II. ÚS 470/16

12. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Schwarzové, zastoupené Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem se sídlem Radniční 7a, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, č. j. 33 Cdo 3764/2015-398, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 2015, č. j. 8 Co 52/2015-338, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 1. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 1, v článku 2 odst. 3, v článku 11 odst. 1 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že jako zprostředkovatel uzavřela se Zdeňkem Hurtem a Terezou Hurtovou (dále jen "žalovaní") jako zájemci dne 8. 10. 2007 smlouvu o poskytování zprostředkovatelských služeb směřující k prodeji nemovitostí ve vlastnictví žalovaných. V článku 4. 6. této smlouvy se žalovaní zavázali, že po dobu jejího trvání sami neprodají či jinak nezcizí předmětné nemovitosti, pro případ porušení tohoto závazku si strany ujednaly smluvní pokutu ve výši 10% z kupní ceny, tj. 225 000 Kč. Žalovaní v rozporu se smlouvou dotčené nemovitosti bez součinnosti či vědomí stěžovatelky sami smluvně převedli na třetí osoby, stěžovatelce tak vzniklo právo na smluvní pokutu ve sjednané výši, jejíhož zaplacení se domáhala v řízení před obecnými soudy. Okresní soud v Českých Budějovicích žalobě vyhověl, k odvolání žalovaných však Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Stěžovatelka má zato, že rozhodnutím odvolacího soudu, stejně tak jako dovolacího soudu, který jí podané dovolání odmítl, bylo porušeno právo na autonomii vůle smluvních stran, právo vlastnit majetek a s tím spojené právo stěžovatelky na legitimní očekávání, a trvá na tom, že jí vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty, když žalovaní porušili svou smluvní povinnost. Rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích považuje stěžovatelka za překvapivé, protože z jednání u odvolacího soudu neseznala, že by se jeho úvahy ubíraly směrem k žalovanou stranou tvrzené neplatnosti ujednání o smluvní pokutě. Stěžovatelka tak u odvolacího jednání neměla žádnou příležitost uplatnit argumenty, kterými by mohla obhájit přiměřenost smluvní pokuty s ohledem na zvláštní okolnosti daného případu. Stěžovatelka pokládá výsledek soudního řízení za projev extrémní nespravedlnosti, neboť její nárok nebyl uznán důvodným za situace, kdy vyvíjela smluvní činnost ve prospěch žalovaných, poskytla jim navíc bezúročnou půjčku, zatímco žalovaní porušili svou smluvní povinnost. Stěžovatelka uznává, že smluvní pokuta ve výši 225 000 Kč není zcela přiměřená povaze zajišťované smluvní povinnosti, a připouští, že by okolnostem daného případu lépe odpovídalo, pokud by sjednaná smluvní pokuta o tolik nepřevyšovala provizi, která zde představuje škodu v majetkové sféře stěžovatelky. Druhým extrémem je ovšem dle stěžovatelky situace, kdy vedlejší účastníci za své protiprávní jednání nemají být podle rozhodnutí obecných soudů sankcionováni vůbec. Proto stěžovatelka již ve svém dovolání předestřela argumentaci v tom smyslu, že při hledání spravedlivého řešení měly obecné soudy za použití ustanovení § 41 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník") vyložit § 39 tohoto zákona ústavně souladným způsobem a rozhodnout o částečné (a nikoli úplné) neplatnosti ujednání o smluvní pokutě s tím, že by zachovaly jeho částečnou platnost v té výši, v níž by se jim smluvní pokuta jevila ještě jako přiměřená s ohledem na všechny okolnosti daného případu. Podle stěžovatelky neexistuje žádný rozumný důvod, aby nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta vedla bez dalšího k závěru o její neplatnosti, jestliže jde o závazkový vztah mezi dvěma nepodnikateli nebo mezi podnikatelem a nepodnikatelem, zatímco § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník") připouští moderaci smluvní pokuty, jde-li o vztah mezi dvěma podnikateli. Tato nerovnost je nyní odstraněna právní úpravou podle nového občanského zákoníku, který zakotvuje možnost soudu snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu na návrh dlužníka, a to bez ohledu na postavení smluvních stran. Závěrem stěžovatelka obecným soudům vytýká, že při právním posouzení věci nezohlednily specifické okolnosti daného případu, spočívající ve způsobu, jakým žalovaní vedli svoji procesní obranu v řízení, když tvrdili, že ke smluvní pokutě se nezavázali, když podpisy na smlouvě nejsou jejich pravými podpisy. Tato jejich obrana byla v řízení vyvrácena, což je dle stěžovatelky významné pro posouzení v tom smyslu, zda má být skutečně žalovaným poskytnuta soudy ochrana coby slabší straně s poukazem na dobré mravy.

3. Z obsahu spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 9 C 306/2008, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. 5. 2014, č. j. 9 C 306/2008-283, uložil žalovaným povinnost zaplatit stěžovatelce společně a nerozdílně 225 000 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. 3. 2015, č. j. 8 Co 52/2015-338, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 225 000 Kč s příslušenstvím zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto.

4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu ani Krajského soudu v Českých Budějovicích nedošlo.

5. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, patřící do pravomoci obecných soudů. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud zpravidla neposuzuje ani výklad a aplikaci jednoduchého práva provedený obecnými soudy. Ve svých četných rozhodnutích Ústavní soud zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 126/28 SbNU 85)]. Jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do aplikace jednoduchého práva obecnými soudy je vedle flagrantního nerespektování kogentní normy také přílišný formalismus při výkladu norem jednoduchého práva.

6. Základní otázkou, kterou soudy v projednávané věci řešily, je posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě ve výši 225 000 Kč z hlediska ustanovení § 39 občanského zákoníku. Stěžovatelka s právním závěrem o absolutní neplatnosti ujednání o smluvní pokutě nesouhlasí a vytýká soudům formální způsob interpretace zákona a předmětné smlouvy.

7. K pravidlům interpretace smluv se Ústavní soud vyjádřil ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 436/05 ze dne 10. 7. 2008 (N 129/50 SbNU 131). V něm uvedl, že je třeba vycházet z toho, že vůle účastníků smlouvy hraje při jejím vytváření a její interpretaci zásadní roli. Jak ostatně Ústavní soud dovodil ve své judikatuře, právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na formulaci smlouvy nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat, neboť evidentně zasahují do smluvní svobody občana, vyplývající z principu priority občana nad státem, jak je upraven v čl. 1 Ústavy, a z principu smluvní volnosti ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy a v korespondujícím ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 331/98 ze dne 12. 6. 2000 (N 86/18 SbNU 233)].

8. Tomu odpovídají také direktivy, které zákonná úprava dává soudci při výkladu smluvních ustanovení, když se jednoznačně stanoví priorita skutečné vůle účastníků smlouvy nad formálním projevem této vůle. Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 občanského zákoníku). Vůle je vnitřním stavem jednající osoby, který není bezprostředně přístupný interpretovi právního úkonu a není interpretem tohoto právního úkonu poznatelný. Na vůli je proto nutno usuzovat z vnějších okolností, spojených s podpisem smlouvy a realizací smluvního vztahu.

9. Dalším základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být tedy výjimkou, nikoliv zásadou. Tento výkladový argument přesahuje český právní řád, prolíná se právními řády západní právní kultury a má charakter obecného principu právního (viz např. Lando O., Beale H. (eds.), Principles of European Contract Law. Parts I and II. 2nd ed. Kluwer Law International 2000, marg. č. 5:106). Není tedy ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu, vyvěrajícími z čl. 1 Ústavy, taková praxe, kdy obecné soudy preferují zcela opačnou tezi, upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím.

10. Z výše uvedeného je zřejmé, že objektivní právo, ačkoliv upravuje základní argumenty a metody výkladu smluv a jiných právních úkonů, nepodává úplný výčet argumentů a principů, k nimž má soud při výkladu smluv přihlížet, ani nestanoví jednoznačnou formou vzájemné vztahy mezi jednotlivými interpretačními pravidly. Soud musí přihlížet ke vzájemným vztahům jednotlivých, v úvahu připadajících argumentů a jejich roli v konkrétním případě vyvážit, s ohledem na specifika dané kauzy, a nikoli tato kritéria aplikovat mechanicky. Takovýto přístup je zároveň přístupem moderní judikatury, která postupně nahrazuje formálně legalistický pohled na právo pohledem, kterým soudce usiluje poskytnout nejlépe vyargumentovanou odpověď na právní a skutkové otázky, které před něj strany sporu staví.

11. V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Závěr, že sjednaná smluvní pokuta z rámce dobrých mravů vybočuje, učinil odvolací soud zejména z pohledu uhrazovací funkce, pro jejíž naplnění je třeba, aby výše smluvní pokuty představovala souhrn eventuálně v úvahu přicházejících škod, které lze v daném případě v důsledku zajištěné povinnosti očekávat. Skutečně vzniklá škoda je představována právě provizí ve výši 90 000 Kč, kterou by stěžovatelka získala od kupujícího, pokud by žalovaní neporušili svou povinnost neprodat nemovitosti osobě, kterou nevyhledala stěžovatelka. V této souvislosti odvolací soud konstatoval, že není v pořádku, že pro stěžovatelku bylo podstatně výhodnější, aby žalovaní smluvní povinnost porušili, než jí dostáli. V posuzovaném případě však sjednaná smluvní pokuta výrazně převyšovala škodu, se kterou bylo možné rozumně počítat jako s důsledkem uskutečnění prodeje nemovitostí kupujícímu nezprostředkovanému stěžovatelkou, odvolací soud její výši hodnotil jako nepřiměřenou a odporující § 39 občanského zákoníku, proto ji měl za absolutně neplatný právní úkon. S tímto závěrem se ztotožnil taktéž dovolací soud, který poukázal na svou judikaturu, podle které je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční), tj. posoudit, zda výše sjednané pokuty odpovídá účelu smluvní pokuty, který spočívá v pohrůžce dostatečně citelnou majetkovou sankcí vůči dlužníku pro případ nesplnění zajištěné povinnosti, zda smluvní pokuta je sjednána v odpovídající, nikoli přemrštěné pobídkové výši, a zda přiměřeně zabezpečuje věřitele proti případným škodám, tedy zda zahrnuje všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením smluvní povinnosti očekávat. Nejvyšší soud taktéž odmítl, že by se odvolací soud při řešení otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska jeho souladu s dobrými mravy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, prezentované rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1432/2010, když závěry v tomto rozsudku obsažené nelze přejímat pro rozhodnutí posuzované věci, neboť řeší skutkově odlišnou situaci, a to přiměřenost smluvní pokuty sjednané ve výši 0,5% denně z dlužné částky.

12. Takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících soudů, které se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace dle § 39 občanského zákoníku byly provedeny soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem.

13. Především je nutno konstatovat, že problematika rozporu ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy je řešena komentářovou literaturou a judikaturou, které se v zásadě ustálily na tom, že smluvní pokuta, jejíž výše výrazně převyšuje výši škody, jež skutečně vznikla v souvislosti s porušením určité povinnosti, je nepřiměřená a pro rozpor s dobrými mravy neplatná. Stěžovatelce lze dát za pravdu v tom, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž v této souvislosti odkazuje v napadeném rozsudku Krajský soud v Českých Budějovicích, byla vydána až poté, co stěžovatelka uzavřela s žalovanými smlouvu o poskytování zprostředkovatelských služeb. Tato skutečnost však nemění nic na tom, že judikatura Nejvyššího soudu byla v této otázce konstantní a vždy stála na stanovisku, že smluvní pokuta musí zahrnovat všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Smluvní pokuta, jejíž výše výrazně převyšuje výši skutečně vzniklé škody, je nepřiměřená a pro rozpor s dobrými mravy neplatná (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 96/2001). Ve svém rozsudku ze dne 27. 11. 2003 sp. zn. 330 Odo 890/2002 Nejvyšší soud konstatoval, že přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posuzovat především z pohledu zajištěné povinnosti (např. uzavřít určitou kupní smlouvu), a jen podpůrně z pohledu závazků, které měly na podkladě následně uzavřené smlouvy teprve vzniknout (převod vlastnického práva oproti zaplacení kupní ceny). Pro naplnění uhrazovací funkce smluvní pokuty je třeba, aby její výše představovala souhrn eventuálně v úvahu přicházejících škod, které lze v daném případě v důsledku porušení zajištěné povinnosti očekávat. Převyšuje-li však výrazně výši skutečně vzniklé škody, je výše smluvní pokuty nepřiměřená a ujednání o ní je pro rozpor s dobrými mravy neplatné. Taktéž v rozsudku ze dne 30. 5. 2007 sp. zn. 33 Odo 438/2002 Nejvyšší soud uvedl, že při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost výše smluvní pokuty je přitom třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval, v úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti.

14. Je tedy zjevné, že odvolací soud postavil svůj závěr, pokud jde o neplatnost ustanovení o smluvní pokutě, na ustálených právních názorech Nejvyššího soudu. Považuje-li stěžovatelka takový postup ve svém důsledku za pro ni nespravedlivý, když se s judikaturou dovolacího soudu a vůbec právní úpravou absolutní neplatnosti právního úkonu z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy neztotožňuje, je její argumentace obsažená v ústavní stížnosti v tomto směru pouhou polemikou se soudy konstantně zastávaným výkladem § 39 občanského zákoníku, tak jak vyplýval z tehdy platné dikce zákona. Stěžovatelka sama v ústavní stížnosti uznává, že výše smluvní pokuty není přiměřená povaze zajišťované smluvní povinnosti. Jakkoli je přitom zjevné, že si strany smlouvy takto svá práva a povinnosti vědomě smluvně upravily, nelze bez dalšího trvat na požadavku respektování smluvní autonomie, jak namítá stěžovatelka. Autonomie vůle jednajícího totiž není omezena pouze právními, ale též sociálními (morálními) pravidly, které jsou ve společnosti všeobecně uznávány pro svoji ochrannou funkci. Dobré mravy lze považovat za klauzuli, díky které se zajišťuje vazba právních pravidel na morální hodnotovou stupnici. Proto je třeba na právní jednání nahlížet jako na rozporná s dobrými mravy, pokud porušují nebo ohrožují hodnoty, které jsou podle všeobecně uznávaného názoru nadřízeny principu autonomie vůle (smluvní svobody). Tak tomu bylo i ve věci stěžovatelky, kdy odvolací soud vyhodnotil jako odporující dobrým mravům povinnost žalovaných zaplatit stěžovatelce smluvní pokutu ve výši 225 000 Kč za porušení smluvní povinnosti, v jehož důsledku nedošlo k (možnému) uzavření kupní smlouvy, z níž by stěžovatelce plynul zisk představující provizi ve výši 90 000 Kč.

15. Takový závěr nemohl být pro stěžovatelku překvapivý, jak uvádí v ústavní stížnosti, neboť námitku neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy vznesli žalovaní již ve svém odvolání, a stěžovatelka tak měla možnost se k této právní otázce vyjádřit, což také ve svém vyjádření k odvolání učinila. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy v sobě nezahrnuje prvek překvapivosti, na rozdíl od případů, kdy by např. uvedenou námitku absolutní neplatnosti žádný z účastníků nevznášel, a stěžovatelka by nemohla pozdější argumentaci soudu v tomto smyslu přizpůsobit své právní a skutkové námitky.

16. Ústavní soud neshledal ani případný odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. II. ÚS 2124/14 ze dne 26. 1. 2016, ve kterém Ústavní soud odmítá formalistický výklad norem podústavního práva, na jehož základě soudy nerespektují či odpírají autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely vyvolat ve své právní sféře. V citovaném nálezu Ústavní soud dovodil, že soudy svým výkladem obsahu předmětné smlouvy o smlouvě budoucí a na jeho základě formulovaným právním závěrem o její neplatnosti z důvodu neurčitosti vymezení v budoucnu převáděných spoluvlastnických podílů stěžovatelů na společných částech bytového domu dostatečně nezohlednily vůli smluvních stran, a nepřihlédly k jejich následnému chování, tedy ke skutečnosti, že účastníci posléze uzavřeli kupní smlouvu o převodu vlastnictví jednotek a spoluvlastnických podílů k pozemkům. V projednávané věci je právní situace odlišná, když institut neplatnosti právního úkonu pro jeho rozpor s dobrými mravy prolamuje zásadu autonomie vůle, tedy možnost subjektů upravit si své poměry dle vlastního uvážení právním jednáním. Jinými slovy, § 39 občanského zákoníku staví této svobodě určité hranice, neboť právní jednání musí svým obsahem a účelem odpovídat zákonu a dobrým mravům. Pokud se právní jednání příčí dobrým mravům, nelze na rozdíl od stěžovatelkou tvrzené věci, kdy se jednalo o neplatnost z důvodu neurčitosti smluvního jednání, tento nedostatek zhojit závěrem soudu, že pro strany smlouvy byl jejich projev vůle dostatečně srozumitelný a určitý.

17. Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom, že obecné soudy pochybily, když v rozhodné době platnou právní úpravu, která spojovala rozpor právního úkonu s dobrými mravy s jeho absolutní neplatností bez možnosti moderace smluvní pokuty soudem, nevyložily ústavně souladným způsobem tak, že by konstatovaly pouze částečnou neplatnost smluvní pokuty s tím, že "by zachovaly jeho částečnou platnost v té výši, v níž by se jim smluvní pokuta jevila ještě jako přiměřená". Nelze totiž přehlédnout, že na rozdíl od obchodněprávních vztahů, kde v rozhodné době platný obchodní zákoník v § 301 zakotvoval moderační právo soudu snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta, v oblasti občanskoprávních vztahů moderační právo soudu upraveno nebylo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, ve kterém se uvádí, že absenci zákonné úpravy moderace nelze nahradit aplikací ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, a podle vlastní volné úvahy určit, jaká část nároku žalobce na smluvní pokutu je "mravná", a výši smluvní pokuty omezit právě jen na tuto část). Ústavní soud k tomu dodává, že s ohledem na existenci přechodných ustanovení k novému občanskému zákoníku přitom nemá váhu argumentace stěžovatelky právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014.

18. Ústavní soud nemůže souhlasit se stěžovatelkou ani v tom, že soudy nepřihlédly k zvláštním okolnostem projednávané věci, zejména k jednání žalovaných. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, tyto okolnosti zahrnul odvolací soud do svých úvah při rozhodování o nákladech řízení, kdy přiznal žalovaným s odkazem na § 150 o. s. ř. pouze náhradu jedné poloviny jim vzniklých nákladů s odůvodněním, že shledal v jejich jednání (jako důvodu uplatněného nároku) důvody hodné zvláštního zřetele, spočívající v tom, že porušili smluvní povinnost, a jejich úspěch v řízení je dán toliko neplatností ujednání o smluvní pokutě, na jehož uzavření se sami podíleli. Odvolací soud stěžovatelům v této souvislosti vysvětlil, že pokud jde o následné chování účastníků smlouvy, tyto okolnosti lze v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu spojovat toliko s otázkou, zda výkon práva na zaplacení smluvní pokuty (platně sjednané) je či není v rozporu s dobrými mravy.

19. Ústavní soud dodává, že lze chápat stěžovatelku, která vnímá rozhodnutí soudu jako nespravedlivé, když jí byl upřen nárok na plnění ze sjednané smluvní pokuty za situace, kdy činila kroky směřující k uzavření kupní smlouvy, zatímco žalovaní dotčené nemovitosti bez jejího vědomí v rozporu se smlouvu o poskytování zprostředkovatelských služeb sami smluvně převedli na třetí osoby. Nelze však odhlédnout od toho, že to byla stěžovatelka, která se v rámci realizace své podnikatelské činnosti zavázala zajistit po odborné stránce uzavření řádných smluv souvisejících s obstaráním příležitosti k prodeji a koupi předmětných nemovitostí. Ze skutečnosti, že smlouva o poskytování zprostředkovatelských služeb nebyla uzavřena v části zakotvující smluvní pokutu platně, a tudíž stěžovatelka nemá nárok na předpokládané plnění, nelze dovodit porušení jejího práva na spravedlivý (řádný) proces, ani dalších jí namítaných základních práv.

20. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 470/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies