I. ÚS 44/16

06. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., t. č. ve výkonu trestu ve věznici v Břeclavi, bytem Komenského 568, Strážnice, zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 3 T 21/2015, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 4 To 151/2015 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1198/2015, za účasti Okresního soudu v Hodoníně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství v Hodoníně, Krajského státního zastupitelství v Brně, a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 8 odst. 2, odst. 5 a článku 36 odst. 1 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 2 trestního zákoníku a byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně napadeným usnesením zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy nesprávně posoudily otázku, zda poškozená Hana Hadašová není k osobě stěžovatele osobou blízkou ve smyslu ustanovení § 125 trestního zákona. Tvrdí, že vztah mezi nimi byl obdobný vztahu rodinnému i s ohledem na citové vazby. Stěžovatel podrobně chronologicky popisuje seznámení s poškozenou v roce 2010, přes období společného soužití až do doby, kdy stěžovatel nastoupil výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody na začátku roku 2013. Stěžovatel jejich vztah popisuje jako "divoký", v tzv. "italském stylu". Poškozená má údajně sklony k nadužívání alkoholu a je snadno ovlivnitelná, zatímco stěžovatel má podle vlastních slov výbušnou povahu.

5. Stěžovatel dále podrobně rozvádí jednotlivé pasáže výpovědi poškozené u hlavního líčení dne 18. 3. 2015. Soudu prvého stupně stěžovatel vytýká, že s poškozenou měl "více pracovat". Podle jeho názoru, poškozená neporozuměla institutu souhlasu poškozeného s trestním stíháním osoby blízké. Stěžovatel se domnívá, že citové pouto mezi nimi i nadále trvá a závěr, že se nejedná o osoby blízké, soudy učinily předčasně.

6. K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení. Okresní soud v Hodoníně ve svém vyjádření uvedl, že námitky uvedené v ústavní stížnosti nemají žádné opodstatnění. K otázce existence citového vztahu mezi stěžovatelem a poškozenou soud opakovaně svědkyni poučoval, přičemž tato část protokolace je zachycena doslovně. Soud dospěl ke zcela jednoznačnému závěru, že vztah druha a družky byl z její strany jednoznačně zavržen a v rozhodné době již neexistoval ani žádný blízký citový vztah kvalitativně vyjádřený tak, že by újmu, kterou by utrpěla jedna z osob, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření zcela odkázal na obsah spisového materiálu. Nejvyšší soud upozornil, že stěžovatel znovu uplatňuje argumentaci, kterou se již obecné soudy zabývaly. Na své rozvedené úvahy ohledně otázky existence vztahu osob blízkých mezi stěžovatelem a svědkyní proto Nejvyšší soud odkazuje. Je přesvědčen o tom, že jeho rozhodnutí nelze podřadit pod kategorii rozhodnutí, která by trpěla libovůlí či vykazovala znaky, pro které by bylo možné dovodit např. tzv. extrémní nesoulad. Proto účastník navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.

7. Vyjádření účastníků byla zaslána stěžovateli na vědomí.

8. Ústavní soud prostudoval obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a vyžádal si předmětný soudní spis vedený Okresním soudem v Hodoníně, pod sp. zn. 3 T 21/2015. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.

10. Vzhledem k obsahu námitek inkorporovaných do ústavní stížnosti jde především o to, zda užitým výkladem a aplikací trestněprávních norem upravujících institut souhlasu poškozeného s trestním stíháním (§ 163 ve spojení s § 100 odst. 2 trestního řádu), nebyly v dané věci založeny nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nebyl soudy uplatněn výklad, jež je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z těch interpretačních standardů, jež jsou v doktríně a v soudní praxi respektovány, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235)].

11. Stěžovatelovou stěžejní námitkou, směřující proti napadeným rozhodnutím, je tudíž tvrzení, že jeho vztah vůči poškozené měly soudy podřadit ustanovení § 100 odst. 2 a potažmo § 163 trestního řádu.

12. S ohledem na okolnosti případu se jedná o posouzení, zda stěžovatel a poškozená byli v rozhodném čase osobami ve "vztahu obdobném vztahu druha a družky" (§ 100 odst. 2 trestního řádu). Lze připomenout, že podle komentářové literatury je třeba zjišťovat, zda mezi uvedenými osobami existuje i vztah citový, který zákon charakterizuje kvalitativně tak, že by újmu, kterou by utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Existenci kvalifikovaného poměru "jiných osob" i důvodnost pociťované újmy je přitom nutné opřít o objektivní skutečnosti; zpravidla nebude postačovat pouhé jejich prohlášení. Tento poměr přitom musí existovat v době, kdy by mělo dojít k výslechu svědka, bez ohledu na to, zda existoval i předtím, tedy v době, kdy došlo k události, o níž má svědek vypovídat (Šámal, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1478).

13. Interpretace směřující k vymezení uvedených relativně neurčitých pojmů zůstává z povahy věci založena v rovině tzv. soudního uvážení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 528/99 (N 126/23 SbNU 217)]. O subsumpci pod tuto kategorii tak bude třeba uvažovat vždy podle všech okolností konkrétního případu.

14. Interpretace právní normy předjímající "vztah obdobný vztahu druha a družky" vystihuje požadavek stanovit - a to jen demonstrativním výčtem konkrétních znaků nebo určením neuzavřené množiny obecných hledisek - kritéria, s jejichž pomocí se lze k normativně užitému pojmu přiblížit. Z takto identifikovaného pojmu vycházející právní posouzení věci pak lze - z povahy věci - mít za nesprávné, je-li možné učinit spolehlivý závěr, že určená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímají (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) anebo jsou-li ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta). Vzhledem k výše ohlášeným zásadám ústavněprávního přezkumu na poli tzv. spravedlivého procesu pak nutně dále platí, že důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy na tomto základě učiněná výkladová verze je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu); teprve tehdy lze mít zpravidla za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou libovůli (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. III. ÚS 31/06). Není naopak samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro dovozenou interpretaci obecný soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně.

15. Tak tomu v dané věci není; neplatí, že podaný výklad ustanovení § 163 tr. řádu ve spojení s § 100 odst. 2 téhož předpisu nemůže - posuzováno z těchto hledisek - obstát.

16. Je tomu tak proto, že odvolací i dovolací soud se v ústavní stížností napadených usneseních předmětnou interpretační otázkou podrobně zabývaly a vyhodnotily, z jakých důvodů uvedená ustanovení na posuzovaný případ nedopadají.

17. Z obsahu protokolu o hlavním líčení (č. l. 159 spisu) konaném dne 18. 3. 2015 vyplývá, že soud svědkyni Hadašovou za osobu s právem dát souhlas k trestnímu stíhání stěžovatele nepovažoval. Z předchozího obsahu spisového materiálu takové postavení svědkyně skutečně, zejména s ohledem na její tvrzení, nevyplývá. Po úvodním poučení o povinnostech svědkyně Hadašové a jejích právech týkajících se možností odepřít výpověď svědkyně uvedla, že "jsem v příbuzenském poměru k obžalovanému, několik let jsem s ním žila a znám ho". K tomuto tvrzení soud ověřoval, zda se v případě svědkyně nejedná o osobu blízkou ve vztahu ke stěžovateli a po určité fázi ujasňování požadavku soudu svědkyně uvedla: "Já bych to brala tak, že vztah k obžalovanému skončil, je konec." Lze souhlasit se závěrem obecných soudů, zejména soudu Nejvyššího, že ani následná, poněkud nesoustředěná výpověď, svědkyně u hlavního líčení v části, v níž uváděla, že "nechci mu ublížit, ani sobě, ani jemu", či "já bych to docela ráda stáhla zpátky" neneguje závěr soudu, že se již nejednalo o "vztah dvou blízkých osob". Vedle uvedené výpovědi svědkyně tento závěr soudy učinily i z dalších okolností případu - svědkyně se v inkriminované době stěžovatele bála, upozorňovala na jeho zvláštní chování, sousedce - svědkyni Grombířové - tajně předala lístek s žádostí, pokud by uslyšela hádku, aby volala policii, sám stěžovatel uvedl, že v inkriminovaný den svědkyni sdělil, že "ji z domu vyhodí". V závěru hlavního líčení svědkyně výslovně uvedla: "Já s tím člověkem končím, nikdy jej už nechci vidět. Nechci ublížit jemu, ani sobě. Co bylo, bylo." Z uvedených okolností nelze obecným soudům vytýkat, že neshledaly existenci natolik intenzivního citového vztahu svědkyně ke stěžovateli, že by pociťovala jako vlastní újmu jeho eventuální odsouzení a potrestání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 2264/13).

18. Je namístě tudíž shrnout, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. dubna 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 44/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies