II. ÚS 128/16

07. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky CG HOLDING, s. r. o., se sídlem Praha 2 - Vinohrady, Anny Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 30, Praha 2 - Vinohrady, proti 1) rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2014 č. j. 58 Co 297/2014-201, a 2) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015 č. j. 30 Cdo 981/2015-240, a dále 3) rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2015 č. j. 13 Co 325/2014-142, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015 č. j. 30 Cdo 2068/2015-176, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2014 č. j. 58 Co 320/2014-164, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015 č. j. 30 Cdo 601/2015-201, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2014 č. j. 11 Co 324/2014-150, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015 č. j. 30 Cdo 1526/2015-190, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2014 č. j. 55 Co 441/2014-126, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015 č. j. 30 Cdo 1385/2015-164, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2015 č. j. 53 Co 447/2014-176, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015 č. j. 30 Cdo 2945/2015-209, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2015 č. j. 13 Co 443/2014-186, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2015 č. j. 30 Cdo 2604/2015-220, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2015 č. j. 11 Co 441/2014-97, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2015 č. j. 30 Cdo 2313/2015-131, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2015 č. j. 55 Co 504/2014-174, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015 č. j. 30 Cdo 2769/2015-207, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že jimi byla porušena její základní práva (o obdobných stížnostech již Ústavní soud rozhodl, viz např. usnesení ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 3698/11, usnesení ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 373/15, usnesení ze dne 10. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 1929/14, usnesení ze dne 21. 7. 2015 sp. zn. II. ÚS 1550/15 a další). Výslovně se stěžovatelka dovolává toho, že jí Česká republika neposkytla účinné prostředky nápravy při porušení práva a nedodržela tak povinnosti vyplývající pro ni z mezinárodních závazků ve smyslu čl. 1 odst. 2 Ústavy. Tím údajně narušila principy demokratického právního státu, zahrnující i zákonnost postupů orgánů veřejné moci ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a právo na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem orgánů veřejné moci ve smyslu článku 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve výslovně napadá rozhodnutí specifikovaná výše pod bodem 1) a 2) výroku tohoto usnesení. Poté uvádí, že ze stejných důvodů napadá i všechna rozhodnutí uvedená pod bodem 3.

2. Z ústavní stížnosti i z materiálů k ní přiložených vyplývá, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o žalobě stěžovatelky proti České republice - Českému telekomunikačnímu úřadu. Tou se domáhala poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), ke které mělo dojít v důsledku nepřiměřené délky správních řízení, vedených o návrzích stěžovatelky (pro bagatelní pohledávky postoupené na stěžovatelku společností T-Mobile Czech republic, a. s.). Stěžovatelka v červenci roku 2010 koupila od tohoto operátora portfolio tisíce pohledávek za různými dlužníky. V průběhu léta roku 2010 pak podala u Českého telekomunikačního úřadu více než 800 návrhů na zahájení správního řízení proti těmto dlužníkům o zaplacení dlužných částek. Český telekomunikační úřad však nedodržel lhůtu stanovenou pro vydání rozhodnutí, a stěžovatelka se proto obrátila na příslušné soudy se žalobami na ochranu proti nečinnosti.

3. Z obsahu spisu plyne, že soud prvního stupně vždy rozhodl o žalobách stěžovatelky tak, že Český telekomunikační úřad skutečně o jejích návrzích nerozhodl v zákonem stanovené lhůtě a dopustil se tím nesprávného úředního postupu porušujícího právo stěžovatelky (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení finanční částky představující náhradu za nemajetkovou újmu a výrokem III. stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů řízení s odkazem na § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Chování stěžovatelky totiž podle prvostupňového soudu představovalo kalkul stěžovatelky, jak získat od státu náhradu za nemajetkovou újmu a jednodušeji dosáhnout na mnohem větší částku, než jakou by mohla získat vymožením drobných pohledávek od stovek dlužníků.

4. K odvoláním stěžovatelky městský soud ústavní stížností napadenými rozsudky prvostupňová rozhodnutí ve věci samé potvrdil. Nemajetková újma stěžovatelky mohla spočívat pouze v rovině nejistoty v plánování, jen okrajově pak v úzkosti a stresu jediného jednatele a společníka. Dobré jméno stěžovatelky ani její postavení v hospodářské soutěži nemohlo být dotčeno. Ztotožnil se poté s názorem soudu prvního stupně, že z počínání stěžovatelky je zřejmý kalkul s cílem získat od státu částku představující více než 10 milionů korun (v této souvislosti městský soud odkázal mimo jiné i na již citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3698/11 či na usnesení z 20. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1888/12, v nichž Ústavní soud ve vztahu ke stěžovatelce konstatoval, že nehodlá připustit zneužívání institutu právního státu ze strany stěžovatelky). Ve vztahu k nákladovému výroku prvostupňového rozhodnutí pak městský uvedl, že podle jeho názoru nešlo o účelně vynaložené náklady podle § 142 o. s. ř., protože jediný společník a jednatel stěžovatelky je advokát a všechny podané žaloby měly skoro stejný obsah formulářového typu.

5. Následná dovolání Nejvyšší soud odmítl. Uvedl, že jednání stěžovatelky, počínaje nákupem sporných pohledávek, přes jejich hromadné uplatnění v řízení před Českým telekomunikačním úřadem, podání stížností na nečinnost Českého telekomunikačního úřadu a následně vymáhání tvrzených nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem Českého telekomunikačního úřadu, nesměřovalo k ochraně práv, ale bylo vedeno s cílem obohacení na úkor státu.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Otázkou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se Ústavní soud v minulosti zabýval opakovaně a názory dosavadní judikatury shrnul mj. ve svém nálezu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (N 45/64 SbNU 551). Vyslovil závěr, že rozhodování o přiznání zadostiučinění sestává z povahy věci ze tří kroků. Prvním krokem je zodpovězení otázky, zda bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Bylo-li tomu tak, je třeba posoudit, zda v jeho důsledku vznikla určité osobě nemateriální újma. Jsou-li splněny uvedené předpoklady, musí být nakonec rozhodnuto o formě zadostiučinění a o výši kompenzace v případě, že se přiměřenou formou zadostiučinění jeví přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy. Kritéria pro její určení zakotvuje ustanovení § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. Posouzení relevantních zákonných hledisek je však primárně otázkou podústavního práva. K ní je povolán v první řadě příslušný správní úřad, jenž při uplatnění nároku na zadostiučinění jedná za stát, a následně obecné soudy při rozhodování o žalobě proti státu, nebyl-li poškozený s formou zadostiučinění spokojen (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 5/13 ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 958/14 ze dne 20. 10. 2014).

8. Stávající právní úprava připouští, že přiměřené zadostiučinění v případě nepřiměřené délky řízení nemusí být vždy přiznáno v penězích (srov. ustanovení § 31a odst. 2 věta první zákona č. 82/1998 Sb.), což Ústavní soud ve své rozhodovací praxi respektuje a soudní rozhodnutí, jimiž bylo "pouze" konstatováno porušení práva, akceptuje a považuje je za souladné se zárukami plynoucími z čl. 36 Listiny (srov. např. usnesení z 20. 1. 2015 sp. zn. I. ÚS 1963/14 a další).

9. Citovaná zákonná úprava tedy ponechává na obecných soudech, aby v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho specifickým okolnostem buď pouze konstatovaly porušení práva, anebo nadto přiznaly náhradu nemajetkové újmy v penězích (ve výši přiměřené danému případu). Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy této úloze v posuzovaném případě dostály. Jejich závěry, rekapitulované shora, odpovídají uvedeným požadavkům na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, nepříčí se smyslu a účelu právní úpravy a zároveň ani nevybočují z judikaturních limitů pro postup soudů při určování formy přiměřeného zadostiučinění (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, které zcela respektuje rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, na níž stěžovatelka poukazuje). To se týká rovněž úvah o přiznání toliko morální satisfakce, jakožto výjimky ze zásady primárního přiznávání finanční satisfakce za nehmotnou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem (porušením zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí). Ústavní soud tak ani zde nespatřuje žádný prostor ke svému zásahu.

10. K argumentaci stěžovatelky může Ústavní soud v návaznosti na shora rekapitulovaná rozhodnutí obecných soudů, jakož i s ohledem na vlastní rozhodnutí týkající se obdobných stížností stěžovatelky, toliko konstatovat, že stěžovatelka nereflektuje podstatu v záhlaví citovaných rozhodnutí. Stěžovatelka se totiž ve své podstatě proti východiskům obecných soudů, že její nárok na náhradu nemajetkové újmy i nákladů řízení je toliko účelový, vymezuje jen citací obecných tezí plynoucích z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Řečeno stručně, stěžovatelka jen v různých obměnách a ve zcela obecné rovině opakuje, že pouhé konstatování nesprávného úředního postupu ze strany Českého telekomunikačního úřadu je nepřiměřené a že jí soudy měly přiznat náhradu nemateriální újmy v penězích. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ostatně ani dostatečně nekonkretizuje, jak dlouho jí namítané průtahy v řízeních před Českým telekomunikačním úřadem vlastně trvaly (až z ústavní stížností napadených rozhodnutích vyplývá, že zákonem stanovená lhůta byla v některých z posuzovaných případů překročena i dvojnásobně). I proto nezbývá než uzavřít, že závěr obecných soudů o účelovosti samotného vzniku stěžovatelky jako právnické osoby, přes její orientaci v prostředí fungování Českého telekomunikačního úřadu a společnosti T-Mobile Czech republic, a. s., je z ústavního hlediska zcela akceptovatelný.

11. K účelnosti právního zastoupení stěžovatelky v soudních řízeních podle zákona č. 82/1998 Sb. pak Ústavní soud připomíná, že minimálně v době rozhodování městského soudu byl jednatelem stěžovatelky Mgr. Jakub Tuček disponující advokátní praxí. I kdyby ji přitom v inkriminované době nevykonával, jistě by byl schopen zájmy stěžovatelky před soudem dostatečně bránit.

12. Lze tak souhrnně konstatovat, že ve věci stěžovatelky nebyla porušena její základní práva. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 128/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies