II. ÚS 853/16

07. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky TESAŘSTVÍ ŽAKO s. r. o., IČ: 25455877, se sídlem Josefa Suka 4917/11, 466 05 Jablonec nad Nisou, zastoupeného Mgr. Jiřím Douskem, advokátem vykonávajícím advokacii jako společník SPOLAK advokátní kancelář s. r. o. se sídlem 8. března 21/13, 460 05 Liberec, proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 3. 10. 2013 č. j. 12 C 176/2009-257, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 3. 9. 2014 č. j. 35 Co 13/2014-303 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015 č. j. 28 Cdo 2776/2015-356, za účasti Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Jakuba Tměje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo zasaženo její základní právo na spravedlivý proces tím, že soudy rozhodující v její věci nepostupovaly dle čl. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil jak v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, tak i rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci.

2. Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozhodoval o žalobě podané vedlejším účastníkem proti stěžovatelce ve věci zaplacení peněžitého plnění při odstoupení od smlouvy o dílo (provedení tesařských prací a výstavba dřevěné konstrukce domu) a vydání bezdůvodného obohacení. Rozsudkem ze dne 3. 10. 2013 č. j. 12 C 176/2009-257 stěžovatelce jako zhotoviteli díla uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku 404 406,- Kč s příslušenstvím, co do části žalovaných úroků z prodlení žalobu zamítl, a dále uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení a zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou náklady řízení hrazené státem na důkaz znaleckým posudkem.

3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl o odvolání stěžovatelky svým rozsudkem ze dne 3. 9. 2014 č. j. 35 Co 13/2014-303 tak, že rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 3. 10. 2013 č. j. 12 C 176/2009-257 potvrdil ve výroku I. v části žalobě vyhovující o 404 206 Kč s úrokem z prodlení z částky 386 956 Kč a změnil potud, že se zamítá žaloba na zaplacení dalších 200 Kč.

4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 12. 2015 č. j. 28 Cdo 2776/2015-356 odmítl stěžovatelkou podané dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako nepřípustné.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu nepřihlédl k synallagmatickému charakteru závazku, když nezohlednil fakt, že dle smlouvy o dílo, od které bylo vedlejším účastníkem odstoupeno, byla poskytnuta vzájemná plnění. Soud tedy měl výši plnění přiznaného rozsudkem vedlejšímu účastníku snížit o hodnotu protiplnění, které poskytla stěžovatelka vedlejšímu účastníku v podobě prací provedených na stavbě. Dle stěžovatelky proto postupoval dovolací soud nesprávně, když její dovolání jako nepřípustné odmítl, neboť bylo naplněno kritérium přípustnosti dovolání dle § 237 z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen ,,o. s. ř."), tj. že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tím bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces, když soudy postupovaly v rozporu s čl. 2 Listiny.

6. Nejvyšší soud neshledal, že by rozhodnutím odvolacího soudu došlo k nezohlednění synallagmatického charakteru závazku. Rozhodnutí odvolacího soudu je dle Nejvyššího soudu správné a odpovídá ustálené rozhodovací praxi (na niž ve svém rozhodnutí odkázal). Jde-li o námitku stěžovatelky, že soudy nezohlednily synallagmatický charakter závazku, uzavřel, že nedošlo-li ze strany stěžovatelky k plnění, které by mělo pro vedlejšího účastníka ekonomický přínos, není zde ani žádný majetkový prospěch, který by měl být navrácen. Dovolání stěžovatelky proto odmítl jako nepřípustné, neboť dle něj dovolacímu soudu nebyla předložena žádná otázka splňující kritéria dle § 237 o. s. ř.

7. Ústavní stížnost není důvodná.

8. Podle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv součástí soustavy obecných soudů, a není proto povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. O přípustnosti dovolání rozhoduje Nejvyšší soud. Kritéria přípustnosti dovolání stanoví ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolání je dle něj mimo jiné přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud v usnesení napadeném ústavní stížností dospěl k závěru, že dovolání podané stěžovatelkou není přípustné. Své rozhodnutí Nejvyšší soud odůvodnil mimo jiné tím, že rozsudek odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání stěžovatelky, je z hlediska posouzení výše plnění, jež má být vedlejšímu účastníku vráceno, správné a plně v souladu s rozhodovací praxí, na jejíž příklady v rozhodnutí odkázal. Odůvodnil taktéž, proč nelze na projednávanou věc aplikovat závěry učiněné v rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž stěžovatelka v dovolání (i ústavní stížnosti) odkazovala. V postupu dovolacího soudu tak nelze spatřovat nepřípustný zásah do ústavně garantovaných práv.

10. K zásahu Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci může dojít jen v případě zřejmého ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním jejích námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního.

11. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 853/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies