bylo jejich zaplacení prokázáno nepřímo ve chvíli, kdy stěžovatelovi zaměstnanci, aniž by kdykoli namítali nezaplacení poukazu, s poškozenými následně opakovaně komunikovali o poskytnutí zážitku. Ze spisového materiálu dále vyplývá, že poukazy, které stěžovatel označuje za propadlé, byly uplatněny včas, případně bylo včas vyhověno žádosti o jejich prodloužení. To bylo ostatně prokázáno výpisy z e-mailové komunikace mezi společností a zákazníky, i výpověďmi poškozených a zaměstnanců stěžovatele. Nelze tak přisvědčit stěžovatelově námitce, že v tomto ohledu soudy nepřihlédly ke znění jeho obchodních podmínek. Soudy totiž vždy zjišťovaly, kdy a jakým způsobem zákazníci své kupóny uplatňovali, přičemž z jejich zjištění vyplývá, že se tak stalo z hlediska obchodních podmínek vždy včas, nebo po prodloužení lhůty ze strany zaměstnanců společnosti. Z provedených důkazů je zároveň zřejmé, že tyto údajně propadlé poukazy jsou spíše výsledkem stěžovatelovy strategie oddalování plnění zážitků, pro které neměl zajištěny poskytovatele služeb. Stěžovatel se tak jen stěží může dovolávat obchodních podmínek, které v konečném důsledku porušoval především on sám, když zážitky včas neposkytl a prodloužení platnosti poukazů pak prostřednictvím svých zaměstnanců poškozeným zákazníkům nabízel. Obecným soudům nelze vyčítat ani to, že se v tomto ohledu v ojedinělých případech spokojily pouze s výpovědí poškozeného, který se svůj poukaz snažil uplatnit pouze telefonicky, obzvláště ve chvíli, kdy se jeho výpověď jasně shodovala s výpověďmi ostatních poškozených.

12. Obecné soudy dále přesvědčivě odůvodnily, z jakého důvodu dospěly k závěru, že stěžovatel všechny zúčastněné obchodní společnosti fakticky řídil (srov. s. 40 a 41 rozsudku městského soudu). I v případech dalších stěžovatelových námitek vzhledem ke konkrétním skutkům shledal Ústavní soud závěry obecných soudů jako logické a dostatečně odůvodněné, zcela v mezích stanovených ústavním pořádkem. Například co se týče údajně „darovaného“ poukazu, ze spisu i napadených rozhodnutí vyplývá, že tento poukaz ve skutečnosti nebyl darem, nýbrž protiplněním za propagaci na daném golfovém turnaji. S ohledem na poukazy volné je pak nutné konstatovat, že zákazníci si dané poukazy pořizovali podle stěžovatelovy nabídky na internetu. Pokud tak stěžovatel v tomto ohledu inzeroval i jen některé zážitky, o kterých musel vědět, že je nebude schopen realizovat, dopustil se vůči těmto zákazníkům v konečném důsledku stejného jednání jako vůči těm, jejichž kupóny byly vázány na konkrétní službu. Za ústavně konformní Ústavní soud pokládá i způsob, jakým obecné soudy dovodily existenci úmyslu spáchat trestný čin podvodu, když vycházely opět především z výpovědí zaměstnanců stěžovatele i stěžovatele samotného o tom, že ačkoli si stěžovatel byl vědom toho, že pro dané zážitky nemá nasmlouvané poskytovatele ani finance pro zajištění nových poskytovatelů, dané zážitky nadále prodával, přičemž tuto skutečnost potencionálním zákazníkům tajil a plnění od neexistujících dodavatelů se následně snažil co možná nejdéle oddalovat. V tomto směru nemůže být důvodnou obhajobou ani tvrzená stěžovatelova dlouhodobá snaha o záchranu podnikání. Dle Ústavního soudu není v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, stane-li se přehnaně riskantní nebo hrubě nezodpovědná podnikatelská činnost předmětem trestního řízení (srov. např. usnesení ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 1896/14; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud tak v daném řízení neshledal žádný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a závěry obecných soudů. Veškerá argumentace stěžovatele v tomto smyslu tak představuje pouze pokračující polemiku s opakovaně vyjádřenými a potvrzenými právními závěry obsaženými v příslušné soudní judikatuře.

13. Obecné soudy také z hlediska ústavního práva nepochybily při posuzování úmyslu u trestného činu zpronevěry a výše škody, kterou stěžovatel způsobil poškozené společnosti OREA HOTELS s. r. o. Je sice pravdou, že v daném případě stěžovatel již od prvního jednání ve věci tvrdil, že dané společnosti zaplatil zálohu za poskytnuté služby, údajně až do výše 200 000 Kč (č. l. 1734). Z materiálů poskytnutých danou společností, i z výpovědi zaměstnankyně stěžovatele (č. l. 1985), však vyplývalo, že společnosti pravděpodobně žádné zálohy uhrazeny nebyly. S ohledem na tyto důkazy pak považovaly obecné soudy důkazní situaci jako dostatečně zjištěnou a zamítly návrh stěžovatele na výslech další zaměstnankyně společnosti OREA HOTELS s. r. o. Až ve své ústavní stížnosti však stěžovatel poukazuje na výpis z účtu (č. l. 1462), dle kterého mělo dojít k uhrazení zálohy ve výši 72 000 Kč. Ústavní soud v tomto ohledu uznává, že tento výpis z účtu byl do spisu založen relativně v rané fázi řízení, avšak ani s ohledem na zásadu obsaženou v § 2 odst. 5 trestního řádu nelze obecným soudům vytýkat, že v daném více než čtyř set stránkovém dokumentu, obsahujícím údaje o tisících plateb, mnohdy identifikovaných pouze částkou a číslem účtu, nebyly schopny – a to pouze z vlastní iniciativy – identifikovat potencionální platbu ve prospěch účtu společnosti OREA HOTELS s. r. o. Bylo tak na stěžovateli, aby již v řízení před obecnými soudy v rámci své obhajoby tvrdil, že v daném případě jde o platbu zálohy ve prospěch OREA HOTELS s. r. o., a toto tvrzení výše zmíněným důkazem podložil. To však stěžovatel neučinil, a i v rámci podaných opravných prostředků nadále navrhoval pouze výslech další zaměstnankyně poškozené společnosti, který s ohledem na tehdejší důkazní situaci považovaly soudy za nadbytečný. Stěžovatelova námitka nezapočtené zálohy tak dostává konkrétní podobu poprvé až v rámci jeho ústavní stížnosti. V takové situaci nelze rozhodujícím soudům vytknout žádné procesní pochybení.
14. Stěžovatel dále poukazoval na porušení svého ústavně zaručeného práva na zákonného soudce, přičemž ovšem nenamítal, že byl přidělen jinému než zákonnému soudci, nebo že byl svému zákonnému soudci odňat. Porušení práva vyplývajícího z čl. 38 odst. 1 Listiny spatřuje stěžovatel pouze v tom, že nebyl schopen v rozvrhu práce městského soudu dohledat, dle jakého klíče mu byli přiděleni konkrétní přísedící. S danou námitkou se však obecné soudy nemohly ve svých rozhodnutích vypořádat, jelikož ji stěžovatel také vznáší poprvé až v rámci své ústavní stížnosti, což ji v tomto ohledu činí rovněž nepřípustnou. Ačkoli tedy Ústavní soud konstatuje, že by bylo vhodné, aby z důvodu větší transparentnosti a prevence podezření ze svévolného přidělování přísedících rozvrh práce soudu obsahoval i seznam přísedících a podmínky jejich přidělování k jednotlivým senátům a případům [viz např. nález ze dne 2. 6. 2011 sp. zn. II. ÚS 3213/10 (N 105/61 SbNU 581)], nelze v jejich absenci v tomto případě spatřovat porušení základních práv stěžovatele. Obzvláště je-li taková námitka vznesena poprvé až v řízení před Ústavním soudem a navíc pouze v čistě obecné rovině, přičemž žádná konkrétní skutečnost nepoukazuje na to, že by k přidělení přísedících mělo dojít na základě libovůle soudu. Ústavní imperativ, dle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, je totiž ochranou především proti svévolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, a nelze jej chápat čistě jako procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí [viz např. nález ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01 (N 66/26 SbNU 193)]. V tomto případě tak měl stěžovatel své pochybnosti nad obsazením senátu vznést již v řízení před obecnými soudy, aby se tyto soudy mohly touto námitkou zabývat a ústavně konformním způsobem se s ní vypořádat, např. zveřejněním pravidel o přidělování přísedících k jednotlivým věcem.

15. Stejně tak námitku dvou souvisejících trestních stíhání vznáší stěžovatel poprvé až před Ústavním soudem. V tomto směru není navíc ani zřejmé, jak by takový postup mohl porušit stěžovatelova ústavní práva.

16. S ohledem na vše výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 1994/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies